Милан Кундера - Žert

Nicméně to, že byla v polepšovně a kradla na hřbitově květiny, věděli tehdy

z kádrových materiálů na statku všichni. Jednali s ní docela vlídně, ale její

minulost jí ustavičně připomínali. Ředitel o ní mluvil jako "o malé

vykrádačce hrobů", Myslil to docela dobrácky, ale Luciiny minulé hříchy se

těmi řečmi udržovaly při ustavičném životě. Lucie byla stále a nepře- tržitě

vinna. A přitom nic nepotřebovala víc než úplné odpuštění. Ano, Ludvíku,

potřebovala odpuštění, potřebovala projít tou tajuplnou očistou, která je

vám neznámá a nepochopitelná.

Lidé sami nedovedou totiž odpouštět a není to ani v jejich moci. Nemají v

moci učinit ničím hřích, který se stal. To není v silách samotného člověka.

Zbavit hřích jeho platnosti, odčinit jej, vygumovat ho z času, učinit tedy

něco ničím, to je výkon tajemný a nadpřirozený. Jen Bůh, protože se

vymyká pozemským zákonitostem, protože je svobodný, protože dovede

tvořit zázraky, může smýt hřích, může ho proměnit v nic, může ho odpustit.

Člověk může odpustit člověku jen proto, že se opírá o odpuštění Boží.

Ani vy, Ludvíku, protože nevěříte v Boha, neumíte odpouštět. Stále si

pamatujete plenární schůzi, na které zvedli všichni jednomyslně proti vám

ruku a souhlasili s tím, aby byl zničen váš život. Vy jste jim to nikdy

neodpustil. Nejenom jim jako jednotlivým osobám. Bylo jich tam asi sto a to

už je množství, které se může stát jakýmsi malým modelem lidstva. Vy jste

to nikdy neodpustil lidstvu. Vy mu od té doby nedůvěřujete a cítíte k němu

zášť. Dovedu vás pochopit, ale to nic nemění na tom, že taková obecná zášť k

lidem je strašná a hříšná. Stala se vaším prokletím. Protože žít ve světě, v

němž není nikomu odpuštěno, kde jsou všichni nevykoupitelní, to je totéž

jako žít v pekle. Vyžijete v pekle, Ludvíku, a já vás lituji.

____________________________________________________

___________

(16)

Vše, co na této zemi patří Bohu, může patřit d'áblu. I pohyby milenců v

lásce. Pro Lucii se staly sférou ohavnosti. Spojily se jí s tvářemi zvlčilých

výrostků z party a později s tváří dotírajícího vojáka. Ó, vidím ho před sebou

jasně, jako bych ho znal! Mísí banální slova o lásce, sladká jak sirup, se

sprostým násilnictvím samce drženého bez žen za kasárenskými dráty! A

Lucie náhle poznává, že něžná slova jsou jen falešný závoj na vlčím těle

sprostoty. A celý svět lásky propadá se jí dolů, do jámy zhnuseni.

Zde byl zdroj nemoci, zde jsem musil začíti. Člověk jdoucí po mořském

pobřeží a zběsile mávající ve vztažené paži lucernou může být šílenec. Ale za

noci, když je ve vlnách zbloudilá lod'ka, je tentýž muž zachráncem. Zem, na

které žijeme, je hraniční území mezi nebem a peklem. Žádné počínání není

samo o sobě dohré ani zlé. Teprve jeho místo v řádu činí je dobrým či zlým.

Ani tělesné milování, Lucie, není samo o sobě dobré či špatné. Bude-li v

souhlase s řádem, jejž stanovil Bůh, budeš-li milovat věrnou láskou, bude i

milování dobré a budeš šťastna. Protože Bůh to tak stanovil, že "opustí

člověk otce i matku a připojí se k manželce své i budou dva jedno tělo".

Hovořil jsem s Lucií den co den, den co den jsem jí opakoval, že je jí

odpuštěno, že se nemá svíjet sama v sobě, že má rozepnout svěrací kazajku

své duše, že se má pokorně odevzdat Božímu řádu., v němž i láska těla najde

svoje místo.

A tak míjely týdny ...

