Милан Кундера: Žert

se mi nedívá do očí. Zdálo se mi, že v tom nedívání je stud. A ten stud mne

hřál a léčil. "Mám k tobě prosbu," řekl. "Jestli bys mne nenechal s vámi

dneska hrát."

____________________________________________________

___________

(19)

Do odjezdu nejbližšího autobusu scházelo několik hodin, a tak jsem se dal,

poháněn vnitřním neklidem, postranními uličkami ven z vesnice, za humna,

do polí a snažil jsem se vyhnat z mysli veškeré myšlenky na uplynulý den.

Nebylo to lehké: cítil jsem svědivě ret poraněný chlapcovou pěstičkou a

znovu se mi vynořoval nejasný, obrysovitý zjev Lucie připomínající mi, že

všude, kde jsem se snažil vyrovnat s křivdou, kterou jsem utrpěl, nalezl jsem

posléze sama sebe jako křivdícího. Odháněl jsem tyto myšlenky, protože

všechno, co mi stále dokola opakovaly, jsem v této chvíli již dobře věděl;

snažil jsem se mít mysl prázdnou a nechat do ní vstupovat jen daleké (už

sotva slyšitelné) vyvolávání jezdců, které mne unášelo kamsi mimo mne a

mimo můj trapný příběh, poskytujíc mi tak úlevu.

Obešel jsem polními cestami celou ves, až jsem došel k břehu Moravy a dal

se po jejím proudu; na protějším břehu bylo několik hus, v dálce rovinatý les

a jinak jen pole a pole. A pak jsem uviděl, že v dálce ve směru mé chůze leží

na travnatém břehu postava. Když jsem přišel blíž, poznal jsem ho: ležel na

zádech, tvář měl obrácenu do nebe a pod hlavou měl pouzdro s houslemi

(kolem dokola byla pole, rovná a daleká, jak byla před staletími, jen

probodaná v těchto místech ocelovými stožáry nesoucími těžké dráty

vysokoproudého napětí). Nic nebylo lehčího než se mu vyhnout, protože

civěl do nebe a neviděl mne. Ale já jsem se mu tentokrát vyhnout nechtěl,

spíš jsem se chtěl vyhnout sám sobě a myšlenkám, jež se mi vnucovaly, a tak

jsem přistoupil až k němu a oslovil ho. Zvedl ke mně oči a mně se zdálo, že

ty oči jsou bojácné a plaché, a uvědomil jsem si (poprvé po mnoha létech

jsem ho teď viděl zblízka), že z jeho hustých vlasů, které mu vysokou

postavu vždycky ještě o pár centimetrl1 zvyšovaly, zůstal jen prořídlý porost

a na temeni mu leží jen několik smutných praménkl1 zakrývajících holou

kůži; ty odešlé vlasy mi připomněly dlouhá léta, co jsem ho neviděl, a přišlo

mi najednou líto té doby, té mnohaleté doby, kdy jsme se neviděli, kdy jsem

se mu vyhýbal (z dálky sotva slyšitelně doléhalo volání jezdců), a pocítil

jsem k němu náhle překotnou a provinilou lásku. Ležel pode mnou

nadzvedávaje se na lokti, byl veliký a neobratný a pouzdro s houslemi bylo

černé a droboučké jak rakev s nemluvňátkem. Věděl jsem, že jeho kapela

(kdysi též moje kapela) bude dnes odpoledne ve vsi hrát, a požádal jsem ho,

abych si směl dnes zahrát s nimi.

Tu prosbu jsem vyslovil dřív, než jsem byl s to ji sám domyslit do konce

(slova jako by přišla dřív než myšlenka), vyslovil jsem ji tedy zbrkle, ale

přece docela v souladu se svým srdcem; byl jsem totiž v této chvíli naplněn

smutnou láskou; láskou k tomuto světu, jejž jsem před léty zcela opustil,

dalekému a dávnému světu, v němž jezdci objíždějí ves s maskovaným

králem, v němž se chodí v bílých zřasených košilích a zpívají se písně, světu,

který mi splývá s obrazem rodného města i s obrazem mé matky (mé

zašantročené matky) a mého mládí; během celého dne ve mně ta láska tiše

narůstala a v této chvíli propukla téměř plačtivě; miloval jsem ten dávný

svět a zároveň jsem ho prosil, aby mi poskytl útočiště a spasil mne.

