Милан Кундера - Žert

pravdou zároveň: snad mi chtěla povědět, že její osud (osud zprzněného

děvčátka) je blízký mému osudu; že my dva jsme se sice minuli,

neporozuměli si, ale naše životní příběhy jsou blíženecké, spřízněné,

odpovídají si, protože jsou to oba příběhy zpustošení; tak jako zpustošili

Lucii tělesnou lásku a obrali tak její život o nejelementárnější hodnotu, i

můj život byl okraden o hodnoty, o něž se mínil opírat a jež byly svým

původem ryzí a nevinné; ano, nevinné: tělesná láska, jakkoli zpustošená v

životě Luciině, je přece nevinná, stejně jako písně mého kraje byly a jsou

nevinné, jako cimbálová kapela je nevinná, jako můj domov, jenž se mi

zprotivil, je nevinný, stejně jako Fučík, na jehož obraz jsem se neuměl

podívat bez odporu, byl vůči mně zcela nevinný, stejně jako slovo soudruh,

přestože mi znívalo výhrůžně, je nevinné stejně jako slovo ty a slovo

budoucnost a mnoho jiných slov. Vina byla jinde a byla tak veliká, že její

stín padal široko daleko na celý svět nevinných věcí (i slov) a pustošil je. Žili

jsme, já i Lucie, ve zpustošeném světě; a protože jsme neuměli zpustošené

věci litovat, odvrátili jsme se od nich, ubližujíce tak jim i sobě. Lucie,

dívenko tak velice milovaná, tak špatně milovaná, toto jsi mi přišla po létech

říci? Přišla ses přimlouvat za zpustošený svět?

Skončila píseň a učitel mi podával klarinet; prohlásil, že už dnes nebude

hrát, že hraji lépe než on a že si zasloužím, abych si zahrál co nejvíc, když

kdo ví, kdy zase přijdu. Zachytil jsem Jaroslavův pohled a řekl jsem, že bych

byl moc rád, kdybych

mohl zas co nejdřív za kapelou přijet. Jaroslav se zeptal, jestli to myslím

doopravdy. Přisvědčil jsem mu a dali jsme se do hry. Jaroslav už dávno

přestal sedět, stál se zakloněnou hlavou, housle měl opřeny proti všem

pravidlům až dole o prsa a popocházel při hře; také kontráš a já jsme každou

chvíli povstávali, zvlášť když jsme chtěli poskytnout co největší prostor

elánu improvizace. A právě ve chvílích, kdy jsme se oddávali improvizačním

dobrodružstvím, která si vyžadují fantazie, přesnosti i velkého vzájemného

porozumění, stával se Jaroslav duší nás všech a já jsem se obdivoval, jaký

znamenitý muzikant je tento obrovitý chlapík, který patří rovněž (a on

především) mezi zpustošené hodnoty mého života; byl mi vzat a já jsem si

ho (ke své škodě i hanbě) nechal vzít, přestože to byl snad můj nejvěrnější,

nejbezelstnější, nejnevinnější druh.

Mezitím se zvolna proměnilo publikum shromážděné v zahradě: k

několika poloobsazeným stolům, které naši hru zpočátku sledovaly s docela

vřelým zájmem, přibyl početný houf mladíků a holek (snad ze vsi, spíš z

města), který obsadil zbylé stoly, porou· čel si (velmi hlasitě) pivo a víno a

brzy (tak jak stoupala zvolna hladina alkoholu) začal dávat najevo svou

divokou potřebu být viděn, být slyšen, být uznán. A tak se prostředí zahrady

rychle proměňovalo, stávalo hlučnější a nervóznější (mladíci se potáceli

mezi stoly, pokřikovali na sebe a na své holky), až jsem se přistihl, že se

přestávám soustřeďovat na hru a příliš často se dívám ke stolům zahrady a

pozoruju s nezapíranou nenávistí tváře výrostků. Když jsem viděl ty

dlouhovlasé hlavy, které kolem sebe okázale a teatrálně plivaly sliny i slova,

vracela se mi moje stará zášť k věku nedospělosti a zdálo se mi, že vidím

před sebou samé herce, na jejíchž tvářích jsou naraženy masky mající

představovat stupidní mužnost, pyšnou nelítostnost a hrubost; a neviděl

jsem žádné ospravedlnění v tom, že pod maskou je snad jiná (lidštější) tvář,

protože hrůzné se mi zdálo být právě to, že tváře pod maskami jsou zuřivě

oddány nelidskosti a sprostotě masek.

