Милан Кундера - Žert

přestat "sloužit lidu"; nebyl jsem celý rok v malém soukromém pokoji.

To byla náhle úplně nová situace; zdálo se mi, že jsem na tři hodiny

absolutně svoboden; mohl jsem například bez obav shodit se sebe (proti

všem vojenským předpisům) nejenom čepici a opasek, ale i blůzu, kalhoty,

boty, všechno, a mohl jsem to eventuelně podle libosti i podupat; mohl jsem

dělat cokoli a odnikud mne nebylo vidět; v místnosti nadto bylo příjemné

teplo a to teplo i s tou svobodou mi stoupaly do hlavy jak svařený alkohol;

vzal jsem Lucii, objal ji, líbal a odnášel si ji na zeleně vystlanou postel. Ty

snítky na posteli (byla pokryta lacinou šedou dekou) mne rozrušovaly.

Neuměl jsem si je vysvětlit jinak než jako svatební symboly; napadlo mne (a

dojímalo mne to), že v Luciině prostotě nevědomě rezonují nejpradávnější

zvyklosti lidu, takže se chce rozloučit se svým panenstvím v slavnostní

obřadnosti,

Teprve po chvíli jsem si uvědomil, že i když mi Lucie opětuje polibky i

objetí, přece v nich zachovává patrnou zdrženlivost. Její ústa, i když mne

líbala dychtivě, přece jen zůstávala zamknuta; tiskla se sice ke mně celým

tělem, ale když jsem jí vsunul ruku pod sukni, abych ucítil na prstech kůži

jejích nohou, vyvinula se mi. Chápal jsem, že moje spontánnost, které jsem

se chtěl oddat v mámivé slepotě spolu s ní, je osamocena; pamatuju si, že

jsem v tom okamžiku (a bylo to sotva pět minut po mém vstupu do Luciina

pokoje) ucítil v očích slzy lítosti.

Usedli jsme si tedy vedle sebe (mačkajíce pod zadky ubohé snítečky) a

začli cosi mluvit. Po delší chvíli (hovor za nic nestál) pokusil jsem se Lucii

znovu obejmout, ale bránila se; začal jsem s ní tedy zápasit, ale vzápětí jsem

poznal, že to není krásný milostný zápas, nýbrž zápas, který převrací náš

láskyplný vztah v cosi škaredého, protože Lucie se bránila doopravdy,

zuřivě, skoro zoufale a byl to tedy skutečný zápas, nikoli milostná hra, a já

jsem proto rychle ustoupil.

Snažil jsem se Lucii přesvědčit slovy; rozpovídal jsem se; mluvil jsem

patrně o tom, že ji mám rád a že láska znamená dát se jeden druhému se

vším všudy; neříkal jsem zajisté nic originálního (vždyť ani můj cíl nebyl

nikterak originální); přes svoji neosobitost byla to však argumentace zcela

nevývratná a Lucie se ji také nesnažila nijak vyvracet. Místo toho jen mlčela

anebo řekla: "Prosím ne, prosím ne," anebo: "Dnes ne, dnes ne ... " a

pokusila se (byla v tom dojemně neobratná) odvést řeč na jiné téma.

Zaútočil jsem na ni znovu; přece nejsi z těch holek, které člověka vydráždí

a pak se mu vysmějí, přece nejsi bezcitná a zlá ... a znovu jsem ji objal a

znovu začal krátký a smutný zápas, který mne (znovu) naplnil pocitem

škaredosti, protože byl tvrdý a nebylo v něm ani památky po lásce; jako by v

té chvíli Lucie zapomínala, že jsem tu s ní já, jako bych se proměňoval v

někoho docela cizího.

Zase jsem přestal a najednou se mi zdálo, že chápu, proč mne Lucie

odmítá; můj bože, jak to, že jsem to nepochopil hned? Vždyť Lucie je dítě,

vždyť se asi bojí lásky, je panna, má strach, strach z neznáma; předsevzal

jsem si okamžitě, že z mého jednání se musí vytratit ona naléhavost, která ji

snad odstrašuje, že musím být něžný, jemný, aby se milostný akt ničím

nelišil od našich něžností, aby byl jen jednou z něžností. Přestal jsem tedy

naléhat a začal jsem se s Lucií mazlit. Líbal jsem ji a hladil (trvalo to hrozně

dlouho a najednou mne to vůbec netěšilo, protože se mazlení stalo pouhou

lstí a prostředkem), mazlil jsem se tedy s Lucií (neupřímně a hraně) a snažil

jsem se ji přitom nenápadně položit. Dokonce se mi to podařilo; hladil jsem

ji po nadrech (tomu se Lucie nikdy nebránila); říkal jsem jí, že chci být

něžný k celému jejímu tělu, protože to tělo, to je ona, a já chci být něžný k ní

celé; dokonce se mi pak podařilo poněkud jí vyhrnout sukně a líbat ji deset,

dvacet centimetrů nad koleny; daleko jsem se však nedostal; když jsem chtěl

hlavu posunout až k Luciinu klínu, polekaně se mi vytrhla a vyskočila z

postele. Podíval jsem se na ni a viděl jsem, že v její tváři je jakési křečovité

úsilí, výraz, který jsem na ní dosud nepoznal.

Lucie, Lucie, stydíš se, že je tu světlo? Chtěla bys tmu? ptal jsem se jí a ona

se chytla mé otázky jako spásného žebříku a přisvědčovala, že se stydí

světla. Šel jsem tedy k oknu a chtěl jsem stáhnout žaluzie, ale Lucie řekla:

"Ne, nedělej to! Nestahuj je!" "Proč?" ptal jsem se. "Já se bojím," řekla.

"Čeho se bojíš, tmy nebo světla?" ptal jsem se. Mlčela a dala se do pláče.

Její odpor mne nijak nedojímal, zdál se mi nesmyslný, křivdivý,

nespravedlivý; trápil mne, nerozuměl jsem mu. Ptal jsem se jí, jestli se mi

brání proto, že je panna, jestli se bojí bolesti, kterou jí to způsobí. Na každou

takovou otázku mi poslušně přisvědčovala, protože v ní viděla pro sebe

nabídnutý argument. Vykládal jsem jí o tom, jak je to krásné, že je panna a

všechno pozná až se mnou, který ji miluju. "Copak ty se netěšíš na to, že

budeš moje žena se vším všudy?" Řekla, že ano, že se na to těší. Znovu jsem

ji objal a znovu se mi bránila. Jen stěží jsem přemáhal zlost. "Proč se mi

bráníš?" Řekla: "Prosím tě, až příště, ano, já chci, ale až příště, jindy, dnes

ne." ,,A proč ne dnes?" Odpověděla: "Dnes ne." "Ale proč?" Odpověděla:

"Prosím tě, dnes ne." ,,Ale kdy? Vždyť víš moc dobře, že tohle je poslední

příležitost, kdy můžeme být spolu sami, pozítří se vrátí tvoje kamarádky.

Kde pak budem spolu sami?" "Ty už něco najdeš," řekla, "Dobře," souhlasil jsem, "já tedy něco najdu, ale slib mi že tam se mnou půjdeš, protože to

sotva bude tak příjemný pokojík, jako je tenhle." "To nevadí," řekla, "to nevadí, to může být, kde chceš." "Dobře, ale slib mi, že tam budeš moje

žena, že se mi nebudeš vzpírat." "Ano," řekla. "Slibuješ?" "Ano."

Pochopil jsem, že slib je to jediné, co mohu od Lucie toho dne získat. Bylo

to málo, ale bylo to aspň něco. Potlačil jsem nevoli a strávili jsme zbytek

času v povídání. Když jsem odcházel, setřásl jsem si s uniformy smítka

asparágu, pohladil Lucii po tváři a řekl jí, že nebudu myslit na nic než na

naše příští setkání (a nelhal jsem).

____________________________________________________

__________

(12)

Několik dnů po poslední schůzce s Lucií (byl deštivý podzimní den) vraceli

jsme se ze šichty v útvarech do kasáren; silnice byla plná výmolů, v nichž

byly hluboké louže; byli jsme zastříkáni, unaveni, promočeni a toužili jsme

po odpočinku. Většina z nás nemčla už měsíc jedinou volnou neděli. Ale

hned po obědě si nás dal chlapeček-velitel nastoupit a oznámil nám, že při

odpolední prohlídce našich ubikací zjistil nepořádky. Předal nás potom

poddůstojníkům a přikázal jim, aby nám dali za trest do těla o dvě hodiny

déle.

Ježto jsme byli vojáci beze zbraně, dostávala naše pořadová a vojenská

cvičení zvlášť nesmyslný ráz; neměla žádný účel než znehodnocovat náš

životní čas. Vzpomínám si, že za chlapečka velitele jsme musili jednou celé