Милан Кундера - Žert

nepřidávaly nepatřičného sebevědomí, byli jsme vyděděnci, kteří už v životě

nečekali nic dobrého, ale měli jsme peníze. Nebylo jich mnoho, ale pro

vojáka a jeho dvě vycházky za měsíc to bylo takové jmění, že se mohl v těch

několika hodinách svobody (na těch několika povolených místech) chovat

jako boháč a vynahradit si tak chronickou bezmoc ostatních dlouhých dnů.

Zatímco tedy na pódiu vyhrávala špatná dechová kapela střídavě polku a

valčík a na parketě se točilo několik párů, prohlíželi jsme si pokojně holky a

popíjeli limonádu, jejíž alkoholická příchuť nás už ted' povyšovala nad

všechny ostatní, co v sále seděli; byli jsme ve výborné náladě; cítil jsem, jak

mi stoupá do hlavy opojný cit veselé družnosti, cit kumpánství, který jsem

nezažil od té doby, co jsem naposledy hrával s Jaroslavem a ostatními v

cimbálové kapele. A Honza mezitím vymyslil plán, jak odtud dělostřelcům

odvést co nejvíc holek. Plán byl výborný ve své jednoduchosti a začali jsme

ho rychle uskutečňovat. Nejenergičtěji se pustil do díla Čeněk, a protože byl

vejtaha a komediant, prováděl svůj úkol k našemu potěšení co nejnápadněji:

vyzval k tanci velmi nalíčenou černovlásku a přivedl ji pak k našemu stolu;

nechal si nalit pro sebe a pro ni rumovou limonádu a řekl jí významně: "Tak

platí!"; černovláska přikývla a přit'ukla si. V té chvíli šel už kolem výrostek v

dělostřelecké tmiformě s dvěma desátnickými frčkami na výložkách, zastavil

se u černovlásky a řekl Čeňkovi co nejhrubším hlasem: "Dovolíš?"

"Samozřejmě, kamaráde, jenom si zaválči," řekl Čeněk. Zatímco černovláska

hopsala v idiotském rytmu polky s náruživým desátníkem, volal už Honza

pro taxík; za deset minut byl taxík tu a Čeněk se postavil k východu ze sálu;

černovláska dotančila tanec, omluvila se desátníkovi, že jde na záchod, a za

chvíli už bylo slyšet odjíždějící auto.

Po Čeňkovi dosáhl úspěchu starý Ambroz z druhé roty, který si našel

jakousi starší holku ubohého zevnějšku (to nebránilo čtyřem dělostřelcům,

aby se kolem ní zoufale netočili); za deset minut tu byl taxík a Ambroz odjel

s děvkou a s Vargou (který tvrdil, že s ním žádná holka nepůjde) do

smluvené hospody na druhém konci Ostravy za Čeňkem. Pak se podařilo

dvěma dalším z nás unést ještě jednu holku a zbyli jsme tu v sokolovně jen

tři:

Stáňa, Honza a já. Dělostřelci se na nás dívali čím dál zlověstnějšíma očima,

protože začali tušit souvislost mezi naším ztenčeným počtem a zmizením tří

žen z jejich loviště. Snažili jsme se tvářit nevinně, ale cítili jsme, že je rvačka

ve vzduchu. "Teď už jen poslední taxík pro náš čestný ústup," řekl jsem a

díval se lítostivě na blondýnu, s kterou se mi podařilo na začátku jednou

tančit, ale které jsem nenašel odvahu říct, aby se mnou odtud odjela; doufal

jsem, že to udělám při dalším tanci, jenomže si ji pak už dělostřelci tak

hlídali, že jsem se k ní nedostal. "Nedá se nic dělat," řekl Honza a zvedl se,

aby šel telefonovat. Ale jak šel přes sál, zvedali se dělostřelci od svých stolků

a nahrnuli se kolem něho. Rvačka visela ve vzduchu, byla už docela na spad-

nutí a mně se Stáňou nezbývalo nic jiného, než abychom vstali od stolu a

šourali se za ohroženým kamarádem. Hlouček dělo- střelců obklopoval

Honzu mlčky, ale pak se najednou mezi nimi objevil přiožralý roťák (měl asi

taky flašku pod stolem) a hrozivé mlčení přerušil: začal kázat, že prý jeho

otec byl za první republiky nezaměstnaný a on už nemá nervy se dívat, jak

se tady roztahujou tihle buržousti s černýma výložkama, že na to nemá

nervy a ať ho kamarádi hlídají, aby tomuhletomu (mínil Honzu) nedal přes

držku. Honza mlčel, a když se objevila mezi roťákovou řečí malá pauzička,

otázal se slušně, co by si soudruzi dělostřelci od něho přáli. Abyste votud

rychle táhli, řekli dělostřelci a Honza řekl, že to právě chceme, ale ať ho

nechají, aby si zavolal taxíka. V té chvíli se zdálo, že roťák dostane záchvat:

