Милан Кундера - Žert

mnou, miláčku," řekla.

Mnozí lidé, když se tělesně spojí, domnívají se (aniž by o tom valně

přemýšleli), že se spojili i duševně, a vyjadřují pak tuto mylnou víru tím, že

se cítí automaticky oprávnění si tykat. Já, poněvadž jsem mylnou víru v

synchronní soulad duše a těla nikdy nesdílel, přijal jsem Helenino tykání v

rozpacích a s nechutí. Neuposlechl jsem jejího pozvání a šel jsem k židli, na

níž byly naházeny mé šaty, abych si oblékl košili.

,,Neoblékej se," zaprosila však Helena, natáhla ke nmě ruku a řekla znovu:

"Pojď za mnou."

Nepřál jsem si nic jiného, než aby chvíle, které právě teď nastaly, pokud

možno vůbec nebyly, a musely-li být, aby byly tedy aspoň co

nejnenápadnější, nejbezvýznamnější, aby nic nevážily, aby byly lehčí než

prach; nechtěl jsem se již dotýkat Helenina těla, děsil jsem se jakékoli něhy,

ale stejně jsem se děsil i jakéhokoli napětí a dramatizování situace; proto

jsem se nakonec nerad vzdal své košile a přisedl si k Heleně na gauč. Bylo to

strašné: přisunula se ke nmě a položila mi hlavu na nohu; líbala mne, brzy

jsem měl nohu vlhkou; ale nebyla to vlhkost polibků: Helena zvedla hlavu a

já jsem viděl, že její tvář je plná slz. Otírala si je a říkala: "Miláčku, nezlob

se, že pláču, nezlob se, miláčku, že pláču," a přisunula se ještě blíž, objala

mé tělo a rozvzlykala se.

"Co je ti," řekl jsem.

Vrtěla hlavou a řekla: ,,Nic, nic, můj blázínku," a začala mne horečně líbat

po tváři a po celém těle. "Jsem zamilovaná," řekla potom, a když jsem na to

nic neřekl, pokračovala: "Budeš se mi smát, ale mně je to jedno, jsem

zamilovaná, jsem zamilovaná," a když jsem dále mlčel, řekla: "Jsem

šťastná," pak se zvedla a ukázala na stůl, kde stála nedopitá láhev vodky:

"Víš co, nalej mi!"

Nechtělo se mi nalévat Heleně ani sobě; hrozil jsem se, že alkohol dále

požívaný by hloubil nebezpečné pokračování tomuto odpoledni (které bylo

krásné, ale jen pod tou podmínkou, že již skončilo, že již bylo za mnou).

"Miláčku, prosím tě," ukazovala stále na stůl a doplnila omluvně: ,,Nezlob

se, jsem prostě šťastná, chci být šťastná ... "

"Na to snad nepotřebuješ vodku," řekl jsem.

"Nezlob se, mám na ni chuť."

Nedalo se nic dělat; nalil jsem jí pohárek vodky. "Ty už nebudeš?" zeptala

se; zavrtěl jsem hlavou. Vypila číšku a řekla: "Nech mi to tady." Postavil

jsem láhev i skleničku na zem ke gauči.

Probírala se velmi rychle z chvilkové únavy; stávala se z ní náhle holčička,

chtěla se radovat, být veselá a dávat najevo své štěstí. Cítila se zřejmě zcela

volná a samozřejmá ve své nahotě (měla na sobě jen náramkové hodinky, z

nichž se cinkavě houpal obrázek Kremlu na krátkém řetízku) a hledala

nejrůznější polohy, v jakých by jí bylo nejlépe: zkřížila nohy pod sebe a

seděla na Turka; pak zase nohy zpod sebe vytáhla a opřela se o loket; pak si

zase lehla na břicho a tlačila mi tvář do klína. V nejrůznějších obměnách mi

vyprávěla o tom, jak je šťastná; přitom se mě pokoušela líbat, což jsem

snášel se značným sebezapřením zvláště proto, že její ústa byla příliš vlhká a

že se nespokojovala jenom s mými rameny neho tvářemi, ale snažila se

dotknout i mých rtů (a já se štítím vlhkých polibků, pokud právě nejsem

zaslepen tělesnou touhou).

