Милан Кундера - Žert

různorodých prvků jednotu a řád; šel jsem kolem idylického vesnického

domku obrostlého břečťanem a napadlo mne, že sem patří právě proto, že se

naprosto nehodí k oprýskaným činžákům, které stojí v jeho blízkosti, ani k

siluetám těžních věží a komínů a pecí, které tvoří jeho pozadí; šel jsem

kolem nízkých nouzových baráků, které byly samy jakousi osadou v osadě, a

viděl jsem kousek od nich stát vilu, sice špinavou a šedou, ale obklopenou

zahradou a železným plotem; na rohu zahrady rostla velká smuteční vrba,

která byla v této krajině jakýmsi zbloudilcem - a přece, říkal jsem si, snad

právě proto sem patřila. Byl jsem rozrušen všemi těmito

drobnými objevy nepatřičností, nejen že jsem v nich viděl jednotícího

jmenovatele této krajiny, ale především proto, že jsem v nich spatřoval

obraz svého vlastního osudu, svého vlastního vyhnanství v tom městě; a

ovšem: to promítnutí mého osobního příběhu do objektivity celého města

mi poskytovalo jakési smíření; chápal jsem, že sem nepatřím, stejně jako

sem nepatřila smuteční vrba a domek s břečťanem, stejně jako sem

nepatřily krátké ulice vedoucí do prázdna a nikam, ulice poskládané z dom-

ků, které sem přišly jakoby každý odjinud, nepatřil jsem sem, stejně jako

sem nepatřily - v krajině kdysi útěšně venkovanské- obludné čtvrtě nízkých

nouzových baráků, a uvědomoval jsem si, že právě proto, že sem nijak

nepatřím, musím tu být, v tomto úděsném městě nepatřičností, v městě,

které svázalo do bezohledných objetí vše, co je si cizí.

Pak jsem se octl v dlouhé ulici Petřkovic, někdejší vesnice, tvořící dnes

jedno z blízkých ostravských předměstí. Zastavil jsem se u většího

jednoposchoďového stavení, na jehož rohu byl ve svislé poloze upevněn

nápis: KINO. Napadla mne otázku, docela bezvýznamná, jaká jen může

napadnout bloumajícího chodce: jak to, že u slova KINO není též jméno

kina? Rozhlížel jsem se, ale na budově (jež ostatně ničím biograf

nepřipomínala) žádný jiný nápis nebyl. Mezi budovou a vedlejším domem

byla asi dvoumetrová mezera tvořící úzkou uličku; dal jsem se tudy a přešel

na dvůr; tu teprve bylo patrno, že budova má zadní přízemní trakt; na jeho

zdi byly zasklené skříňky s reklamními plakátky a fotografiemi z filmů; šel

jsem k nim, ale ani tu jsem nenašel jméno kina; rozhlédl jsem se a viděl

naproti za drátěným plotem na sousedním dvorku děvčátko. Zeptal jsem se

ho, jak se kino jmenuje; děvčátko se podívalo překvapeně a řeklo, že neví.

Smířil jsem se tedy s tím, že se kino nejmenuje; že v tomto ostravském

vyhnanství nemají kina ani na jméno.

Vrátil jsem se znovu (bez jakéhokoli záměru) zpět k zasklené skříňce, a tu

mi teprve padlo do oka, že film, který je ohlašován plakátkem a dvěma

fotografiemi, je sovětský film Čestný soud. Byl to tentýž film, jehož hrdinky

se dovolávala Markéta, když se jí zachtělo hrát v mém životě slavnou roli

slitovnice, týž film, jehož přísnějších stránek se dovolávali soudruzi, když

vedli proti mně stranické řízení; to vše mi ten film dostatečně znechutilo,

takže jsem už o něm nechtěl slyšet; ale vida, ani tu v Ostravě jsem neunikl

jeho vztyčenému prstu ... Nu což, nelíbí-li se nám zdvižený prst, stačí,

obrátíme-li se k němu zády. Udělal jsem to tak a odcházel z dvora zpět na

petřkovickou ulici.

A tehdy jsem poprvé uviděl Lucii.