I Jaroslav měl zřejmě podobné pocity jako já, protože najednou svěsil

housle a prohlásil, že ho vůbec nebaví hrát před tímhletím publikem.

Navrhl, abychom odešli; abychom se dali polní cestou oklikou k městu, tak

jak jsme kdysi chodívali, kdysi dávno; je přece krásný den, za chvíli se začne

stmívat, bude teplý večer, budou svítit hvězdy, někde u šípkového keře v

polích se prý zastavíme a budeme hrát jenom pro sebe, pro svoje potěšení,

tak jak jsme to kdysi dělávali; ted' jsme si prý zvykli (hloupě zvykli) hrát

jenom pro organizované příležitosti, a toho má prý už Jaroslav dost.

Nejdřív všichni souhlasili skoro nadšeně, protože zřejmě i oni pociťovali,

že jejich láska k lidové hudbě se potřebuje vyjádřit v intinmějším prostředí,

ale pak namítl basista (osvětový inspektor), že podle dohody tu musíme hrát

až do devíti, že s tím počítají soudruzi z okresu i vedoucí restaurace, že je to

tak plánováno, že musíme splnit úkol, k němuž jsme se zavázali, že bychom

jinak porušili organizaci slavnosti a že si venku v přírodě můžeme zahrát

jindy.

V té chvíli rozžali v zahradě lampy visící na dlouhých drátech napjatých od

stromu ke stromu; protože ještě nebyla tma, nýbrž sotva počínající

soumrak, nešířily kolem sebe zář, nýbrž jen tkvěly v šednoucím prostoru jak

velké nehybné slzy, bělavé slzy, jež nelze setřít a jež nesmějí skanout; byla v

tom jakási náhlá a nesrozumitelná tesknota a nebylo jí možno nijak

vzdorovat. Jaroslav znovu opakoval (tentokrát skoro prosebně), že už tu

nechce dál být, že by chtěl jít do polí k šípkovému keři a tam hrát jen pro

svou radost, ale pak mávl rukou, opřel housle o hruď a začal hrát.

Tentokrát jsme se však už nenechali rozptylovat publikem a hráli jsme

ještě mnohem soustředěněji než zpočátku; čím bylo prostředí zahradní

restaurace lhostejnější a hrubší, čím víc nás obklopovalo svým hlučným

nezájmem vytvářejíc z nás opuštěný ostrov, čím nám bylo teskněji, tím více

jsme se obraceli sami k sobě, hráli tedy spíš sami pro sebe než pro jiné,

takže se nám podařilo zapomnět na všechny kolem a učinit si z hudby jakési

okruží, uvnitř něhož jsme byli mezi hlučícími opilci jako v skleněné kajutě

spuštěné do hloubi studených vod.

"Keby boly hory samé papírové a voda atrament, hvezdy písarové, keby to

spisoval šetek široký svět, ešče by nespísal mej lásky destament," zpíval

Jaroslav nesundávaje housle zpod brady a já jsem se cítil šťasten uvnitř

těchto písní (uvnitř skleněné kajuty těchto písní), v nichž smutek není

hravý, smích není křivý, láska není směšná a nenávist není plachá, kde lidé

milují tělem i duší (ano, Lucie, zároveň tělem i duší!), kde v nenávisti sahají

po noži nebo po šavli, v radosti tančí, v zoufalství skáčou do Dunaje, kde

tedy láska je ještě láskou a bolest bolestí, kde původní cit není ještě

vyklouben ze sebe sama a hodnoty jsou dosud nezpustošené; a zdálo se mi,

že uvnitř těchto písní jsem doma, že z nich jsem vyšel, že jejich svět je mé

původní poznamenání, můj domov, jemuž jsem se zpronevěřil, ale jenž je

tím víc mým domovem (protože nejúpěnlivější hlas má domov, na němž

jsme se provinili); ale hned jsem si také uvědomoval, že tento domov není z