Милан Кундера - Žert

týden po týdnu, měsíc po měsíci přikapávalo do jeho počáteční spokojenosti

víc a víc neklidu, víc a víc bezmocné starosti o to, co se děje v Praze s jeho

vlastním životem, od něhož tu byl oddělen a k němuž nesměl.

I já jsem setkáním s Lucií uvedl svůj osud do pohybu; ale neztrácel jsem

ho z dohledu; setkával jsem se s Lucií málo, ale přece jen téměř pravidelně a

věděl jsem, že na mne umí čekat čtrnáct dnů i déle a potkat mne po té

přestávce tak, jako bychom se rozešli včera.

Ale Lucie mne neosvobodila jen z obecné kocoviny způsobované

bezútěšností ostravských milostných avantýr. Věděl jsem už sice v té době,

že jsem prohrál svůj zápas a nezměním nic na svých černých výložkách,

věděl jsem, že je nesmyslné, abych se odcizoval lidem, s nimiž jsem měl dva

nebo více roků žít pohromadě, že je nesmyslné reklamovat neustále právo

na svou původní životní dráhu (jejíž privilegovanost jsem už začal chápat),

ale přece tato změna postoje byla jen rozumová, volní, a nemohla mne

zbavit vnitřního pláče nad "ztraceným osudem". Tento vnitřní pláč Lucie

zázračně utišila. Stačilo mi, že jsem ji cítil vedle sebe s celým teplým

okruhem jejího života, v němž nehrála vůbec žádnou úlohu otázka

kosmopolitismu a internacionalismu, bdělost a ostražitost, spory o definici

diktatury proletariátu, politika se svou strategií, taktikou a kádrovou

politikou.

Na těchto starostech (tak zcela dobových, že se jejich terminologie stane

již brzo nesrozumitelná) jsem ztroskotal, a právě na nich jsem lpěl. Mohl

jsem před různými komisemi uvádět desítky důvodů, proč jsem se stal

komunistou, ale to, co mne na hnutí nejvíc okouzlovalo, ba omamovalo, byl

volant dějin, v jehož blízkosti (ať už opravdu nebo zdánlivě) jsem se octl.

Tehdy jsme totiž skutečně rozhodovali o osudech lidí a věcí; a právě na

vysokých školách: v profesorských sborech bylo tehdy málo komunistů a tak

v prvních létech řídili vysoké školy komunističtí studenti téměř sami,

rozhodujíce o obsazení profesorských sborů, o reformě výuky i o učebních

osnovách. Opojení, které jsme zažívali, se obvykle nazývá opojení mocí, ale

(při troše dobré vůle) mohl bych volit i méně přísná slova: byli jsme

uhranuti dějinami; byli jsme opojeni tím, že jsme vyskočili na hřbet dějin a

cítili jej pod sebou; zajisté, vyvinulo se to pak většinou opravdu v ošklivou

touhu po moci, ale (tak jak jsou všechny lidské věci dvojznačné) byla v tom

(a snad zejména u nás mladíčků) zároveň docela ideální iluze, že právě my

zahajujeme tu epochu lidstva, kdy člověk (každý člověk) nebude ani mimo

dějiny, ani pod patou dějin, nýbrž je bude dirigovat a tvořit.

Byl jsem přesvědčen, že mimo okruh onoho dějinného volantu (jehož jsem

se opojeně dotýkal) není života, nýbrž jen živoření, nuda, vyhnanství, Sibiř.

A ted' jsem najednou (po půl roce Sibiře) viděl docela novou a nečekanou

možnost života: otevřela se přede mnou zapomenutá louka všednodennosti

ukrytá pod perutí letících dějin a na ní stála chudičká, bědná a přece

milováníhodná žena - Lucie.

Co věděla Lucie o té velké dějinné peruti? Sotva někdy zaslechla její zvuk;

nevěděla nic o dějinách; žila pod nimi; netoužila po nich, byly jí cizí;

nevěděla nic o velkých časných starostech, žila starostem malým a věčným.

A já jsem byl náhle vysvobozen; zdálo se mi, že pro mne přišla, aby mne

uvedla do svého šedivého ráje; a krok, jenž se mi zdál být před chvílí

strašný, krok, jímž jsem měl "vystoupit z dějin", byl pro mne najednou

krokem úlevy a štěstí. Lucie mne držela plaše za loket a já jsem se nechal

vést ...

