Милан Кундера - Žert

krátkými krůčky svých spoutaných nohou, krůčky nepravidelně rychlými;

byly to tři čtyři metry, a přece se během té krátké vzdálenosti několikrát

zastavila a bylo v té chvíli vidět (podle mírného pokrčení jejího těla), že

svádí těžký zápas s běsnícími vnitřnostmi; konečně došla k záchodku, vzala

za jeho dveře (které zůstaly otevřeny dokořán) a zavřela je za sebou.

Zůstal jsem stát tam, kde jsem ji zvedl se země; a když se teď ze záchodku

ozval hlasitý naříkavý dech, ustoupil jsem ještě dál. A pak jsem si teprve

uvědomil, že vedle mne stojí chlapec. ,,Zůstaňte tady," řekl jsem mu.

"Musím sehnat lékaře."

Vešel jsem do kanceláře; telefon jsem uviděl hned ode dveří; stál na

psacím stole. Horší to bylo se seznamem; nikde jsem ho tu neviděl; chytil

jsem za držadlo prostřední zásuvky psacího stolu, ale byla zavřená a všechny

malé zásuvky v boční části stolu rovněž; zamčený byl i druhý psací stůl. Šel

jsem do druhé místnosti; tam měl psací stůl jen jednu zásuvku; byla sice

otevřená, ale kromě několika fotografií a nože na papír tam nic nebylo.

Nevěděl jsem, co mám dělat, a zmocnila se mne (teď, když jsem věděl, že

Helena žije a že jí sotva hrozí smrt) únava; stál jsem chvíli v místnosti a tupě

civěl na věšák (hubený kovový věšák, který zvedal ruce vzhůru, jako by se

vzdával na milost a nemilost); pak jsem (spíš z rozpaků) otevřel skříň; na

hromadě fasciklů jsem uviděl modrozelený telefonní seznam brněnského

kraje; šel jsem s ním k telefonu a nalistoval nemocnici. Už jsem vytočil číslo

a slyšel ve sluchátku vyzvánění, když vběhl do místnosti chlapec.

"Nevolejte nikoho! Je to zbytečný!" volal.

Nechápal jsem.

Vytrhl mi sluchátko z ruky a položil je na vidlici. "Je to zbytečný, říkám

vám."

Chtěl jsem, aby mi vysvětlil, co se děje.

"Žádná otrava to není!" řekl a šel k věšáku; hrábl rukou do kapsy pánského

baloňáku a vytáhl tubu; otevřel ji a převrátil; byla prázdná.

"To je to, co snědla?" zeptal jsem se.

Přikývl.

"Jak to víte?"

"Řekla mi to."

"To je vaše tuba?"

Přikývl. Vzal jsem mu ji z ruky; byl na ní nápis Algena.

"Vy myslíte, že analgetika v takovém množství jsou neškodná?" křičel jsem

na něho.

"Tam nebyly algeny," řekl.

"Tak co tam bylo?" křičel jsem.

"Laxativa," odsekl.

Křičel jsem na něho, aby si ze mne nedělal blázny, že musím vědět, co se

stalo, a nejsem na jeho drzosti zvědav.Poroučel jsem mu, aby mi okamžitě

odpověděl.

Když mne slyšel křičet, rozkřikl se na mne také: "Řekl jsem vám, že tam

byla laxativa! Má celej svět vědět, že mám nemocný střeva!" A já jsem

pochopil, že to, co se mi zdálo být hloupým vtipem, je pravda.

Díval jsem se na něho, na jeho zrudlou tvářičku, na jeho tupý nos (malý a

přece dostatečně velký, aby se na něj vešlo značné množství pih), a byl mi

jasný smysl toho všeho tuba od algeny měla skrýt směšnost jeho choroby

stejně jako texasky a mohutná bunda směšnost jeho dětské vizáže; styděl se

za sebe a s námahou nesl životem svůj jinošský úděl; měl jsem ho v té chvíli

rád; zachránil svým studem (tou noblesou jinošství) Heleně život a mně

spánek pro příští léta. S tupou vděčností jsem se díval na jeho odstávající

uši. Ano, zachránil Heleně život; avšak za cenu její nesmírně trapné potupy;

to jsem věděl a věděl jsem také, že je to potupa pro nic za nic, potupa beze

smyslu a bez nejmenšího stínu spravedlnosti; věděl jsem, že je to nová

neodčinitelnost v řetězu neodčinitelností; cítil jsem se vinen a přepadla mne

nutkavá (i když nejasná) potřeba běžet za ní, rychle běžet za ní, zvednout ji z

té potupy, ponížit a pokořit se před ní, vzít na sebe všechnu vinu a všechnu

odpovědnost za nesmyslně krutý příběh.

