Милан Кундера - Žert

dlouhé údobí beznaděje a pustoty, jehož obrazem se mi na chvíli stala kalná

periferní scenérie mého rodného města, do něhož jsem přijel na krátkou

návštěvu. Ano, od tohoto okamžiku to teprve začalo: Během těch deseti

měsíců, co jsem byl v kriminále, mi zemřela maminka a já jsem jí nemohl

ani na pohřeb. Pak jsem se vrátil do Ostravy mezi černé a sloužil jsem ještě

další plný rok. V té době jsem podepsal slib, že po vojně zůstanu tři roky

pracovat v dolech, protože se rozšířila zpráva, že ti, kdo nepodepíší, by

zůstali v kasárnách ještě o nějaký rok déle. A tak jsem tedy ještě tři roky v

civilu fáral.

Nevzpomínám na to rád, nemluvím o tom rád a je mi mimochodem

protivné, vychloubají-li se dnes svým osudem ti, kteří byli tehdy podobně

jako já vyvrženi vlastním hnutím, v něž věřili. Ano, zajisté, kdysi jsem si také

heroizoval svůj vyvrženecký osud, ale byla to falešná pýcha. Musil jsem

časem sám sobě nemilosrdně připomenout, že jsem se nedostal k černým

proto, že jsem byl statečný, že jsem bojoval, že jsem poslal svou myšlenku

utkat se s jinými myšlenkami; ne, mému pádu nepředcházelo žádné

důstojné drama, byl jsem spíš objektem než subjektem celého svého

příběhu a nemám se tedy (nechci-li považovat za hodnotu trápení, smutek či

dokonce marnost) vůbec čím chlubit.

Lucie? Ach ano: celých patnáct let jsem ji nespatřil a dlouho jsem se o ní

dokonce ani nic nedověděl. Teprve po návratu z vojny jsem se doslechl, že je

snad někde v západních Čechách. Ale to už jsem po ní nepátral.

____________________________________________________

___________

IV

_______________________________________________

___________

(1)

Vidím cestu, která se vine poli. Vidím hlínu té cesty, rýhovanou úzkými

koly venkovských povozů. A vidím meze podél té cesty, travnaté meze tak

zelené, že se neovládnu a pohladím rukou jejich hebký svah.

Pole kolem dokola jsou drobná políčka, žádná sjednocená družstevní pole.

Cože? To není dnešní krajina, kterou jdu? Co je to kdy za krajinu?

Jdu dál a přede mnou se objevuje na mezi šípkový keř. Je plný drobných

planých růžiček. A já se zastavuju a jsem šťasten. Usedám si pod keř do

trávy a po chvilce si lehám. Cítím, jak se má záda dotýkaji travnaté země.

Ohmatávám ji zády. Držím ji na svých zádech a prosím ji, aby se nebála být

těžká a doléhala na mne vší svou tíhou.

Pak slyším dusání kopyt. V dálce se objevuje obláček prachu. Přibližuje se

a zároveň prosvítá a řídne. Vynořují se z něho jezdci. Na koních sedí mladí

muži v bílých uniformách. Ale čím více se blíží, tím je zřetelnější ledabylost

těch uniforem. Některé ka- bátce jsou zapnuté a svítí z nich zlaté knoflíky,

některé jsou rozepnuté a někteří mladíci jsou jen v košilích. Jedni mají na

hlavě čapku, jiní jsou prostovlasí. Ó ne, to není vojsko, to jsou dezertéři, to

jsou zběhové, zbojníci! To je naše jízda! Povstal jsem se země a díval se

vstříc. První z jezdců vytasil šavli a vztyčil ji vzhůru. Jízda se zastavila.

Muž s vytasenou šavlí sklonil se nyní k šíji koně a zadíval se na mne.

"Ano, jsem to já," říkám.

"Král!" říká s údivem muž. "Poznávám tě."

Sklopil jsem hlavu, šťasten, že mne znají. Jezdí tu již tolik staletí a znají

mne.

"Jak žiješ, králi?" ptá se muž. "Bojím se, kamarádi," řekl jsem.

"Honí tě?"

"Ne, ale je to horší než honba. Cosi se proti mně chystá. Nepoznávám lidi

kolem sebe. Vejdu domů a uvnitř je jiný pokoj a jiná žena a všechno jiné.

Myslím si, že jsem se zmýlil, vyběhnu ven, ale zvenku je to opravdu můj

dům! Zvenčí můj, zevnitř cizí. A tak je to, kam se hnu. Děje se cosi, čeho se

bojím, kamarádi."

