Милан Кундера - Žert

nám podle dalších tvých dopisů, že bys Markétu nebral vážně. Copak vy jste

četli všechny mé dopisy Markétě? Tak tedy, protože Markéta bere všechno

vážně, ujal se slova jiný, ty si z ní děláš legraci. Ale řekni nám, co je to, co

bere vážně? To je třeba strana, optimismus, kázeň, že? A tohle všechno, co

ona bere vážně, je tobě k smíchu. Soudruzi, pochopte, říkal jsem, vždyť já si

ani nepamatuju, jak jsem to psal, psal jsem to narychlo, takových pár vět, z

legrace, ani jsem na to nemyslel, co píšu, kdybych tím myslel něco zlého,

přece to nepošlu na stranické školení. To je snad jedno, jak jsi to psal. Ať jsi

to psal rychle nebo pomalu, na koleně nebo na stole, mohl jsi napsat jen to,

co je v tobě. Nic jiného jsi napsat nemohl. Možná že kdyby sis to byl víc

rozmýšlel, byl bys to nenapsal. Takhle jsi to napsal bez přetvářky. Takhle

alespoň víme, kdo jsi. Tak aspoň víme, že máš více tváří, tu jednu pro stranu

a tu druhou pro jiné. Cítil jsem, že moje obrana pozbyla jakýchkoli

argumentů. Opakoval jsem ještě několikrát ty stejné: že to byla legrace, že to

byla jen bezvýznamná slova, že za tím byla jen moje nálada a podobně.

Odmítli mne. Řekli, že jsem napsal své věty na otevřenou pohlednici, že je

mohl kdokoli číst, že ta slova měla objektivní dosah a že k nim nebyla

připsána žádná vysvětlivka o mé náladě. Pak se mne zeptali, co všechno

jsem z Trockého četl. Řekl jsem, že nic. Zeptali se mne, kdo mi ty knihy

půjčoval. Řekl jsem, že nikdo. Zeptali se mne, s jakými trockisty jsem se

scházel. Řekl jsem, že s žádnými. Řekli mi, že mne zbavují s okamžitou

platností funkce na Svazu studentstva a požádali mne, abych jim odevzdal

klíče od místnosti. Měl jsem je v kapse a dal jsem jim je. Potom řekli, že

stranicky můj případ vyřeší má základní organizace na přírodovědecké

fakultě. Vstali a dívali se mimo mne. :Rekl jsem "čest práci" a šel jsem pryč.

Pak jsem si vzpomněl, že mám v místnosti na Svazu studentstva mnoho

svých věcí. Neměl jsem nikdy velký smysl pro pořádek a tak jsem měl v

zásuvce psacího stolu kromě různých osobních písemností také své ponožky

a ve skříni mezi spisy nakrojenou bábovku, kterou mi poslala z domu

maminka. Odevzdal jsem sice před chvílí klíč na okresním sekretariátě, ale

vrátný v přízemí mne znal a dal mi erární klíč, který visel na dřevěné desce

mezi mnoha jinými klíči; pamatuju si všechno do detailu: klíč od mé

místnosti byl přivázán silným konopným provazem k malé dřevěné destičce,

na které bylo bílou barvou napsáno číslo mé místnosti. Tímto klíčem jsem

tedy odemkl a sedl si k psacímu stolu; otevřel jsem zásuvku a vytahoval z ní

všechny své věci; dělal jsem to pomalu a roztěkaně, protože jsem se snažil v

té malé chvíli relativního klidu rozmyslit, co se to vlastně se mnou stalo a co

mám dělat.

Netrvalo to dlouho a otevřely se dveře. Byli v nich zase ti tři soudruzi ze

sekretariátu. Tentokrát se již netvářili chladně a uzavřeně. Tentokrát měli

hlasy rozhořčené a hlasité. Zvlášť nejmenší z nich, kádrový referent výbom.