Potom mi také řekla, že nikdy nic podobného nezažila; řekl jsem jí (jen

tak), že přehání. Začala se dušovat, že v lásce nikdy nelže a že prý nemám

důvodů jí nevěřit. Rozváděla svou myšlenku dál a tvrdila, že to věděla, že to

věděla už při našem prvním setkání; že tělo má prý svůj bezpečný instinkt;

že jsem jí prý samozřejmě imponoval svým rozumem a elánem (ano,

elánem, nevím, jak ho ve mně objevila), ale že kromě toho věděla (i když

teprve ted' ztrácí ostych a může o tom mluvit), že i mezi našimi těly vznikla

okamžitě ta tajná dohoda, jakou lidské tělo podepíše snad jen jednou za

život. ,.A proto jsem tak šťastná, víš?" a svěsila nohy dolů z gauče, shýbla se

pro láhev a nalila si další číši. Vypila ji a řekla se smíchem: "Co mám dělat,

když ty už nechceš! Musím pít sama!"

Jakkoli jsem považoval příběh za ukončený, nemohu říci, že bych slyšel

Helenina slova nerad; utvrzovalamne ve zdaru mého díla i v mé

spokojenosti. A spíš jen proto, že jsem nevěděl co mluvit a nechtěl jsem

přitom vypadat příliš zamlkle, namítl jsem jí, že asi přehání, mluví-li o

zážitku, který se děje jen jednou za život; vždyť se svým manželem prožívala

přece velkou lásku, jak se mi sama svěřila.

Helena se po mých slovech docela vážně zamyslela (seděla na gauči s

mírně roztaženýma nohama opřenýma o zem, lokty se opírala o kolena a v

pravé ruce držela vypitý pohárek) a řekla tiše: ,.Ano."

Snad si myslela, že patetičnost zážitku, jenž jí byl před chvílí dopřán, ji

zavazuje i k patetické upřímnosti. Opakovala "ano" a pak řekla, že by to asi

bylo nesprávné a špatné, kdyby ve jménu toho dnešního zázraku (tak

nazývala naši fyzickou lásku) znevažovala něco, co bylo kdysi. Zase se napila

a rozpovídala se o tom, že právě ty nejsilnější zážitky jsou takové, že se

navzájem nedají srovnat; a že pro ženu je prý něco úplně jiného láska v

dvaceti a láska v třiceti; abych prý jí dobře rozuměl; nejenom psychicky, i

fyzicky.

A pak (trochu nelogicky a bez souvislosti) prohlásila, že prý jsem si stejně s

jejím manželem čímsi podoben! Ze prý ani neví čím; že sice vypadám docela

jinak, ale že ona se nemýlí, že má hezpečný instinkt, kterým vidí do člověka

hlouběji, za jeho vnější podobu.

"To bych opravdu rád věděl, čím já se podobám tvému manželovi," řekl

jsem.

Řekla mi, že se nemám zlobit, že jsem se jí přece já sám na něho ptal a

chtělo něm slyšet a že jenom proto se o tom osměluje mluvit. Ale chci-li

slyšet skutečnou pravdu, musí mi to říci: jen dvakrát v životě byla někým

přitahována tak mocně a bezpodmínečně: svým manželem a mnou. To, co

nás sbližuje, je prý jakýsi tajemný životní elán; radost, která z nás vyzařuje;

věčné mládí; síla.

Chtějíc vysvětlit mou podobnost s Pavlem Zemánkem, používala Helena

slov značně matných, nicméně se nijak nedalo vyvrátil, že tu podobnost

viděla a cítila (a dokonce prožívala!) a že na ní urputně trvala. (Prý jsme si

tak podobni, že to snad ani nebyla nevěra, když se milovala se mnou.)

Nemohu říci, že by mne ta bylo urazilo nebo ranilo, ale ustrnul jsem prostě

nad trapností a nezměrnou pitomostí toho tvrzení; přistoupil jsem k židli,

na níž byly mé šaty, a začal jsem se zvolna oblékat.

"Miláčku, já jsem se tě něčím dotkla?" vycítila Helena mou nelibost, vstala

z gauče a šla ke mně; začala mne hladit po tváři a prosila mne, abych se na

ni nehněval. Bránila mi, abych se oblékal. (Z nějakých tajemných důvodů jí

připadalo, že moje kalhoty a košile jsou její nepřátelé.) Začala mne

přesvědčovat o tom, že mne má opravdu ráda, že neužívá toho slova

nadarmo; že bude mít snad příležitost mi to dokázat; že to věděla hned na