Милан Кундера: Žert

chvíli závratný pocit, že teď jsem vlastně docela svobodná a že na ničem

nezáleží, protože jsem všemi opuštěná a můj svět se zřítil a já jsem proto

docela volná a můžu dělat, co se mi zachce, jsem volná jak ta holka, co jsme

ji vyhodili z podniku, nic mne od ní nedělí, můj svět je rozbitý a už ho nikdy

neslepím, už nemám, proč bych byla věrná a komu bych byla věrná, jsem

najednou docela svobodná jako ta technička, ta kurvička, co byla každý

večer v jiné posteli, kdybych žila dál, byla bych taky každý večer v jiné

posteli, cítila jsem Jindrův jazyk v ústech, jsem svobodná, věděla jsem, že ho

mohu pomilovat, chtěla jsem ho pomilovat, kdekoli pomilovat, třeba tady na

stole nebo na prkenné podlaze, honem a rychle a hned, naposledy se

pomilovat, před koncem se pomilovat, ale to už Jindra vstal, usmíval se

pyšně, že prý už jde a že bude spěchat zpátky.

____________________________________________________

___________

(17)

Malou místností s pěti šesti stoly, hustě zakouřenou a přeplněnou, se řítil

číšník, maje na natažené paži veliký tác s kopcem talířů, na nichž jsem

rozeznal smažené řízky s bramborovým salátem (pravděpodobně jediné

nedělní jídlo), a prorážeje si neurvale cestu mezi lidmi a stoly, vyběhl z

místnosti na chodbu. Šel jsem za ním a zjistil jsem, že na konci chodby jsou

otevřené dveře do zahrady, v níž se rovněž obědvá. Vzadu pod lípou byl

volný stolek; usedl jsem tam.

Z dálky přes střechy vesnice ozývalo se jímavé hýlom hýlom, ozývalo se tak z

dálky, že sem do hospodské zahrady obklíčené stěnami domů doléhalo zpola

neskutečně. A ta zdánlivá neskutečnost mi navodila myšlenku, že to všechno

kolem mne vůbec není přítomnost, nýbrž jen samá minulost, patnáct,

dvacet let stará minulost, že hýlom hýlom je minulost, Lucie je minulost,

Zemánek je minulost a Helena byla jen kámen, který jsem chtěl na tu

minulost vrhnout; celé tyhle tři dny byly jen divadlem stínů.

Cože? Jen tyhle tři dny? Celý můj život, zdá se mi, byl vždycky příliš

přeplněn stíny a přítomnost v něm zaujímala pravděpodobně dost

nedůstojné místo. Představuji si jedoucí chodník (to je čas) a na něm

člověka (to jsem já), který běží proti směru, kterým se pohybuje chodník;

chodník se však pohybuje rychleji než já a proto mne zvolna unáší do cíle, ke

kterému běžím; ten cíl (podivný cíl, který je umístěn vzadu!) je minulost

politických procesů, minulost sálů, v nichž se vzpažují ruce, minulost

strachu, minulost černých vojáků a Lucie, minulost, kterou jsem uhranut,

kterou se snažím rozluštit, rozmotat, rozplést a která mi brání, abych žil, jak

má žít člověk, totiž čelem vpřed. A přitom je to minulost den ze dne

vzdálenější (protože chodník se pohybuje rychleji než já), a proto i čím dál

nerozluštitelnější a nerozmotatelnější, takže běžím (s očima obrácenýma k

minulosti a s citem pro spravedlnost neukojeným) naveskrz marný běh.

A je tu hlavní pouto, kterým bych se chtěl s minulostí, jež mne

hypnotizuje, spojit, a to pouto je msta, jenomže msta, jak jsem se přesvědčil

právě v těchto dnech, je stejně marná, jako je marný všechen můj běh

zpátky. Ano, tehdy, když Zemánek předčítal v posluchárně fakulty Fučíkovu

Reportáž psanou na oprátce, tehdy jsem měl jit k němu a uhodit ho přes

tvář, jedině tehdy. Časovým odkladem mění se msta v cosi klamavého, v

osobní náboženství, v mýtus odtržený den ze dne více od zúčastněných lidí,

kteří zůstávají v mýtu msty stejní, ačkoliv ve skutečnosti (chodník je v

ustavičném pohybu) jsou dávno někým jiným: dnes stojí jiný Jahn před

jiným Zemánkem a rána, kterou jsem zůstal dlužen, je nevzkřisitelná,

nerekonstruovatelná, definitivně ztracená, takže udeřil-li jsem nyní, po

létech, je má rána zcela nesrozumitelná, a protože je nesrozumitelná,

nabývá pak docela jiných, cizích, mnou nezamýšlených významů, stává se

něčím jiným, než byla v mém záměru, může se obrátit nejrůznějším směrem

a já ji nemohu ani řídit, tím méně ospravedlnit.