Muž se mne zeptal: "Nezapomněls ještě jezdit?" Teprve ted' jsem si všiml,

že vedle jeho koně stojí osedlaný kůň bez jezdce. Muž na něj ukázal. Vsunul

jsem nohu do třmenu a naskočil. Kůň sebou trhl, ale já již sedím pevně a s

rozkoší svírám koleny jeho hřbet. Muž vytahuje z kapsy rudou roušku a

podává mi ji: "Ovaž si tvář, ať tě nepoznají!" Ovázal jsem si tvář a byl jsem

pojednou slepý. "Kůň tě povede," slyším mužův hlas.

Celá jízda se dala do klusu. Cítil jsem po obou svých bocích klusající

jezdce. Dotýkal jsem se lýtky jejich lýtek a slyšel jsem odfrkování jejich koní.

Asi hodinu jsme takto jeli, tělo u těla. Potom jsme stanuli. Stejný mužský

hlas mne znovu oslovuje: "Jsme na místě, králi!"

"Kde na místě?" ptám se.

"Neslyšíš šumět velikou řeku? Stojíme na břehu Dunaje. Zde jsi v bezpečí,

králi."

"Ano," říkám, "cítím, že jsem v bezpečí. Chtěl bych si sundat šátek."

"Nesmíš, králi, ještě ne. Nepotřebuješ vůbec svoje oči. Oči by tě jenom

klamaly."

"Ale já chci vidět Dunaj, je to má řeka, má řeka-matka, chci ji vidět!"

"Nepotřelmješ svoje oči, králi. Budu ti všechno vyprávět. Tak je to

mnohem lepší. Kolem nás je donedohledna rovina. Pastviny. Sem tam jsou

křoviny, sem tam ční dřevěná tyč, vahadlo studně. Ale my jsme v trávě u

břehu. Kousek od nás už přechází tráva v písek, protože řeka tu má písečné

dno. Ale ted' sesedni s koně, králi."

Sesedli jsme a usedli na zem.

"Chlapci rozdělávají oheň," slyším mužův hlas, "slunce už splývá s

dalekým obzorem a bude brzy chladno."

"Chtěl bych vidět Vlastu," říkám najednou.

" Uvidíš ji."

"Kde je?"

"Nedaleko odtud. Pojedeš za ní. Tviij kůň tě k ní dovede."

Vyskočil jsem a prosil, abych za ní směl jet ihned. Ale mužská ruka mne

uchopila za rameno a tlačila k zemi. "Sed', králi. Musíš si odpočinout a najíst

se. Budu ti zatím o ní vyprávět."

"Vyprávěj, kde je?"

"Hodinu cesty odtud je dřevěný domek s doškovou střechou. Je obehnán

dřevěným plůtkem."

"Ano, ano," přisvědčuji a cítím u srdce šťastnou tíhu, "všechno je ze dřeva.

Tak to má být. Nechci, aby v tom domku byl jediný kovový hřebík."

"Ano," pokračuje hlas, "plot je z dřevěných tyček, které jsou opracovány

tak zběžně, že je v nich rozeznat původní tvar větví."

"Všechny věci ze dřeva se podobají kočce nebo psu," říkám. "Jsou to spíš

bytosti než věci. Mám rád dřevěný svět. Jenom v něm jsem doma."

"Za plotem rostou slunečnice, měsíčky a jiřiny, a roste tam taky stará

jabloň. Na prahu domku stojí teď právě Vlasta."

"Jak je oblečená?"

"Má lněnou sukni, trochu ušpiněnou, protože se vrací z chléva. V ruce má

dřevěný džber. Je bosá. Ale je krásná, protože je mladá."

"Je chudobná," říkám, "je to chudobná děvečka."

"Ano, ale přitom je to královna. A protože je královna, musí být skryta. Ani

ty k ní nesmíš, aby nebyla prozrazena. Smíš k ní jen pod rouškou. Dovede tě

k ní kůň."

Vyprávění muže bylo tak krásné, že mne zachvátila sladká malátnost.

Ležel jsem na trávníku, slyšel hlas, ten hlas pak utichl a bylo slyšet jen

šumění vody a praskání ohně. Bylo to tak krásné, že jsem se bál otevřít oči.

Ale nedalo se nic dělat. Věděl jsem, že už je čas a že je musím otevřít.