Милан Кундера - Žert

čehosi divného: kamarád Jaroslav, čerstvý vedoucí znamenitě prosperu-

jícího souboru písní a tanců, se sice držel všech možných starých zvyklostí,

ale (pamětliv zřejmě své kariéry a poslušen ateistických hesel) nešel se

svatebčany do kostela, přestože tradiční lidová svatba byla bez faráře a

božího požehnání nemyslitelná; nechal starosvata přednášet všechny lidové

obřadné řeči, ale pečlivě z nich vyškrtal jakékoli biblické motivy, přestože

právě ony tvořily hlavní obrazný materiál lidových svatebních promluv.

Smutek, který mi bránil ztotožnit se s opilým svatebním veselím, umožnil

mi, že jsem ucítil v pramenitosti těch lidových obřadů pach chloroformu a

na dně té zdánlivé spontánnosti jsem uviděl smítko falše. A když mne pak

Jaroslav požádal, abych si vzal (na sentimentální paměť svého někdejšího

účinkování v kapele) klarinet a zasedl mezi ostatní hráče, odmítl jsem to.

Vybavilo se mi totiž, jak jsem takhle hrával poslední dva roky na Prvního

máje a jak Pražák Zemánek tančil vedle mne v kroji, rozpřahoval ruce a

zpíval. Nemohl jsem vzít klarinet do ruky a cítil jsem, jak se mi všechno to

folklórní vřískání z duše protiví, protiví, protiví ...

____________________________________________________

___________

(5)

Pozbyv studia, pozbyl jsem i nároku na odklad vojenské služby, a tak jsem

už jen čekal na podzimní odvody; čekání jsem vyplnil dvěma dlouhými

brigádami: pracoval jsem nejdřív na silnici, která se opravovala někde u

Gottwaldova, ke konci léta jsem se přihlásil k sezónním pracím do Fruty,

továrny na zpracování ovoce, a pak konečně přišel podzim a já jsem jednoho

rána (po probdělé noční cestě vlakem) dobloudil do kasáren v neznámém

škaredém ostravském předměstí.

Stál jsem na kasárenském dvoře s jinými mladíky předvolanými ke

stejnému útvaru; neznali jsme se; v příšeří této prvotní vzájemné

neobeznámenosti vystoupí na druhých ostře do popředí rysy hrubosti a

cizosti; tak to bylo i tentokrát a jediné, co nás lidsky spojovalo, byla nejasná

budoucnost, o níž mezi námi přelétávaly stručné dohady. Někteří tvrdili, že

jsme u černých, jiní to popírali, někteří dokonce nevěděli vůbec, co to

znamená. Já jsem to věděl a přijímal jsem proto tyto domněnky s úlekem.

Pak pro nás přišel četař a odvedl nás do jednoho baráku; nahrnuli jsme se

do chodby a chodbou do jakési větší místnosti, kde byly kolem dokola samé

obrovské nástěnky s hesly, fotografiemi a neumělými kresbami; na čelní

straně byl z vystříhaného červeného papíru našpendlen velký nápis:

BUDUJEME SOCIALISMUS a pod tím nápisem byla židle a u ní stál

maličký vyhublý stařík. Četař ukázal na jednoho z nás a ten se musil posadit

na židli. Stařík mu uvázal kolem krku bílou plachtu, pak sáhl do aktovky,

kterou měl opřenu o nohu židle, vytáhl střihací strojek a zajel jím chlapci do

vlasů.

Na holičově židli začínal běžící pás, který nás měl přetvořit ve vojáky: ze

židle, na níž jsme pozbyli vlasů, jsme byli oddisponováni do sousední

místnosti, tam jsme se museli svléknout donaha, zabalit šaty do papírového

pytle, převázat provázkem a odevzdat u okénka; nazí a holohlaví jsme pak

šli přes chodbu do další místnosti, kde jsme vyfasovali noční košile; v

nočních košilích jsme šli do dalších dveří, kde jsme dostali vojenské boty -

půllitráky; v půllitrácích a noční košili jsme pak pochodovali přes dvůr do

dalšího baráku, kde jsme dostali košile, spodky, onuce, opasek a mundúr

(na blůzách byly černé výložky!); a konečně jsme došli k poslednímu

baráku, kde poddůstojník četl nahlas naše jména, rozděloval nás do

družstev a přiděloval nám v baráku místnosti a lůžka.