"Co na mne čumíte!" vybafl na mne chlapec. Neodpověděl jsem mu a vyšel

jsem kolem něho na chodbu; obrátil jsem se ke dveřím na dvůr.

"Co tam dete dělat?" chytil mne zezadu za látku saka na rameni a snažil se

mne přitáhnout k sobě; zadívali jsme se sobě na vteřinu do očí; chytil jsem

mu ruku za zápěstí a oddělal ji se svého ramene. Obešel mne a postavil se

mi do cesty. Pokročil jsem k němu a chtěl jsem ho odstrčit. V té chvíli se

rozpřáhl a udeřil mne pěstí do prsou.

Rána byla slaboučká, ale chlapec odskočil a stál proti mně znovu v

naivním boxerském postoji; v jeho výrazu mísila se bázeň se zbrklou

odvahou.

"Nemáte u ní co dělat!" křikl na mne. Zůstal jsem stát. Napadlo mne, že

chlapec má možná pravdu: že neodčinitelné už asi ničím neodčiním. A

chlapec, když viděl, že stojím a nebráním se, křičel dál: "Ste jí odporný! Sere

na vás! Řekla mi to! Sere na vás!"

Nervové přepětí činí člověka bezbranným nejen proti pláči, ale i proti

smíchu; reálnost chlapcových posledních slov způsobila, že mi zacukalo v

koutcích. To chlapce rozběsnilo; zasáhl mne tentokrát do rtu a druhou ránu

jsem stěží zachytil. Pak zase ustoupil a dal pěsti boxersky před obličej, takže

mu za nimi bylo vidět jen jeho odstávající prorůžovělé uši.

Řekl jsem mu: ,,Nechte už toho. Já tedy půjdu."

Volal ještě za mnou: "Posero! Posero! Já vím, žes v tom měl prsty! Já si tě

ještě najdu! Vole! Vole!"

Vyšel jsem na ulici. Byla prázdná, jako bývají prázdné ulice po slavnosti;

jen mírný vítr zvedal prach a hnal ho před sebou po ploché zemi, pusté jak

má hlava, má prázdná přiomráčená hlava, v které se dlouhou chvíli

neobjevovala jedna jediná myšlenka ...

Teprve později jsem si najednou uvědomil, že držím v ruce prázdnou tubu

od algeny; podíval jsem se na ni: byla strašně ušmudlaná: zřejmě sloužila už

dlouho jako stálý převlek chlapcovým laxativům.

Ta tuba mi pak po další dlouhé chvíli vyvolala v mysli jiné tuby, dvě tuby

Alexejových dormiralů; a tu mne napadlo, že chlapec Heleně vlastně vůbec

nezachránil život: vždyť i kdyby v tubě byly skutečně algeny, sotva by mohly

Heleně způsobit víc než žaludeční nevolnost, tím spíš, že jsme chlapec i já

byli docela nablízku; Helenino zoufalství vyřizovalo si své účty se životem v

naprosto bezpečné vzdálenosti od prahu smrti.

____________________________________________________

___________

(18)

Stála v kuchyni nad sporákem. Stála zády ke mně. Jako by se nic nedělo.

"Vladimír?" odpověděla, aniž se obrátila: "Vždyť jsi ho viděl! Jak se tak

můžeš ptát?" "Lžeš," řekl jsem: "Vladimír dnes ráno odjel s Kouteckého vnukem na motocyklu. Přišel jsem, abych ti řekl, že to vím. Vím, proč vám

ráno přišla vhod ta pitomá redaktorka. Vím, proč jsem nesměl být při

oblékání krále. Vím, proč král dodržoval zákaz mlčení ještě dřív, než ho

zařadili do Jízdy. Všechno jste výborně vymysleli."

Moje jistota Vlastu mátla. Ale brzy nabyla duchapřítomnosti a chtěla se

zachránit útokem. Byl to divný útok. Divný už proto, že protivníci nestáli

sobě tváří v tvář. Stála ke mně zády, tváří obrácenou k bublající polévce. Její

hlas byl nezvýšený. Skoro lhostejný. Jako by to, co mi říká, byla nějaká stará