Милан Кундера - Žert

pomoci, a právě on mi vždycky pomohl. Avšak pod tímto vnějším

spojenectvím zela vždy hlubina vnitřního nesouhlasu. Nevím, zda si ji

Ludvík uvědomoval do té míry jako já. Rozhodně přikládal našemu

vnějšímu spojení větší význam než naší vnitřní různosti. Byl nesmiřitelný

vůči vnějším odpůrcům a tolerantní vůči neshodám vnitřním. Já ne. Já

právě naopak. Tím nechci říci, že Ludvíka nemám rád. Miluji ho, jako

milujeme svoje odpůrce.

____________________________________________________

___________

(2)

Poprvé jsem ho poznal v čtyřicátém sedmém roce na některé z bouřlivých

schůzí, jimiž tehdy vřely vysoké školy. Rozhodovalo se o budoucnosti

národa. Všichni to tušili a také já jsem to tušil a byl jsem při všech

diskusích, sporech i hlasováních na straně komunistické menšiny proti

většině, kterou tehdy na vysokých školách tvořili lidovci a národní socialisté.

Mnozí křest'ané, katolíci i evangelíci, mi to měli tehdy za zlé. Považovali za

zradu, že jsem se spojil s hnutím, které si vepsalo do štítu bezbožectví. Když

se s nimi dnes potkávám, domnívají se, že jsem aspoň po patnácti létech

nahlédl konečně svůj tehdejší

omyl. Ale musím je zklamat. Nezměnil jsem dodnes nic na svém postoji.

Komunistické hnutí je ovšem bezbožné. Ale jen křesťané, kteří nechtějí

vidět břevno v oku svém, mohou z toho vinit komunismus sám. Říkám

křesťané. Ale kde vlastně jsou? Vidím kolem dokola jen samé zdánlivé

křesťany, kteří žijí přesně tak, jak žijí nevěrci. Jenomže být křesťanem, to

znamená žít jinak. To znamená jít cestou Kristovou, napodobovat Krista. To

znamená vzdát se osobních zájmů, blahobytu i moci a obrátit se tváří v tvář

chudým, poníženým a trpícím. Ale což tohleto dělaly církve? Můj otec byl

dělník věčně nezaměstnaný a pokorně věřící v Boha. Obracel k němu

zbožnou tvář, ale církev neobrátila nikdy tvář k němu. Zůstal opuštěn mezi

bližními, opuštěn uvnitř církve, sám se svým Bohem, až do své nemoci a

smrti.

Církve nepochopily, že dělnické hnutí je hnutí ponížených a vzdychajících,

kteří touží po spravedlnosti. Zcela proti duchu Ježíšovu se od nich odvrátily.

Neměly zájem starat se s nimi a pro ně o království Boží na zemi. Spojily se s

utiskovateli a vzaly takto dělnickému hnutí Boha. A ted' mu chtějí vyčítat, že

je bezbožné? Jaké farizejství! Ano, socialistické hnutí je bezbožné, ale já v

tom vidím Boží důtku, určenou nám, křesťanům! Důtku za naši bezcitnost

vůči chudým a trpícím.

A co mám dělat v této situaci? Mám se děsit toho, že ubývá příslušníků

církví? Mám se děsit toho, že jsou ve školách děti vyučovány v

protináboženském myšlení? Jak bláhové! Skutečné náboženství nemá

zapotřebí přízně světské moci. Světská nepřízeň jen posiluje víru.

A mám snad bojovat proti socialismu, protože je naší vinou bezbožný?

Ještě větší bláhovost! Mohu jen hluboce litovat tragického omylu, který

odvedl socialismus od Boha. Mohu jen vysvětlovat ten omyl a pracovat k

jeho odčinění.

Ostatně proč ten neklid, bratři křesťané? Všechno se děje z Boží vůle a já

se často ptám, zda Bůh záměrně nedává lidstvu poznat, že člověk se nemůže

beztrestně posadit na jeho trůn a že i sebespravedlivější uspořádání

světských poměrů se bez jeho účasti zvrtne a zkazí.

Pamatuju se na ta léta, kdy se lidé u nás cítili být už na krok od ráje. A byli

pyšni, že je to jejich ráj, k němuž nepotřebují nikoho na nebesích. A pak se

jim rozplynul náhle pod rukama...

____________________________________________________

___________

(3)

Ostatně před Únorem přišlo komunistům moje křesťanství vhod.

Poslouchali rádi, když jsem vysvětloval sociální obsah Evangelia, brojil proti

zpuchřelosti starého světa majetku a válek a dokazoval příbuznost

křesťanství a komunismu. Šlo jim přece o to, získat na svou stranu co

nejširší vrstvy, a chtěli tedy získat i věřící. Ale brzo po Únoru se všechno

začalo měnit. Jako asistent zastal jsem se několika posluchačů, protože měli

být pro politické smýšlení svých rodičů vyloučeni z fakulty. Protestoval jsem

proti tomu a dostal se do konfliktu s vedením školy. A tu se najednou začaly

ozývat hlasy, že člověk tak vyhraněně křesťansky orientovaný nemůže prý

dost dobře vychovávat socialistickou mládež. Zdálo se, že budu muset

bojovat o svou existenci. A tehdy se mně doneslo, že se mne na plenární

schůzi strany zastal student Ludvík Jahn. Říkal, že by to prý byl holý

nevděk, kdybychom zapomněli, co jsem pro stranu znamenal před Únorem.

A když mu předhazovali mé křesťanství, řekl, že bude v mém životě jistě

přechodnou fází, kterou dík svému mládí překonám.

Šel jsem tehdy za ním a poděkoval mu za to, že se mne zastal. Řekl jsem

mu však, že bych ho nerad klamal a že ho chci proto upozornit, že jsem

starší než on a není naděje, že bych svou víru "překonal". Dali jsme se do

debaty o boží jsoucnosti, o konečnosti a věčnosti, o tom, jaký měl Descartes

vztah k náboženství, zda byl Spinoza materialista a o mnohých jiných

věcech. Nedohodli jsme se. Zeptal jsem se Ludvíka nakonec, zda nelituje, že

se mne zastal, když vidí, jak jsem nenapravitelný. Řekl mi, že náboženská

víra je moje soukromá věc a že po ní konec konců nikomu nic není.

Od té doby jsem se s ním už na fakultě nesešel. O to více se naše osudy

sblížily svou podobou. Asi čtvrt roku po našem rozhovoru vyloučili Jahna ze

strany i z fakulty. A za dalšího půl roku jsem odešel z fakulty i já. Byl jsem

vyhozen? Vyštván? To nemohu říci. Je pravda jen to, že hlasů proti mně a

proti mému přesvědčení bylo čím dál víc. Je pravda, že mi někteří kolegové

naznačovali, že bych měl učinit nějaké veřejné prohlášení ateistického rázu.

A je pravda, že jsem měl na přednáškách několik nepříjemných výstupů s

útočnými komunistickými posluchači, kteří chtěli urážet mou víru. Návrh

na můj odchod z fakulty visel opravdu ve vzduchu. Ale je také pravda, že

jsem měl mezi komunisty na fakultě stále dosti přátel, kteří si mne vážili pro

můj před únorový postoj. Stačilo snad jen málo: jen to, abych se sám začal

bránit a byli by se jistě postavili za mne. Ale já jsem to neudělal.

____________________________________________________

___________

(4)

"Následujte mne," řekl Ježíš svým učedníkům a oni bez odmluv odcházeli

od svých sítí, od svých lodic, od svých domovů a rodin a šli za ním. "Nikdo,

kdo vloží ruku na pluh a ohlíží se zpět, není způsobilý pro království Boží."

Slyšíme-li hlas Kristovy výzvy, musíme ho následovat bezpodmínečně. To

je dobře známo z Evangelia, avšak v moderní době to všechno zní jen jako

báje. Jakápak výzva, jaképak následování v našich prozaických životech?

Kam a za kým bychom měli odcházet opouštějíce své sítě?

A přece k nám hlas výzvy doléhá i v našem světě, máme-li bdělý sluch.

Výzva k nám však nepřichází poštou jako doporučená depeše. Přichází