Милан Кундера: Žert

samozřejmost, kterou jen dík mé nechápavosti a mému podivínství musí

teď zbytečně nahlas vyslovovat. Když to tedy chci slyšet, tak prý ať to slyším.

Vladimír od počátku nechtěl dělat krále. A Vlasta se mu nediví. Kdysi si

dělávali chlapci Jízdu králů sami. Teď to organizuje deset organizací a

schůze o tom má i okresní výbor strany. Nic už dnes lidé nemohou dělat

sami a z vlastní vůle. Všechno je řízeno shora. Dřív si chlapci vybírali krále

sami. Tentokrát jim shora doporučili Vladimíra, aby se zavděčili jeho otci, a

všichni museli poslechnout. Vladimír se stydí, že je protekční dítě. Protekční

děti nikdo nemá rád.

"Chceš říct, že se za mne Vladimír stydí?" "Nechce vypadat jako protekční

dítě," opakovala Vlasta. "Proto se kamarádí s rodinou Kouteckých? S těmi

omezenci? S těmi měšťáckými blbci?" ptal jsem se. "Ano. Proto," přisvědčila Vlasta: "Miloš nesmí kvůli dědečkovi vůbec studovat. Jenom proto, že měl

děda stavitelskou firmu. Vladimír má dveře všude otevřené. Jenom proto, že

jeho otec jsi ty. Vladimírovi je to trapné. Umíš to pochopit?"

Poprvé v životě jsem k ní cítil hněv. Podvedli mne. Chladně mne celou

dobu oba pozorovali, jak se těším. Jak jsem sentimentální, jak jsem

rozrušený. Klidně mne klamali a klidně mne pozorovali. "Copak bylo

potřeba mne takhle klamat?"

Vlasta solila nudle a řekla, že prý je to se mnou těžké. Žiji prý ve svém

světě. Jsem snílek. Nechtějí mi brát mé ideály, ale Vladimír je jiný. Nemá

smysl pro moje písničky a juchání. Nebaví ho to. Nudí ho to. Musím se s tím

prý smířit. Vladimír je moderní člověk. Je po jejím otci. Ten měl vždycky

smysl pro pokrok. Byl první sedlák v jejich vesnici, který měl už před válkou

traktor. Pak jim všechno vzali. Ale stejně od té doby, co jejich pole patří

družstvu, už dávno tolik nenesou.

"Nezajímají mě vaše pole. Chci vědět, kam jel Vladimír. Jel na

motocyklové závody do Brna. Přiznej se!"

Stála ke mně zády, solila nudle a vedla svou. Vladimír je po dědovi. Má

jeho bradu a oči. A Vladimíra nebaví Jízda králů. Ano, když to chci slyšet, jel

na závody. Jel se dívat na závody. Proč by ne. Zajímají ho víc motocykly než

opentlené kobyly. Co na tom. Vladimír je moderní člověk.

Motocykly, kytary, motocykly, kytary. Blbý a cizí svět. Zeptal jsem se: "Co

je to prosím tě moderní člověk?"

Stála zády ke mně, solila nudle a odpověděla mi, že ani náš byt nesmí

málem moderně zařídit. Co jsem nadělal řečí kvůli moderní stojací lampě!

Ani moderní lustr se mi nelíbil. A všem je přece jasné, že ta moderní stojací

lampa je krásná. Všude se dnes ku. pují takové lampy.

"Mlč," řekl jsem jí. Ale nebylo ji možno zastavit. Byla v ráži. Obrácena ke

mně zády. Malými, zlými, hubenými zády. To mne snad nejvíc rozčilovalo.

Ta záda. Záda, která nemají oči. Záda, která jsou stupidně sebejistá. Záda, s

nimiž se nelze domluvit. Chtěl jsem ji umlčet. Obrátit čelem k sobě. Ale cítil

jsem k ní takový odpor, že jsem se jí nechtěl dotýkat. Otočím ji k sobě jinak.

Otevřel jsem kredenc a vzal do ruky talíř. Pustil jsem ho na zem. Rázem

zmlkla. Ale neotočila se. Další talíř a další talíře. Stála pořád zády ke mně.

Skrčená do sebe. Viděl jsem jí na zádech, že má strach. Ano, měla strach, ale

byla vzdorná a nechtěla se vzdát. Přestala míchat a vařečku svírala

nepohnutě v ruce. Držela se jí jako útočiště. Nenáviděl jsem ji a ona mne.

Nehýbala se a já jsem z ní nespouštěl oči, i když jsem shazoval s poliček

kredence na podlahu další a další kusy nádobí. Nenáviděl jsem ji a

nenáviděl jsem v tu chvíli celou její kuchyň. Moderní typovou kuchyň s mo-

derní kredencí, moderními talíři a moderními sklenkami.

