Милан Кундера - Žert

A napadlo mne v té chvíli, že Kostka, spojující v sobě urputnou

přemýšlivost s blouznivostí, je podivín, takže všechno, co vyprávěl, je sice

možné, leč nejisté; znal ovšem Lucii a snad o ní mnoho věděl, ale to

podstatné přece jen nevěděl: vojáka, který se o ni pokoušel ve vypůjčeném

hornickém bytě, Lucie opravdu milovala; sotva jsem mohl brát vážně, že

Lucie trhala květiny pro své vágní nábožné touhy, když pamatuji, že je

trhala pro mne; a jestli to Kostkovi zatajila a spolu s tím celý něžný půlrok

naší lásky, pak si uchovala i vůči němu nedotknutelné tajemství, a ani on ji

neznal; a pak je ovšem nejisté, zda se vůbec do tohoto města odstěhovala

kvůli němu; možná se sem dostala náhodou, ale je též docela možné, že sem

šla kvůli mně, vždyť věděla, že jsem tu míval domov! Cítil jsem, že zpráva o

jejím prvotním znásilnění je pravdivá, ale o přesnosti jednotlivostí jsem ted'

už pochyboval: příběh byl chvílemi zřetelně zbarven zakrvaveným pohledem

člověka, jehož vzrušil hřích, a jinde ho zase zbarvovala modrost tak modrá,

jaké je s to jen člověk, pohlížející často k nebesům; bylo to jasné: v Kostkově

vyprávění spájela se pravda s básní a byla to zas jen nová legenda (snad

bližší pravdě, snad krásnější, snad hlubší), překrývající legendu někdejší.

Díval jsem se na zahaleného krále a viděl jsem Lucii, jak projíždí

(nepoznaná a nepoznatelná) slavnostně (a výsměšně) mým životem. Pak (z

jakéhosi vnějšího donucení) sklouzl jsem pohledem kousek stranou a padl

očima přímo do pohledu muže, který se na mne zřejmě již chvíli díval a

usmíval. Řekl: "Buď zdráv," a běda, přikročil ke mně. "Tě bůh," řekl jsem.

Nastavil mi ruku; stiskl jsem mu ji. Pak se otočil za sebe a zavolal na dívku,

které jsem si všiml teprve nyní: "Co stojíš? Pojd', představím tě." Dívčina

(vytáhlá, ale pěkná, s tmavými vlasy a tmavýma očima) přistoupila ke mně a

řekla: "Brožová." Podala mi ruku a já jsem řekl: ,,Jahn. Těší mne." "Člověče, neviděl jsem tě už moře let," řekl s přátelskou bodrostí; byl to Zemánek.

____________________________________________________

___________

(6)

Únava, únava. Nemohl jsem se jí zbavit. Jízda odjela s králem na náves a

já jsem se za ní jen pomalu loudal. Zhluboka jsem dýchal, abych únavu

přemohl. Zastavoval jsem se se sousedy, kteří vylezli z domků a okouněli.

Cítil jsem najednou, že i já jsem už usedlý strejcovský soused. Že už

nepomýšlím na žádné cesty, na žádná dobrodružství. Že jsem beznadějně

přivázán k dvěma, třem ulicím, v nichž žiji.

Na náves jsem došel, až už se Jízda zvolna rozjížděla dlouhou hlavní ulicí.

Chtěl jsem se šourat za ní, ale tu jsem uviděl Ludvíka. Stál sám na

travnatém pásu u silnice a díval se zamyšleně na mládence na koních.

Zatracený Ludvík! Ať jde k čertu! Ať jde na krkavčí zámek! Dosud se vyhýbal

on mně, dnes se vyhnu já jemu. Obrátil jsem se zády a odešel jsem k lavičce

stojící na návsi pod jabloňkou. Tady si sednu a budu jen poslouchat, jak se z

dálky nese vyvolávání jezdců.

A tak jsem seděl, poslouchal a díval se. Jízda králů se zvolna vzdalovala.

Tísnila se uboze k oběma stranám silnice, po které jezdily ustavičně auta a

motocykly. Za ní šel hlouček lidí. Žalostně malý hlouček. Rok od roku je

méně lidí na Jízdě králů. Zato je tu letos Ludvík. Co tu vlastně dělá? Aby tě

čert vzal, Ludvíku. Teď už je pozdě. Teď už je na všechno pozdě. Přišel jsi

jenom jako špatné znamenÍ. Černé předznamenánÍ. Sedm křížků. A právě

když je můj Vladimír králem.