Pak přišel jarní den. Na kopcovitých stráních kvetly jabloně a jejich

koruny se v mírném větru podobaly rozhoupaným zvonům. Zavřel jsem oči,

abych slyšel jejich sametový tón. A pak jsem oči otevřel a viděl jsem Lucii v

modrém pracovním plášti a v ruce s motykou. Dívala se dolů do údolí a

usmívala se.

Pozoroval jsem ten úsměv a dychtivě v něm četl. Je to možné? Vždyť

Luciina duše byla až dosud ustavičný útěk, útěk před minulostí i před

budoucností. Všeho se bála. Minulost i budoucnost byly pro ni vodními

propastmi. Držela se s úzkostí děravého člunku přítomnosti jako vratkého

útočiště.

A hle, dnes se usmívá. Bez podnětu. Jen tak. A ten úsměv mi říkal, že se

dívá do budoucnosti s důvěrou. A bylo mi v té chvíli jako plavci, jenž se po

mnoha měsících doplavil k hledané zemi. Byl jsem šťasten. Opřel jsem se o

křivý kmen jabloně a opět na chvíli zavřel oči. Slyšel jsem vánek a sametové

zvonění bílých korun, slyšel jsem trylky ptáků a ty trylky se mi proměňovaly

před zavřenýma očima v tisíce luceren a světel nesených neviditelnýma

rukama k veliké slavnosti. Neviděl jsem ty ruce, ale slyšel jsem vysoké tóny

hlasů a zdálo se mi, že jsou to děti, veselý dětský průvod ... A tu jsem náhle

cítil na své tváři ruku. A hlas: "Pane Kostko, vy jste tak hodný ... " Neotevřel jsem oči. Nepohnul jsem rukou. Viděl jsem stále ptačí hlasy proměněné v

lampiónový rej, slyšel jsem stále zvonění jabloní. A hlas dořekl slaběji: "Já

vás mám ráda."

Snad jsem měl počkat jen na tuto chvíli a potom rychle odejít, protože můj

úkol byl splněn. Ale ještě dřív, než jsem si stačil cokoli uvědomit, zaskočila

mne blouznivá slabost. Byli jsme docela sami v širé krajině mezi ubohými

jablůňkami a já jsem Lucii objal a ulehl s ní do přírodního lože.

____________________________________________________

___________

(17)

Stalo se, co se nemělo stát. Když jsem uviděl skrze Luciin úsměv její

usmířenou duši, byl jsem u cíle a měl jsem odejít. Ale já jsem neodešel. A to

bylo pak zlé. Žili jsme spolu dál na jednom jediném statku. Lucie byla

šťastná, zářila, podobala se jaru, které kolem nás přecházelo již zvolna v

léto. Ale já místo toho, abych byl též šťasten, děsil jsem se toho velkého

ženského jara vedle sebe, které jsem sám probudil a které se ke mně

obracelo všemi svými otvírajícími se květy, o nichž jsem věděl, že mi

nepatří, že mi nesmějí patřit. Měl jsem přece v Praze svého syna a svou

ženu, která trpělivě čekala na mé řídké návštěvy domova.

Bál jsem se přerušit s Lucií započaté důvěrnosti, abych ji neranil, ale

neodvážil jsem se v nich pokračovat, protože jsem věděl, že na ně nemám

právo. Toužil jsem po Lucii, ale zároveň jsem se bál její lásky, protože jsem

nevěděl, co si s ní počít. Jen s největší námahou jsem s ní udržoval

přirozenost někdejších rozhovoru. Vstoupily mezi nás mé pochyby. Zdálo se

mi, že moje duchovní pomoc Lucii je nyní demaskována. Že jsem po Lucii

vlastně tělesně toužil od okamžiku, kdy jsem ji uviděl. Že jsem jednal jako

svůdce halící se do roucha utěšitele a kazatele. Že všechny ty hovory o Ježíši

a o Bohu byly tedy jen zástěrkou nejpřízemnější tělesné touhy. Zdálo se mi,

že ve chvíli, kdy jsem popustil své pohlavnosti, pošpinil jsem čistotu svého

původního úmyslu a přišel jsem načisto o své zásluhy před Bohem.

Ale jenom jsem došel k této myšlence, obrátila se moje úvaha čelem vzad:

jaká ješitnost, křičel jsem v duchu na sebe, jaká samolibá touha, chtít být