to je k posrání, křičel vysokým hlasem, to je k posrání, my se dřem, ven se

nedostanem, kostru honíme, prachy nemáme a voni, ti kapitalisti, ti

diverzanti, ti hajzli si budou jezdit taxíkem, a to prý ne, kdyby je měl zaškrtit

těmahle rukama, taxíkem odtud nepojedou!

Všichni byli upoutáni hádkou; okolo uniformovaných se nahrnuli i civilové

a personál sokolovny, který se bál incidentu. A v té chvíli jsem zahlédl svou

blondýnu; osaměla u stolu a (netečná k hádce) vstala a šla k záchodu;

nenápadně jsem se odpojil od hloučku a v předsíni u vchodu, kde byla šatna

a záchody (kromě šatnářky tam nikdo nebyl), jsem ji oslovil; spadl jsem do

situace jako neplavec do vody a ostych neostych, musil jsem jednat; hrábl

jsem do kapsy, vytáhl několik zmačkaných stovek a řekl jsem: "Nechcete s

námi? Bude větší legrace než tady!" Zadívala se na stovky a pokrčila

rameny. Řekl jsem, že na ni počkám venku a ona přikývla, zapadla na

záchod a za chvíli vyšla už oblečena do pláště; usmívala se na mne a

prohlásila, že je na mně hned vidět, že jsem jiný než druzí. Slyšel jsem to

docela rád, vzal jsem ji pod paží a vedl na druhou stranu ulice, za roh, odkud

jsme pak pozorovali, kdy se před vchodem do sokolovny (ozářeným jedinou

lucernou) objeví Honza se Stáňou. Blondýna se mne zeptala, jestli jsem

student, a když jsem přisvědčil, svěřila se mi, že jí včera ukradli ze šatny ve

fabrice prachy, které nebyly její, ale podnikové, a že je zoufalá, protože by ji

mohli dát kvůli tomu k soudu: zeptala se mne, jestli bych jí nemohl nějakou

stovku půjčit; sáhl jsem do kapsy a dal jí dvě pomačkané stokoruny.

Nečekali jsme dlouho a oba kamarádi vyšli s nasazenými lodičkami a v

pláštích. Pískl jsem na ně, ale v té chvíli se vyřítili z hospody tři jiní vojáci

(bez plášťů a bez čepic) a rozběhli se k nim. Slyšel jsem výhružnou intonaci

otázek, jejichž slova jsem

nerozeznával, ale jejichž smysl jsem vytušil: hledali moji blondýnu. Pak

jeden z nich skočil na Honzu a začala rvačka. Rozběhl jsem se za nimi. Stáňa

měl na sebe jednoho dělostřelce, ale Honza dva; byli by ho už málem srazili

k zemi, ale přiběhl jsem naštěstí v pravý čas a začal tlouct pěstmi do jednoho

z nich. Dělostřelci předpokládali, že budou v početní převaze a od chvíle,

kdy se síly vyrovnaly, ztratili původní rozběh; když se jeden z nich složil pod

Stáňovou ranou k zemi a začal úpět, využili jsme jejich zmatku a opustili

rychle bojiště.

Blondýna nás za rohem poslušně čekala. Když ji kamarádi uviděli,

propadli v třeštivé nadšení, říkali, že jsem kanón, chtěli mne objímat a já

jsem byl po velice dlouhé době poprvé zase upřímně a vesele št'asten. Honza

vytáhl zpod kabátu plnou láhev rumu (nechápu, jak se mu ji podařilo

uchránit během rvačky) a zvedl ji do výše. Byli jsme v nejlepší míře,

jenomže jsme neměli kam jít: z jedné hospody jsme byli vyhozeni, do jiných

jsme neměli přístup, taxík nám zuřiví sokové odepřeli a i venku byla naše

existence ohrožena trestnou výpravou, kterou na nás ještě mohli uspořádat.