Ale jak to a jakým právem? Což jsem se ještě předevčírem nevyhnul

Jaroslavovi jen proto, že mi jeho zjev hlučel protivnou hudbou folklóru?

Neblížil jsem se ještě dnes ráno folkloristické slavnosti s nechutí? Co ve mně

tedy najednou uvolnilo ty staré závory, které mi patnáct let bránily, abych

št'astně vzpomínal na mládí strávené v cimbálové kapele, abych se vracel

dojatě do rodného města? Snad to, že se před několika hodinami posmíval

Zemánek Jízdě králl1? On mi snad zprotivil lidové písně a on mi je teď zas

očistil? Jsem opravdu jen druhý konec kompasové střelky, jejíž špicí je on?

Jsem na něm opravdu v tak potupné závislosti? Ne, nebyl to jenom

Zemánkův posměch, co způsobilo, že jsem mohl pojednou zase milovat svět

krojů, písniček a cimbálových kapel; mohl jsem ho milovat, protože jsem ho

už ráno (nečekaně) nalezl v jeho nebohosti; v jeho nebohosti a zejména v

jeho opuštěnosti; byl opuštěn bombastem a reklamou, opuštěn politickou

propagandou, opuštěn sociálními utopiemi, opuštěn houfy kulturních

úředníků, opuštěn pozérským vyznavačstvím mých vrstevníků, opuštěn (i)

Zemánkem; ta opuštěnost ho očišt'ovala; ta opuštěnost byla vyčítavá,

očišťujíc ho, běda, jako někoho, kdo už má na kahánku; ta opuštěnost ho

ozařovala jakousi neodolatelnou poslední krásou; ta opuštěnost mi ho

navracela zpět.

Vystoupení kapely mělo se konat v téže zahradní restauraci, v níž jsem

před nedlouhou dobou obědval a četl Helenin dopis; když jsme tam s

Jaroslavem přišli, sedělo tam již pár starších lidí (trpělivě čekajících na

hudební odpoledne) a asi stejný počet opilců se potácel od stolu ke stolu;

vzadu kolem rozložité lípy stálo několik židlí, o kmen lípy byla opřena v

šedivém rubáši basa a kousek od ní stál otevřený cimbál, u něhož seděl muž

v bílé zřa- sené košili a tichounce bloudil paličkami po strunách; ostatní čle-

nové kapely stáli opodál a Jaroslav mi je šel představit: kontráš (vysoký

černovlasý mladík v kroji) je lékař zdejší nemocnice; brýlatý basista je

osvětový inspektor okresního národního výboru; klarinetista (bude tak

laskav, půjčí mi klarinet a bude se se mnou střídat) je učitel; cimbalista je

plánovač z továrny; kromě cimbalisty, kterého jsem si pamatoval, úplně

nová parta. Když mne jim pak Jaroslav představil slavnostně jako starého

veterána, jednoho ze zakladatelů kapely a tedy čestného klarinetistu,

posedali jsme si na židličky kolem lípy a začali hrát.

Už jsem klarinet dlouho nedržel v ruce, ale píseň, kterou jsme začali, jsem

dobře znal a tak jsem brzo shodil počáteční ostych, zvlášť když spoluhráči

mne po skončené písni chválili a nechtěli věřit, že hraji poprvé po tak

dlouhé době; potom číšník (tentýž, jemuž jsem před několika hodinami

platil v zoufalém spěchu oběd) přistavil pod korunu lípy stůl a na něj pro

nás postavil šest sklenek a proutěný demižón vína; začali jsme mírně

popíjet. Po několikáté písni jsem kývl na učitele; vzal si ode mne klarinet a

znovu prohlásil, že hraji výtečně; byl jsem šťasten nad tou pochvalou, opřel

jsem se o kmen lípy, a zatímco jsem se díval na kapelu, jak teď hraje beze

mne, zaplavoval mne dlouho nezakoušený cit vřelé družnosti a já jsem mu

děkoval, že mi na konci trpkého dne přišel na pomoc. A tu se mi vynořila

před očima znovu Lucie a napadlo mne, že teď teprve vím, proč se mi obje-

vila v holičském krámu a den poté v Kostkově vyprávění, jež bylo legendou i