Krájel jsem na talíři velkou placku smaženého řízku a zase mi dolehlo k

uším hýlom hýlom nesoucí se slabě a teskně přes střechy vesnice; představil

jsem si v duchu zahaleného krále a jeho Jízdu a sevřelo se mi srdce nad

nesrozumitelností lidských gest:

Už po mnoho staletí vyjíždějí tak jako dnes v moravských dědinách chlapci

s podivným poselstvím, jehož písmena, psaná v neznámé řeči, předvádějí s

dojemnou věrností, aniž jim rozumějí. Nějací dávní lidé chtěli jistě něco

důležitého říci a ožívají dnes ve svých potomcích jako hluchoněmí řečníci,

promlouvající k publiku krásnými a nepochopitelnými gesty. Jejich

poselství nebude nikdy rozluštěno nejenom proto, že k němu není klíč, ale i

proto, že lidé nemají trpělivost naslouchat mu v době, kdy je již shro-

mážděno tak nepřehledné množství poselství dávných i nových, že jejich

překřikující se sdělení jsou nevnímatelná. Už dnes jsou dějiny jen tenká

šňůrka pamatovaného nad oceánem zapomenutého, ale čas kráčí a přijde

doba vysokých letopočtů, jež nezvětšená paměť jednotlivcova nebude vůbec

s to pojmout; celá staletí a tisíciletí budou z ní proto vypadávat, staletí

obrazů a hudby, staletí objevů, bitev, knih, a bude to zlé, protože člověk

ztratí ponětí o sobě samém a jeho historie, nepojmutelná, neobsáhnutelná,

se scvrkne do několika schematických smyslu zbavených zkratek. Tisíce

hluchoněmých Jízd králů budou vyjíždět vstříc těm dalekým lidem s

žalobnými a nesrozumitelnými poselstvími, a nikdo nebude mít čas je

vyslyšet.

Seděl jsem v koutku zahradní restaurace nad prázdným talířem, snědl

jsem řízek, ani jsem nevěděl jak, a uvědomoval jsem si, že jsem zahrnut (už

nyní, už ted'!) - do toho nevyhnutelného a nesmírného zapomenutí. Přišel

číšník, vzal talíř, mávl utěrkou smetaje s mého ubrusu několik drobinek a

spěchal k jinému stolu. Zachvátila mne lítost nad tímto dnem nejen proto,

že byl marný, ale že ani ta marnost z něho nezůstane, že bude zapomenut i s

tímto stolem, i s tou mouchou, která mi bzučí kolem hlavy, i s tím žlutým

prachem, který mi na ubrus trousí kvetoucí lípa, i s tou pomalou a špatnou

ohsluhou tak příznačnou pro momentální stav společnosti, v níž žiji, že i ta

společnost bude zapomenuta a ještě mnohem dříve budou zapomenuty její

chyby a omyly a křivdy, jimiž jsem se trápil a stravoval a které jsem se

marně snažil napravovat, trestat a odčiňovat, marně, protože cokoli se stalo,

stalo se a je neodčinitelné.

Ano, tak to je: většina lidí se klame dvojí chybnou vírou: věří na věčnou

památku (lidí, věcí, činů, národů) a v odčinitelnost (činů, omylů, hříchů,

křivd). Obě jsou to falešné víry. Ve skutečnosti je to právě naopak: vše bude

zapomenuto a nic nebude odčiněno. Úlohu odčinění (pomstění i odpuštění)

zastoupí zapomenutí. Nikdo neodčiní křivdy, jež se staly, ale všechny křivdy

budou zapomenuty.

Znovu jsem se zadíval pozorně kolem sebe, protože jsem věděl, že bude