Tak hbitě byl každý z nás zbaven své osobní vůle a stal se něčím, co se

navenek podobalo věci (věci disponované, posílané, zařazované,

odvelované) a uvnitř člověku (trpícímu, nazlobenému, obávajícímu se); byli

jsme ještě téhož dne odveleni k nástupu, pak na večeři, pak na lůžka; ráno

jsme byli probuzeni a odvedeni na důl; na dole rozděleni podle družstev do

pracovních part a obdařeni nástrojem (vrtačkou, lopatou, kahancem), s

kterým téměř nikdo z nás neuměl zacházet; potom nás těžní klec zavezla

pod zem.

Když jsme s bolavým tělem vyfárali, čekali na nás poddůstojníci, seřadili

nás a odvedli zase do kasáren; naobědvali jsme se a odpoledne bylo

pořadové cvičení, po pořadovém cvičení úklid, politická výchova, povinný

zpěv; místo soukromého života místnost s dvacíti lůžky. A tak to šlo den ze

dne.

Zvěcnění, které nás postihlo, zdálo se mi být v prvních dnech zcela

neprůhledné; neosobní, nařízené funkce, které jsme vykonávali, zastoupily

veškeré naše lidské projevy; ta neprůhlednost byla ovšem jen relativní,

způsobená nejen skutečnými okolnostmi, ale též nenavyklostí zraku (jako

když se vstoupí ze světla do tmavé místnosti); po čase začala pomalu

průhlednět a i v tom " přítmí zvěcněnosti" začínalo být vidět na lidech

lidské. Musím ovšem přiznat, že já jsem byl jeden z posledních, kteří si

uměli na změněnou "světelnost" akomodovat zrak.

Bylo to tím, že jsem celou bytostí odmítal přijmout svůj úděl. Vojáci s

černými výložkami, mezi nimiž jsem se octl, cvičili totiž pouze pořadově,

beze zbraně, a pracovali v dolech. Byli za svou práci placeni (v tom směru na

tom byli lépe než jiní vojáci), ale to pro mne byla chabá útěcha, pomyslil-li

jsem, že to byli výhradně lidé, jimž mladá socialistická republika nechtěla

svěřit zbraň, protože je považovala za své nepřátele. Samozřejmě, že z toho

plynulo krutější zacházení i hrozivé nebezpečí, že se prezenční služba může

protáhnout déle než na povinné dva roky, ale já jsem se nejvíc děsil toho

prostého faktu, že jsem se octl mezi těmi, které jsem považoval za své

úhlavní nepřátele, a že mne k nim přeřadili (definitivně, neodvolatelně a s

doživotním cejchem) mí vlastní soudruzi. Prožíval jsem proto první čas mezi

černými jako urputný samotář; nechtěl jsem se sžít se svými nepřáteli,

nechtěl jsem se mezi nimi aklimatizovat. S vycházkami to bylo v tehdejší

době velmi zlé (na vycházku neměl voják nárok, dostával ji pouze jako

odměnu, což prakticky znamenalo, že se dostal ven tak jednou za čtrnáct dní

- v sobotu), ale já v těch dnech, kdy se vojáci vyhrnuli v partách do hospod a

za holkama, jsem býval raději sám; zalehl jsem na postel na ubikaci, snažil

jsem si něco číst, nebo dokonce studovat (matematikovi stačí ostatně k práci

tužka a papír) a stravoval jsem se ve své nepřizpůsobitelnosti; věřil jsem, že

tu mám jen jediný úkol: pokračovat v zápasu o svou politickou čest, o své

právo ,,nebýt nepřítel", o své právo dostat se odtud.

Navštívil jsem několikrát politruka útvaru a snažil se ho přesvědčit, že

jsem se octl mezi černými omylem; že jsem byl ze strany vyloučen pro své

intelektuálství a cynismus, ale ne jako nepřítel socialismu; vysvětloval jsem

znovu (už pokolikáté!) směšnou historii pohlednice, historii, která však už