Lucie byla má šedá uvaděčka. Ale kdo byla Lucie podle věcnějších dat?

Bylo jí devatenáct let, ale ve skutečnosti asi mnohem víc, tak jako bývá

mnohem víc let ženám, které měly tvrdý život a byly hozeny po hlavě z věku

dětství do věku dospělosti. Říkala, že pochází z Chebu, že ukončila

devítiletku a pak chodila do učení. O svém domově mluvila nerada a pokud

vůbec mluvila, tedy jen proto, že jsem ji k tomu nutil. Byla doma

nespokojena: ,,Naši mne neměli rádi," říkala a uváděla různé doklady:

matka se prý podruhé provdala; nevlastní otec prý pil a byl na ni zlý; jednou

ji podezírali, že jim zatajila nějaké peníze; také ji bili. Když nesoulad

dostoupil jisté výše, využila Lucie příležitosti a odešla do Ostravy. Tady už

žije celý rok; kamarádky má; ale raději chodí sama, kamarádky chodí tančit

a vodí si na internát kluky, a to ona nechce; je vážná: chodí raději do kina.

Ano, charakterizovala se jako "vážná" a spojovala tuto vlastnost s

návštěvami biografu; nejraději měla filmy z války, které se v té době hojně

promítaly; snad to bylo tím, že byly napínavé; ale snad ještě spíš tím, že v

nich bylo nahromaděno velké utrpeni a Lucie nad nimi zažívala pocity lítosti

a žalu, o nichž se domnívala, že ji povznášejí a utvrzují v její "vážnosti",

kterou měla na sobě ráda. Jednou se mi také zmínila, že viděla "moc krásný

film" - byl to Dovženkův Mičurin; velmi se jí líbil a uváděla proto tři důvody:

bylo tam, prý pěkně ukázáno, jak je krásná příroda; měla prý také vždycky

hrozně ráda květiny; a člověk, který nemá rád stromy, není prý hodný

člověk.

Nebylo by ovšem správné si myslit, že mne na Lucii přitahovala jen

exotičnost její prostoty; Luciina prostota, kusé vzdělání jí nijak nebránilo,

aby mi rozuměla. To porozumění nespočívalo ve zkušenostech nebo vědění,

ve schopnosti prodebatovat věc a poradit, nýbrž v tušivé vnímavosti, s níž

mi naslouchala.

Vybavuje se mi jeden letní den: dostal jsem tehdy vycházku dřív, než měla

Lucie po práci; vzal jsem si tedy s sebou knížku; usadil jsem se na zídku

plotu a četl jsem si; byl jsem na tom se čtením špatně, měl jsem málo času a

špatné spojení s pražskými známými; ale vzal jsem si s sebou už jako rekrut

do kufříku tři knížky veršů, které jsem si stále četl a které mi přinášely

útěchu: byly to básně Františka Halase.

Ty knížky sehrály v mém životě zvláštní roli, zvláštní už proto, že nejsem

čtenářem poezie a že to byly jediné knihy veršů, které jsem si kdy zamiloval.

Dostal jsem se k nim v době, kdy už jsem byl vyloučen ze strany; právě

tehdy se stalo Halasovo jméno znovu proslulé tím, že vedoucí ideolog

tehdejších let obvinil nedávno zemřelého básníka z morbidnosti, nevíry,

existencialismu a ze všeho, co v té době mělo zvuk politického anathema.

(Kniha, v níž shrnul své názory na českou poezii a na Halase, vyšla tehdy v

masovém nákladu a probíralo ji povinně na svých schůzkách tisíce

mládežnických kroužků.)

Člověk hledá ve chvílích neštěstí útěchu v tom, že svůj smutek spojuje se

smutkem jiných; i když je v tom snad cosi směšného, přiznám se k tomu:

vyhledal jsem si Halasovy verše proto, že jsem se chtěl seznámit s někým,

kdo byl také exkomunikován; chtěl jsem poznat, jestli se moje vlastní

mentalita opravdu podobá mentalitě exkomunikovaného; a chtěl jsem