Милан Кундера: Žert

zapomenuta lípa, stůl, lidé u stolu, číšník (unavený po poledním shonu) i

tato hospoda, která (z ulice nevlídná) byla odtud ze zahrady docela přívětivě

obrostlá vinnou révou. Díval jsem se do otevřených dveří její chodby, do níž

právě mizel číšník (to unavené srdéčko tohoto již vylidněného a ztišeného

zákoutí) a z níž (sotva se tma zavřela za číšníkem) se vynořil chlapec v

koženém saku a texaskách; vkročil do zahrady a rozhlédl se; pak mne uviděl

a zamířil ke mně; teprve po několika vteřinách jsem si uvědomil, že je to

Helenin technik.

Snáším úzkostně situace, kdy milující a nemilovaná žena vyhrožuje svými

návraty, a tak když mi chlapec podal obálku ("To vám posílá paní

Zemánková"), chtěl jsem především čtení dopisu nějak oddálit. Řekl jsem

mu, aby se ke mně posadil; uposlechl mne (opřel se loktem o stůl a s

pokrčeným čelem zíral spokojeně do prosluněné lípy) a já jsem položil

obálku před sebe na stůl a zeptal se: "Nedáme si něco?"

Pokrčil rameny; navrhl jsem vodku, ale odmítl ji, protože prý řídí; dodal

však, že mám-li chuť, bude se prý na mne rád dívat. Chuť jsem vůbec neměl,

ale protože přede mnou na stole ležela obálka, kterou se mi nechtělo otvírat,

byla mi vítána jakákoli jiná činnost. Požádal jsem tedy číšníka, jenž šel

kolem, aby mi donesl vodku.

"Copak mi Helena chce, nevíte?" zeptal jsem se.

"Jak bych to mohl vědět. Přečtěte si dopis," odpověděl.

"Něco naléhavého?" ptal jsem se.

"Myslíte, že jsem se to musel naučit nejdřív nazpaměť pro případ

přepadení?" řekl.

Vzal jsem obálku do prstů (byla to úřední obálka s natištěným nápisem

Místní národní výbor); pak jsem ji zase položil na ubrus před sebe, a nevěda

co říct, řekl jsem: "Škoda, že nepijete."

"Jde přece také o vaši bezpečnost," řekl. Pochopil jsem narážku i to, že

nebyla řečena zbůhdarma, nýbrž že chlapec chce využít přítomnosti u mého

stolu, aby si ujasnil zpáteční cestu a naděje na osamění s Helenou. Byl

docela milý; na jeho tváři (malé, bledé a pihovaté, se zvednutým krátkým

nosem) bylo vidět všechno, co se dělo uvnitř něho; ta tvář byla tak

průhledná snad proto, že to byla tvář' nenapravitelně dětská (řekl jsem

nenapravitelně, protože ta dětskost tkvěla v abnormální drobnosti rysů,

které se věkem nestávají o nic mužnějšími, takže i ze stařecké tváře dělají

jen zestárlou dětskou tvář). Ta dětskost sotva může těšit dvacetiletého

chlapce, protože ho v tom věku diskvalifikuje, takže mu pak nezbývá, než ji

všemi prostředky zastírat (tak jako ji kdysi zastíral - ach nekončící divadlo

stínů! - chlapeček-velitel v našich kasárnách): oblečením (chlapečkova

kožená bunda byla ramenatá, slušivá a dobře ušitá) i chováním (chlapec

vystupoval sebevědomě, trošku obhrouble a chvílemi zdůrazňoval jakousi

ležérní lhostejnost). V tomhle zastírání byl pohříchu ustavičně zrazován sám

sebou: červenal se, neovládal dost dobře hlas, který mu ve chvílích

sebemenšího rozčilení začal lehce přeskakovat (i toho jsem si všiml už při

prvním setkání), ale neovládal ani své oči a svou mimiku (chtěl mi sice

naznačit svou lhostejnost k tomu, zda s nimi pojedu či nepojedu do Prahy,

ale když jsem ho právě ted' ujistil, že zůstanu zde, jeho oči se neutajitelně

rozzářily).

Když po chvíli donesl číšník na náš stůl omylem nikoli jeden, nýbrž dva

kalíšky vodky, chlapec mávl rukou a řekl, ať ji číšník neodnáší, že si ji tedy

taky vypije. "Přece vás nenechám samotnýho," řekl mi a zvedl pohárek: "Tak

na vaše zdraví!"

