Милан Кундера - Žert

tohoto proudění je zamilován.

To zamilování vzniklo za války. Chtěli nám dokázat, že nemáme právo

existovat, že jsme jen slovansky mluvící Němci. Musili jsme se ujistit, že

jsme existovali a existujeme.Všichni jsme tehdy putovali k pramenům. Ad

fontes. I největší modernisté. Halas i Holan, Martinů, i Emil Filla. Všichni

putovali pokorně k lidovému umění.

A tehdy došlo i na mne. Hrával jsem v malém studentském džezu na basu.

Tatínek mne v hudbě cepoval a uměl jsem hrát na všechny smyčcové

nástroje. A jednou za mnou přišel doktor Bláha, předseda slováckého

krúžku. Prý abychom zase vzkřisili cimbálovou kapelu. Že je to naše

vlastenecká povinnost. Ukázat, že jsme Slované. Že máme starou lidovou

kulturu.

Kdo by to mohl tehdy odříci? Šel jsem tam a hrál jsem na housle.

Probouzeli jsme lidové písně ze smrtelného spánku. V devatenáctém

století přestěhovali totiž vlastenci lidové umění do zpěvníků v nejvyšší čas.

Civilizace začala folklór rychle vytlačovat. A tak se na zlomu století rodí

národopisné kroužky, aby stěhovaly lidové umění ze zpěvníků zas nazpět do

života. Nejdřív ve městech. Pak i na venkově. A zejména v našem kraji.

Pořádají se lidové slavnosti, Jízdy králů, podporují se lidové kapely. Bylo to

velké úsilí, ale nic by z něho nebylo. Folkloristé neuměli křísit tak rychle, jak

rychle civilizace uměla pohřbívat. Až válka do nás vlila novou sílu.

Když jde o krk, má to i svoje přednosti. Človčk prohlédá k jádru tam, kde

předtím viděl jen neprůhlednou skořápku. Byla válka, hrálo se o život

národa. Slyšeli jsme lidové písně a chápali jsme najednou, že ony jsou

nejpodstatnější podstatou. Zasvětil jsem jim život. Splývám jimi s proudem,

který teče hluboko vespod. Jsem vlnou toho proudu. Jsem vlnou a řekou

zároveň. A je mi tak dobře.

Za války jsme všechno víc prožívali. Byl poslední rok okupace, v naší vsi

pořádali Jízdu králů. Ve městě byla kasárna a na chodnících mezi publikem

se tlačili i němečtí ofcíři. Z naší Jízdy se stala demonstrace. Houf pestrých

chlapců na koních se šavlemi. Nezdolná česká jízda. Poselstvo z hloubi

dějin. Všichni Češi to tak tehdy chápali a hořely jim oči. Bylo mi tehdy

patnáct let a zvolili mne králem. Jel jsem mezi dvěma pážaty a měl jsem

zahalenou tvář. A byl jsem pyšný. I můj otec byl pyšný, věděl, že mne zvolili

králem na jeho počest. Byl vesnický učitel, vlastenec, všichni ho měli rádi.

Věřím, Vladimíre, že věci mají svůj smysl. Věřím, že lidské osudy jsou

navzájem spojeny tmelem moudrosti. Vidím jakési znamení v tom, že letos

zvolili králem tebe. Jsem pyšný jako před dvaceti léty. Pyšnější. Protože

chtějí v tobě uctít mne. A já si té pocty vážím, proč bych to zapíral. Chci ti

odevzdat své království. A chci, abys je ode mne přijal.

Snad mne pochopil. Slíbil mi, že volbu krále přijme. Že pojede.

____________________________________________________

___________

(4)

Kdyby chtěl pochopit, jak je to zajímavé. Neumím si představit nic

zajímavějšího. Nic napínavějšího.

Například toto. Hudební vědci dlouho tvrdili, že evropské lidové písně

pocházejí z baroka. V zámeckých kapelách hrávali a zpívali venkovští

hudebníci a ti pak přenášeli hudebnost zámecké kultury do lidového života.

Takže prý lidová píseň vůbec není svébytný umělecký projev. Je odvozená z

umělé hudby.