Necítil jsem se rozčilen. Díval jsem se klidně, smutně, skoro unaveně na

podlahu plnou střepin, rozházených hrnců a kastrolů. Házel jsem na

podlahu svůj domov. Domov, který jsem miloval, k němuž jsem se utíkal.

Domov, v němž jsem cítil něžnou vládu své chudobné děvečky. Domov, jejž

jsem si zalidnil pohádkami, písněmi a dobráckými skřítky. Hle, na těchhle

třech židlích jsme sedávali u našich obědů. Ach, ty vlídné obědy, u nichž byl

chlácholen a balamucen hloupý a důvěřivý živitel rodiny. Bral jsem do ruky

jednu židli po druhé a ulamoval jsem z nich nohy. Pokládal jsem je na

podlahu k hrncům a rozbitým sklenkám. Obrátil jsem nohama vzhůru

kuchyňský stůl. Vlasta stála u sporáku stále stejně nepohnutá a obrácená ke

mně zády.

Odešel jsem z kuchyně k sobě do pokoje. V pokoji byla růžová koule na

stropě, stojací lampa a škaredý moderní gauč. Na harmoniu ležely v černém

pouzdře mé housle. Vzal jsem si je. Máme ve čtyři hodiny hrát v zahradě

restaurace. Ale teď je jedna. Kam půjdu?

Slyšel jsem z kuchyně vzlykot. Vlasta plakala. Byl to srdceryvný vzlykot a

já jsem cítil kdesi hluboko v sobě bolestnou lítost. Proč se nerozplakala o

deset minut dřív? Mohl jsem se nechat přemoci starým sebeklamem a

uvidět v ní zase chudobnou děvečku. Ale bylo už pozdě.

Vyšel jsem z domu. Nad střechami vesnice neslo se vyvolávání Jízdy králů.

Máme krále poctivého, ale chudobného. Kam mám jít? Ulice patřily Jízdě

králů, domov Vlastě, hospody opilcům. Kam patřím já? Jsem starý,

opuštěný, vyhoštěný král. Poctivý a ožebračený král. Král bez nástupce.

Poslední král.

Naštěstí jsou za vsí pole. Cesta. A za deset minut řeka Morava. Lehl jsem si

na břeh. Pouzdro s houslemi jsem si dal pod hlavu. Ležel jsem tak dlouho.

Hodinu, možná dvě. A myslil jsem na to, že jsem na konci. Tak najednou a

nečekaně. A je to tady. Neuměl jsem si představit pokračování. Žil jsem

vždycky zároveň ve dvou světech. Věřil jsem v jejich vzájemnou harmonii.

To byl klam. Teď jsem z jednoho toho světa vyhoštěn. Z toho skutečného

světa. Zbývá mi jen ten vymyšlený. Ale já nemohu žít jen ve vymyšleném

světě. I když tam na mne čekají. I když mne volá dezertér a má pro mne

volného koně a červenou roušku přes tvář. Ó ted' jsem ho chápal! Teď jsem

rozuměl, proč mi zakazoval sundávat šátek a chtěl mi vše jenom vyprávět!

Teď jsem teprve chápal, proč musí mít král zahalenou tvář! Ne aby nebyl

viděn, nýbrž aby neviděl!

Neuměl jsem si vůbec představit, že bych vstal a šel. Neuměl jsem si

představit jediný krok. Ve čtyři hodiny mne čekají. Ale já nebudu mít sílu se

zvednout a jít tam. Jenom tady je mi dobře. Tady u řeky. Tady teče voda,

pomalu a od věků. Pomalu teče a já tu budu pomalu a dlouze ležet.

A potom mne někdo oslovil. Byl to Ludvík. Čekal jsem další ránu. Ale

nebál jsem se už. Nic mne už nemohlo zaskočit.

Přisedl si ke mně a zeptal se mne, jestli se už chystám na odpolední

vystoupení. "Copak ty tam chceš jít?" zeptal jsem se ho. ,,Ano," řekl. "Ty jsi sem proto přijel?" zeptal jsem se. "Ne," řekl, "proto jsem sem nepřijel. Ale věci končí jinak, než předpokládáme." "Ano," řekl jsem, "docela jinak."

"Toulám se tu už hodinu po polích. Netušil jsem, že tě tu najdu." "Já taky

ne." "Mám k tobě prosbu," řekl pak a nedíval se mi do očí. Stejně jako Vlas-ta. Nedíval se mi do očí. Ale u něho mi to nevadilo. U něho mne to těšilo, že