Šla právě proti mně; vcházela na dvůr biografu: proč jsem ji neminul a

nešel dál? bylo to způsobeno zvláštní loudavostí mé vycházky? bylo to ve

zvláštním pozdně odpoledním osvětlení dvora, že jsem přece jen zůstal ještě

chvíli uvnitř něho a nevycházel na ulici? anebo to bylo v Luciině zjevu? Ale

vždyť ten zjev byl zcela obyčejný, a i když mne později právě tato obyčejnost

dojímala a přitahovala, čím to, že mne zarazila a zastavila hned na první

pohled? cožpak jsem takových dívčích obyčejností nepotkával na

ostravských ulicích více? anebo byla tato obyčejnost tak neobyčejná? Nevím.

Jisto je pouze, že jsem zůstal stát a díval se za dívkou: šla pomalým,

nespěchavým krokem ke skříňce a dívala se na fotografie z Čestného soudu;

pak se jen pomalu od nich odtrhla a šla dál otevřenými dveřmi dovnitř malé

haly s pokladnou. Ano, už tuším, byla to snad právě ta zvláštní Luciina

pomalost, co mne tak upoutalo, pomalost, z níž jako by vyzařovalo ode-

vzdané vědomí, že není kam spěchat a že je zbytečné vztahovat po něčem

netrpělivé ruce. Ano, snad opravdu právě ta pomalost plná smutku mne

přiměla, abych dívku zpovzdáli sledoval, jak jde k pokladně, jak vytahuje

drobné, bere lístek, nahlíží do sálu a pak se zase obrací a vychází na dvůr.

Nespouštěl jsem z ní oči. Zůstala stát zády ke mně s pohledem dál, za dvůr,

kde ohrazeny dřevěnými plůtky pokračovaly zahrádky a chalupy vesnických

domků až nahoru, kde je uzavíral obrys hnědého lomu. (Nemohu nikdy

zapomenout na ten dvůr, pamatuju si z něho každou drobnost, pamatuju si

drátěný plot, který dvůr dělil od sousedního dvora, kde na schůdcích

vedoucích do domu lelkovalo malé děvčátko; pamatuju si, že ty schody

lemovala zídka, na jejichž stupních stály dva prázdné květináče a šedivý

lavór; pamatuju si slunce, začmoudlé, svažující se k obzoru lomu.)

Bylo za deset minut šest, to znamenalo, že bylo deset minut do začátku

představení. Lucie se obrátila a vycházela zvolna přes dvůr na ulici; šel jsem

za ní; zavřel se za mnou obraz popleněného ostravského venkova a objevila

se zase městská ulice; padesát kroků odtud bylo malé náměstíčko, pečlivě

upravené, s několika lavičkami a parčíkem, za nímž prosvítala

pseudogotická stavba z červených cihel. Sledoval jsem Lucii: sedla si na

lavičku; pomalost ji neopouštěla ani na chvíli, mohl bych málem říci, že i

seděla pomalu; nerozhlížela se, netěkala, seděla, jako se sedí, když se čeká

na operaci nebo na něco, co nás upoutává natolik, že se nerozhlížíme a jsme

obráceni zrakem do sebe; snad mi právě tato okolnost umožnila, abych

bloumal okolo a prohlížel si ji, aniž si to uvědomovala.

Mluvívá se o láskách na první pohled; jsem si příliš dobře vědom toho, že

láska má sklon vytvářet sama ze sebe legendu a zpětně mytizovat své

počátky; nechci tedy tvrdit, že tu šlo o tak náhlou lásku; ale jakési jasnozření

tu opravdu bylo: tu esenci Luciiny bytosti, anebo - mám-li být zcela přesný -

esenci toho, čím pak Lucie pro mne byla, jsem pochopil, pocítil, uzřel naráz

a hned, Lucie mi přinesla sama sebe, jako se lidem přinášejí zjevené

pravdy.

Díval jsem se na ni, pozoroval jsem její venkovskou trvalou ondulaci

drobící vlasy do beztvaré masy kudrlinek, pozoroval jsem její hnědý

svrchníček, ubohý a odřený a snad i trochu krátký; pozoroval jsem její tvář

nenápadně pěknou, pěkně nenápadnou; cítil jsem, že je v té dívce klid,

prostota a skromnost a že to všechno jsou hodnoty, které potřebuju; zdálo

se mi, že jsme si ostatně velmi blízcí; že máme oba pro sebe (ač se neznáme)