Uhodil na mne, jak jsem se sem vůbec dostal. Jakým právem. Zeptal se

mne, jestli nechci, aby mne dal odvést SNB. Co prý tu rabuju ve stole. Řekl

jsem, že jsem si jen přišel pro bábovku a ponožky. Řekl mi, že nemám

nejmenší právo sem chodit, i kdybych tu měl plnou skříň ponožek. Pak šel k

zásuvce a papír po papím, sešit po sešitu prohlížel. Byly to opravdu všechno

mé osobní věci, takže mi posléze dovolil, abych si je dával před jeho očima

do kufříku. Dal jsem si tam i ponožky, zmuchlané a špinavé, a dal jsem si

tam i bábovku, která stála ve skříni na umaštěném papím plném drobinek.

Střežili každý můj pohyb. Odešel jsem s kufříkem z místnosti a kádrový

referent mi na rozloučenou řekl, abych se tu už nikdy neukazoval.

Jak jen jsem se dostal z dosahu soudruhů z okresu a nepřemožitelné

logiky jejich výslechu, už se mi zdálo, že jsem nevinen, že na mých výrocích

přece nic zlého není a že musím jít za někým, kdo zná dobře Markétu a

komu se svěřím a kdo pochopí, že celá aféra je směšná. Vyhledal jsem

jednoho studenta z naší fakulty, komunistu, a když jsem mu všechno

vypověděl, řekl, že na okrese jsou příliš bigotní, že nerozumějí legraci a že

on, který zná Markétu, umí si dobře představit, oč šlo. Ostatně mám prý jít

za Zemánkem, který bude letos předsedou strany na naší fakultě a zná přece

dobře Markétu i mne.

____________________________________________________

__________

(4)

Že bude Zemánek předsedou organizae, jsem nevěděl, a zdálo se mi, že je

to výborná zpráva, protože jsem Zemánka opravdu dobře znal a byl jsem si

dokonce jist, že má ke mně veškeré sympatie už vzhledem k mému

slováckému původu. Zemánek totiž hrozně rád zpíval slovácké písničky;

byla to v té době velká móda zpívat lidové písně a zpívat je ne školácky, ale s

rukou nad hlavou a trochu surovým hlasem a tvářit se přitom jako opravdu

lidový člověk, kterého matka porodila při nějaké tancovačce pod cimbálem.

Já jsem byl na přírodovědecké fakultě vlastně jediný skutečný Moravský

Slovák, což mi přinášelo jakási privilegia; při každé slavnostní příležitosti, ať

při některých schůzích, oslavách nebo při Prvním máji, vybízeli mne

soudruzi, abych vytáhl klarinet a imitoval s dvěma třemi amatéry, kteří se

našli mezi kolegy, slováckou kapelu. Takto (s klarinetem, houslemi a basou)

šli jsme po dva roky v májovém průvodu a Zemánek, protože to byl hezký

kluk a rád se předvádčl, šel s námi, oblečen do vypůjčeného lidového kroje,

tančil v pochodu, vzpažoval ruku do výše a zpíval. Tento rodilý Pražák, který

na Slovácku nikdy nebyl, hrál si zálibně na lidového šuhaje a já jsem se na

něho díval s přátelstvím, protože jsem byl šťasten, že hudba mého domova,

který byl odedávna eldorádem lidového umění, je tak oblíbena a milována.

A Zemánek znal také Markétu, což byla druhá výhoda. Octli jsme se často

při různých studentských příležitostech všichni tři spolu; jednou (byla nás

tehdy větší studentská parta) jsem si vymyslil, že na Šumavě žijí trpasličí

kmeny, a dokládal jsem to citáty z údajného vědeckého spisu, který prý o

tomto pozoruhodném tématu pojednává. Markéta se divila, že o tom nikdy

neslyšela. Řekl jsem, že není divu: buržoazní věda přece úmyslně zatajovala

existenci trpaslíků, protože kapitalisté s trpaslíky obchodovali jako s otroky.

Ale o tom by se mělo psát! vykřikovala Markéta. Proč se o tom nepíše! Vždyť

to by byl přece argument proti kapitalistům!

Snad se o tom nepíše proto, pronesl jsem zamyšleně, že je celá věc

poněkud delikátní a pohoršlivá: trpaslíci měli totiž zcela mimořádnou

schopnost milostného výkonu, což byl důvod, proč byli velice vyhledáváni a

proč je naše republika tajně vyvážela za tučné devizy zejména do Francie,

kde si je najímaly stárnoucí kapitalistické dámy jako sluhy, aby jich ovšem

ve skutečnosti zneužívaly zcela jinak.