Lidové písně na území Čech jsou skutečně příbuzné s umělou barokní

hudbou. Jenomže co bylo dřív? Slepice nebo vejce? Nevím, proč bychom

měli dělat dlužníka právě jen z lidové písně.

Ale ať už si to bylo v Čechách jakkoli. Písně, které zpíváme na jižní

Moravě, se z umělé hudby vysvětlit nedají ani při největší snaze. To nám

bylo jasné na první pohled. Už třeba z hlediska tonality. Umělá barokní

hudba byla psána v dur a moll. Naše písně se však zpívají v tóninách, o nichž

se zámeckým kapelám ani nesnilo!

Třeba v lydické. To je ta se zvětšenou kvartou. Vyvolá ve mně vždycky

stesk po pradávných pastorálních idylách. Vidím pohanského Pana a slyším

jeho píšťalu. Hle.

Barokní i klasicistická hudba ctila fanaticky spořádanost velké septimy. K

tónice znala cestu jen přes ukázněný citlivý tón. Malé septimy, která kráčela

zdola k tónice velkou sekundou, se děsila. A já mám v našich lidových

písních rád právě tu malou septimu, ať už zní aiolsky, dóricky či

mixolydicky. Pro její melancholii a zádumčivost. I proto, jak odmítá pošetile

spěchat k základnímu tónu, kterým všechno končí, píseň i život:

Ale jsou písně v tóninách tak zvláštních, že je nelze pojmenovat jménem

žádné z takzvaných církevních tónin. Stojím nad nimi docela v úžase.

Moravské písně jsou tonálně nepředstavitelně různé. Jejich myšlení bývá

záhadné. Započnou mollově, končí durově, váhají mezi několika tóninami.

Často, když je mám harmonizovat, nevím vůbec, jak mám jejich tóninu

pochopit.

A jak jsou mnohoznačné tonálně, jsou mnohoznačné i rytmicky. Zejména

ty netaneční, ty táhlé. Bartók jim říkal parlandové. Jejich rytmus se vlastně

vůbec nedá zapsat do našeho notového systému. Anebo to řeknu jinak. Z

hlediska našeho notového systému zpívají všichni lidoví zpěváci své písně

rytmicky nepřesně a špatně.

Jak to vysvětlit? Leoš Janáček tvrdil, že ta složitost a nezachytitelnost

rytmu je způsobena různými, okamžitými náladami pěvce. Záleží prý na

tom, kde se zpívá, kdy se zpívá, v jaké náladě se zpívá. Lidový zpěvák prý

svým zpěvem reaguje na barvu květů, na povětrnost i prostor krajiny.

Ale není to trochu moc poetický výklad? Už v prvním ročníku na

universitě seznámil nás docent se svým experimentem. Nechal zpívat

nezávisle na sobě několik různých lidových interpretů tutéž rytmicky

nezachytitelnou píseň. Měřením na přesných elektronických přístrojích

zjistil, že ji všichni zpívají zcela shodně.

Rytmická komplikovanost písní není tedy způsobena nepřesností,

nedokonalostí nebo náladou zpěváka. Má své tajemné zákony. V určitém

typu moravské taneční písně je například druhá polovina taktu vždycky o

zlomek vteřiny delší než první. Ale jak v notách zachytit tuhle rytmickou

složitost? Metrický systém umělé hudhy spočívá na symetrii. Celá nota se

dělí na dvě půle, půlová na dvě čtvrťové, takt se dělí na dvě, tři, čtyři stejné

doby. Ale co s taktem, který se dělí na dvě nestejně dlouhé doby? Dnes je

pro nás nejtěžším oříškem, jak vůbec zapsat do not původní rytmus

moravských písní.

Ale ještě tvrdším oříškem je, odkud se vůbec tohleto složité rytmické

myšlení vzalo. Jeden badatel vystoupil s teorií, že táhlé písně se zpívaly

původně při jízdě na koních. V jejich podivném rytmu zůstal prý otištěn

koňský krok a jezdcův pohyb. Jiní považovali za pravděpodobnější vidět

pramodel těchto písní v pomalém, houpavém kroku, jímž korzovala mládež

za večerů dědinou. Jiní zas v pomalém rytmu, jímž vesničané kosí trávu