"Na vaše!" řekl jsem a přiťukli jsme si.

Dali jsme se pak do hovoru a dověděl jsem se, že chlapec počítá s

odjezdem asi za dvě hodiny, protóže Helena chce natočený materiál ještě na

místě zpracovat, eventuelně namluvit ještě vlastní komentář, aby to celé

mohlo jít už zítra do vysílání. Zeptal jsem se ho, jak se mu s Helenou

pracuje. Zase mírně zčervenal a odpověděl, že Helena tomu rozumí, že je ale

příliš ras na svoje spolupracovníky, protože je ochotná pracovat kdykoli přes

čas a neohlíží se na to, že jiní třeba spěchají domů. Zeptal jsem se ho, jestli

on také spěchá domů. Řekl, že ne; že jeho osobně to docela baví. A pak,

využívaje toho, že jsem se sám na Helenu ptal, zeptal se nenápadně a jakoby

mimochodem: "Odkud se vlastně s Helenou znáte?" Řekl jsem mu to a on

vyzvídal dál:

"A Helena je príma, co?"

Zvlášť když se mluvilo o Heleně, tvářil se okázale spokojeně, a já jsem i to

připisoval vůli po zastírání, protože o jeho beznadějném uctívání Heleny se

zřejmě všude vědělo a on se musel všemožně bránit koruně nešťastně

zamilovaného, koruně, jak známo, potupné. Jakkoli jsem tedy chlapcovu

spokojenost nebral docela vážně, přesto teď ubírala aspoň trochu na tíži

dopisu, který ležel přede mnou, takže jsem ho konečně zvedl s ubrusu a

otevřel:

"Mé tělo a má duše ... nevědí, proč by žily ... Loučím se ... "

Uviděl jsem na druhém konci zahrady číšníka a zakřičel jsem: "Platit!"

Číšník kývl hlavou, ale nenechal se vykolejit ze své oběžné dráhy a zmizel

zase v chodbě.

"Pojďte, nemáme čas," řekl jsem chlapci. Zvedl jsem se a přešel jsem

rychle zahradu; chlapec šel za mnou. Prošli jsme chodbou a sálem až k

východu z restaurace, takže číšník musel chtě nechtě běžet za námi.

"Řízek, polévku, dvě vodky," diktoval jsem mu.

"Co se děje?" ptal se zkrotlým hlasem chlapec.

Zaplatil jsem číšníkovi a požádal chlapce, aby mne rychle vedl za Helenou.

Dali jsme se do rychlé chůze.

"Co se stalo?" zeptal se.

"Jak je to daleko?" ptal jsem se já.

Ukázal rukou dopředu a já jsem přešel z chůze do běhu; běželi jsme oba a

za chvíli jsme byli před národním výborem. Byl to přízemní domek, bíle

nalíčený, do ulice obrácený vraty a dvěma okny. Vešli jsme dovnitř. Z tmavé

chodby vedly dveře doprava; chlapec je otevřel; octli jsme se v nevlídné

kanceláři: pod oknem tam stály přiraženy proti sobě dva psací stoly; na

jednom z nich ležel otevřený přístroj magnetofonu, blok papíru a dámská

kabelka (ano, Helenina); u obou stolů byly židle a v rohu místnosti stál

kovový věšák. Visely z něho dva pláště: Helenin modrý šusťák a špinavý

pánský baloňák.

"Tady je to," řekl chlapec.

"Tady vám dávala ten dopis?"

"Ano."

Jenomže v této chvíli byla kancelář beznadějně pustá; zavolal jsem:

"Heleno!" a lekl jsem se toho, jak můj hlas zní nejistě a stísněně. Nic se

neozývalo. Zavolal jsem znovu: "Heleno!" a chlapec se zeptal:

,,Něco si udělala?"

"Vypadá to tak," řekl jsem.

"Psala vám o tom v tom dopise?"

,,Ano," řekl jsem. "Žádnou jinou místnost jste neměli k dispozici?"

,,Ne," řekl.

"Co v hotelu?"

"Odhlásili jsme se už ráno."

"Tak musí být tady," řekl jsem a uslyšel ted' zas chlapcův hlas, jak

přeskakuje a stísněně volá: "Heleno!"

Otevřel jsem dveře do vedlejší místnosti; byla to zase kancelář: psací stůl,

koš na papír, tři židle, skříň a věšák; (věšák byl stejný jako v první kanceláři: