Милан Кундера - Žert

jsem ji měl rád. A já jsem ji měl rád tak, že jsem si vůbec nepřipouštěl

myšlenku, že bych se s ní někdy rozešel; nikdy jsme o tom sice s Lucií

nemluvili, ale já sám jsem docela vážně žil v představách, že si ji jednou

vezmu za ženu. A jestli mne i napadlo, že by to byl nerovný svazek, tak mne

ta nerovnost spíš vábila než odpuzovala.

Měl bych být za těch pár šťastných měsíců vděčný i tehdejšímu veliteli;

poddůstojníci nás honili, jak jen mohli, hledali nám smítka v záhybech

uniformy, rozhazovali nám postele, když na nich našli jediný záhyb - ale

velitel byl slušný. Byl to starší chlapík, přeložili ho k nám od pěchotního

pluku a říkalo se, že ho tím degradovali. Byl tedy také postižený a snad ho to

s námi vnitřně smiřovalo; chtěl po nás samozřejmě pořádek, kázeň a sem

tam nějakou nedělní dobrovolnou směnu (aby mohl vykázat nadřízeným

politickou aktivitu), ale nikdy nás nehonil zbytečně a celkem bez potíží nám

poskytoval naše obsobotní vycházky; dokonce se mi zdá, že právě ono léto

jsem se mohl vídat s Lucií až třikrát do měsíce.

Ve dnech, kdy jsem byl bez ní, jsem jí psal; napsal jsem jí bezpočet dopisů,

pohlednic a lístků. Dnes už si neumím dost dobře představit, co jsem jí psal

a jak. Rád bych četl po sobě ty dopisy a zároveň jsem rád, že je nemohu číst;

člověk má velkou výhodu, že se nemůže potkat sám se sebou v mladším

vydání; bojím se, že bych si byl protivný a že bych pak po sobě roztrhal i toto

vyprávění, protože bych poznal, že svědectví, které tu o sobě podávám, je až

příliš prosáklé mým dnešním postojem, mým dnešním smýšlením. Ale které

vzpomínání není zároveň (a bezděčně) přemalováváním starého obrazu?

Které vzpomínání není současnou expozicí dvou tváří, té přítomné i té

minulé? Jaký jsem opravdu byl - bez prostřednictví dnešního vzpomínání -

to už nikdy nikdo nezjistí. Ale ostatně - mám-li se vrátit k věci - není tak

důležité, jaké mé dopisy byly; chtěl jsem se spíš zmínit o tom, že jsem jich

Lucii napsal velice mnoho - a Lucie mně ani jeden.

Nemohl jsem ji přimět, aby mi napsala; snad jsem ji vlastními dopisy

nějak zakřikl; snad se jí zdálo, že nemá o čem psát, že dělá pravopisné

chyby; snad se styděla za svůj neumělý rukopis, který jsem znal jen z

podpisu v její občanské legitimaci. Nebylo v mých silách jí naznačit, že právě

její neumělosti a neznalosti jsou mi drahé, ne snad proto, že bych ctil

primitivnost pro ni samu, ale že byly znakem Luciiny nedotčenosti a že mi

tak dávaly naději vepsat se do Lucie o to hlouběji, o to nesmazatelněji.

Lucie mi za moje dopisy jen plaše děkovala a brzy začala toužit po tom,

aby mi je něčím oplácela; a protože mi nechtěla psát, zvolila místo dopisů

květiny. Poprvé to bylo tak: bloumali jsme řídkým hájkem a Lucie se

najednou shýbla pro nějaký kvíteček (budiž mi odpuštěno, že neznám jeho

jméno: měl drobné fialové okvětí a tenký stonek) a podala mi ho. To mi bylo

milé a nijak mne to nezarazilo. Ale když mne na naší příští schůzce čekala s

celou kytičkou, začal jsem se trochu stydět.

Bylo mi dvaadvacet let, vyhýbal jsem se křečovitě všemu, co ba na mne

mohlo vrhnout stín zženštilosti nebo nedospělosti; styděl jsem se nosit po

ulici květiny, nerad jsem je kupoval, natož dostával. Namítl jsem Lucii v

rozpacích, že květiny dávají muži ženám a ne ženy mužům, ale když jsem

viděl, že je jí do pláče, rychle jsem je pochválil a vzal si je.