Odvrátil jsem oči. Na návsi už postávalo jen pár lidí kolem stánků a kolem

vchodu do hospody. Většinou byli opilí. Opilci jsou nejvěrnější stoupenci

folkloristických podniků. Poslední stoupenci. Mají aspoň jednou za čas

vznešený důvod se napít.

Pak si ke mně sedl na lavičku stařeček Pecháčků. Prý už to není jako za

starých časů. Přisvědčil jsem mu. Není. Jakpak musely tyhle Jízdy být

krásné před mnoha desetiletími nebo staletími! Nebyly asi tak barevné jako

dnes. Dnes je to trochu kýč a trochu pouťová maškaráda. Perníková srdce na

hrudích koní! Tuny papírových pentlí nakoupených ve velkoobchodě! Dřív

bývaly kroje také barevné, ale prostší. Koně byli zdobeni jen jediným rudým

šátkem, který měli uvázán pod šíjí přes prsa. Ani král neměl škrabošku z

barevných vzorovaných pentlí, nýbrž z pouhé roušky. Zato měl ještě růži v

ústech. Aby nemohl promluvit. Nic nebylo na Jízdách králů cirkusového.

Byly baladické.

Ano, stařečku, před staletími to bylo lepší. Nikdo nemusel shánět pracně

mladíky, aby se laskavě uvolili zúčastnit se Jízdy. Nikdo nemusel předem

proschůzovat mnoho dní a hádat se, kdo bude Jízdu organizovat a komu

připadne její výtěžek. Jízda králů vytryskla zevnitř vesnického života jak

pramen. A hnala se z vesnice po okolních dědinách vybírat na svého

maskovaného krále. Někde v cizí vesnici se potkala s jinou Jízdou králů a

vznikla bitka. Obě strany bránily zuřivě svého krále. Často blýskaly nože a

šavle a tekla krev. Když Jízda zajala cizího krále, pila pak v hospodě do

němoty na útraty jeho otce.

Ba ba, stařečku, máte pravdu. To bylo jinší, když se tehdá díval na Jízdu

králů ten francouzský sochař. Rodin se jmenoval, jo. Ale co, i když já jsem

jel jako král, za okupace, i tehdy to bylo jinačí než dnes. A ještě i po válce to

pořád stálo za to. Mysleli jsme si, že vytvoříme úplně nový svět. A že lidé

budou zase jako kdysi žít ve svých lidových tradicích. Že i Jízda králů bude

zase tryskat z hloubi jejich života. Chtěli jsme tomu tryskání pomáhat. Orga-

nizovali jsme zuřivě lidové slavnosti. Ale pramen se nedá naorganizovat.

Pramen bud' tryská nebo není. Vidíte to, stařečku, jak to už jenom ždímáme,

ty naše písničky a Jízdy králů a to všechno. To už jsou jenom poslední

kapky, poslední kapičky.

Ach jo. Jízdu králů už nebylo vidět. Zahnula asi do nějaké vedlejší uličky.

Ale bylo slyšet její volání. To volání bylo nádherné. Zavřel jsem oči a

představil jsem si na chvíli, že žiji jindy. V jiném století. Dávno. A pak jsem

otevřel oči a řekl jsem si, že je to dobře, že Vladimír je králem. Je králem

říše téměř mrtvé, ale nejnádhernější. Říše, které budu věrný až do jejího

konce.

Vstal jsem z lavičky. Kdosi mne pozdravil. Byl to starý Koutecký. Dlouho

jsem ho neviděl. Šel špatně a opíral se o hůl. Nikdy jsem ho neměl rád, ale

přišlo mi najednou líto jeho stáří. "Kampak," zeptal jsem se ho. Řekl, že prý

si dělá každou neděli zdravotní vycházku. "Jak se vám líbila jízda?" zeptal

jsem se. Mávl rukou: "Ani jsem se na ni nedíval." "Proč?" zeptal jsem se ..

Mávl znovu nazlobeně rukou a mně v té chvíli blesklo, proč se nedíval. Mezi

diváky byl Ludvík. Koutecký se s ním nechtěl potkat stejně

jako já.

"Ani se vám nedivím," řekl jsem. "Já mám v Jízdě králů syna a taky se mně

nějak nechce se za ní trmácet." "Vy tam máte syna? Vlád'u?" "Ano," řekl jsem, "jede jako král." Koutecký řekl: "To je zajímavé." "Proč by to bylo zajímavé," zeptal jsem se. "To je moc zajímavé," řekl Koutecký a zasvítila mu očka. "Proč?" ptal jsem se znovu. "Vlád'a je přece s naším Milošem," řekl Koutecký. Nevěděl jsem, s jakým Milošem. Vysvětlil mi, že je to jeho vnuk,