Nedalo se nic dělat. Květiny mne od té doby čekaly na každé naší schůzce a

já jsem se s tím nakonec smířil, protože mne odzbrojila spontánnost toho

daru a protože jsem viděl, že Lucie na tomto způsobu obdarovávání lpí;

snad to bylo proto, že sama trpěla nedostatkem jazyka, nedostatkem

výmluvnosti a viděla v květinách jistou formu řeči; ne snad ve smyslu

toporné symboliky starých květomluv, spíš ve smyslu ještě starším,

nejasnějším, instinktivnějším, předjazykovém; snad Lucie, která byla

vždycky spíš zamlklá než mluvná, toužila instinktivně po tom němém stadiu

člověka, kdy nebylo slova kdy lidé spolu rozmlouvali způsobem drobných

gest: ukázali si prstem strom, zasmáli se, dotkli se jeden druhého ...

Ať už jsem chápal nebo nechápal podstatu Luciina obdarovávání, byl jsem

jím nakonec pohnut a probudila se ve mně touha, abych i já ji obdaroval.

Lucie měla všehovšudy troje šaty, které si pravidelně střídala, takže naše

schůzky po sobě následovaly v rytmu třídobého taktu. Měl jsem všechny ty

šatky rád, právě proto, že byly odřené, nepříliš vkusné a obnošené; měl jsem

je stejně rád jako její hnědý svrchník (krátký a na manžetách odřený), který

jsem přece pohladil ještě dřív než Luciinu tvář. A přece jsem si usmyslil, že

Lucii koupím šaty, krásné šaty a mnoho šatů. Peněz jsem měl přece dost,

šetřit se mi nechtělo a utrácet v hospodách jsem přestal. A tak jsem zavedl

Lucii jednoho dne do obchodního domu s konfekcí.

Lucie si nejdřív myslila, že tam jdeme jen tak civět a pozorovat lidi, kteří

proudili po schodištích dolů a nahoru. V druhém poschodí jsem se zastavil u

dlouhých tyčí, z nichž visely v hustém zástupu dámské šaty, a Lucie, když

viděla, jak si je zvědavě prohlížím, přistoupila blíž a začala některé z nich

komentovat. "Tyhle jsou hezké," ukázala na jedny, na nichž byla pečlivě

vypodobněna červená kvítečka. Bylo tam opravdu málo hezkých šatů, ale

sem tam se něco lepšího našlo; vytáhl jsem jedny šaty a zavolal

obsluhujícího prodavače: "Mohla by si to slečna vyzkoušet?" Lucie by se

snad byla bránila, ale před cizím člověkem, prodavačem, si netroufala, takže

se octla za plentou, ani nevěděla jak.

Po nějaké chvíli jsem poodhrnul plentu a podíval se na Lucii; ačkoli šaty,

které zkoušela, nebyly nijak exkluzívní, téměř jsem užasl: jejich jakž takž

moderní střih udělal z Lucie pojednou jinou bytost. "Mohu se podívat?"

ozval se za mnou prodavač a zahrnul pak Lucii i zkoušené šaty

mnohomluvným obdivem. Pak se podíval na mne, na moje výložky a zeptal

se mne (ačkoliv kladná odpověď byla předem samozřejmá), jestli jsem u

politických. Kývl jsem hlavou. Mrkl, usmál se a řekl: "Měl bych tu nějaké

věci z lepší kvality; nechcete se podívat?" a ve chvilce tu bylo několik letních

a jedny exkluzívní večerní šaty. Lucie si je zkoušela jedny po druhých,

všechny jí slušely, ve všech byla jiná a v těch večerních jsem ji vůbec nemohl

poznat.

Uzlové zvraty ve vývoji lásky nebývají způsobovány vždycky dramatickými

událostmi, nýbrž často okolnostmi na první pohled zcela nenápadnými. Ve

vývoji mé lásky k Lucii sehrály takovou úlohu šaty. Až dotud byla pro mne

Lucie vším možným: dítětem, pramenem dojetí, pramenem útěchy,

balzámem i únikem ode mne samotného, byla pro mne skoro doslova vším -

kromě ženou. Naše láska v tělesném slova smyslu nepřesáhla hranici po-

libků. Ostatně i způsob, jak Lucie líbala, byl dětský (zamiloval jsem se do

těch dlouhých, ale cudných polibků zavřenými rty, které jsou suché a které