Кундера - Kundera - Nesnesitelna lehkost byti

Myslil na to, že ta dívka ze snu se nepodobá žádné z žen, které kdy v životě potkal. Dívka, která mu připadala nejdůvěrněji známá, byla právě docela neznámá. Ale právě po ní vždycky toužil. Existuje-li nějaký jeho osobní Ráj, pak by v tom Ráji musil žít po jejím boku. Ta žena ze sna je "es muss sein!" jeho lásky.

Vzpomněl si na známý mýtus z Platonova Symposia: lidé byli nejdřív hermafrodité a Bůh je rozpoltil na dvě půlky, které od té doby bloudí světem a hledají se. Láska je touha po ztracené půli nás samých.

Připusťme, že je to tak; že každý z nás má někde na světě partnera, s nímž tvořil kdysi jedno tělo. Ta druhá půle Tomáše, to byla dívka, o které se mu zdálo.

Jenomže člověk nenajde druhou polovinu sebe sama. Místo toho mu pošlou v ošatce po vodě Terezu. Ale co se stane, když pak opravdu pozná ženu, která mu byla určena, druhou půli sebe sama? Komu dá přednost? Ženě z ošatky anebo ženě z Platonova mýtu?

Představil si, že žije v ideálním světě s dívkou ze sna. Kolem otevřených oken jejich vily jde Tereza. Je sama, zastavuje se na chodníku a dívá se na něho odtud nekonečně smutným pohledem. A on ten pohled nevydrží. Už zase cítí její

bolest ve svém vlastním srdci! Už zase je v moci soucitu a propadá se do její duše. Vyskočí oknem ven. Ale ona mu říká trpce, ať jen zůstane tam, kde se cítí být šťasten, a má ta prudká nevyrovnaná gesta, která ho vždycky rušila a nelíbila se mu na ní. Uchopí ty nervózní ruce, tiskne je ve svých dlaních, aby je uklidnil. A ví, že opustí kdykoli dům svého štěstí, že opustí kdykoli svůj ráj, kde žije s dívkou ze sna, že zradí "es muss sein!" své lásky, aby odešel s Terezou, ženou zrozenou ze šesti směšných náhod.

Seděl stále na posteli a díval se na ženu, která ležela vedle něho a tiskla ho ve spánku za ruku. Cítil k ní nevýslovnou lásku. Její spánek musil být v té

chvíli velmi křehký, protože otevřela oči a vyjeveně se na něho podívala.

"Kam se to díváš," ptala se.

Věděl, že ji nesmí probudit, ale vrátit zpátky do spánku; snažil se jí proto odpovědět tak, aby jeho slova vytvořila v její mysli obraz nového snu.

"Dívám se na hvězdy," řekl.

"Nelži, že se díváš na hvězdy. Vždyť se díváš dolů."

"Protože jsme v letadle. Hvězdy jsou pod námi," odpověděl Tomáš.

"Aha, v letadle," řekla Tereza. Tiskla ještě pevněji Tomášovu ruku a znovu usnula. Tomáš věděl, že se teď Tereza dívá dolů kulatým okénkem letadla, které letí vysoko nad hvězdami.

ŠESTÁ ČÁST Veliký pochod

1. --Teprve v roce 1980 jsme se mohli dočíst v

Sunday Times, jak zemřel Stalinův syn Iakov. Jako zajatec v německém táboře za druhé světové války byl ubytován dohromady s anglickými důstojníky. Měli společný záchod. Stalinův syn ho nechával znečištěn. Angličanům se nelíbilo dívat na záchod pomazaný hovnem, i když to bylo hovno syna tehdy nejmocnějšího muže světa. Vytkli mu to. Urazil se. Vytýkali mu to znovu a znovu, nutili ho, aby záchod očistil. Rozčílil se, hádal se s nimi, pral se. Nakonec žádal o slyšení u velitele tábora. Chtěl, aby je rozsoudil. Ale nafoukaný Němec odmítl mluvit o hovnu. Stalinův syn nemohl snést ponížení. Volaje k nebi strašlivé ruské nadávky, rozběhl se k elektřinou nabitým drátům, které obepínaly tábor. Dopadl na ně. Jeho tělo, které už nikdy neznečistí Angličanům záchod, na nich zůstalo viset.

—2. --Stalinův syn to neměl lehké. Jeho otec ho zplodil se ženou, kterou potom podle všech známek zastřelil. Mladý Stalin byl tedy zároveň synem Božím (neboť jeho otec byl uctíván jak Bůh), ale zároveň j ím byl zavržen. Lidé se ho báli dvojnásob: mohl jim ublížit svou mocí (byl přece j en Stalinův syn) i svou přízní

(otec mohl trestat místo zavrženého syna jeho přátele).

Zavržení i privilegovanost, štěstí i neštěstí, nikdo jiný nepocítil konkrétněji, jak jsou tyto protiklady zaměnitelné a jak od pólu k pólu lidské existence je jen krok.

Pak ho hned na počátku války zajali Němci a jiní zajatci patřící k národu, který mu byl vždy bytostně protivný svou nesrozumitelnou uzavřeností, ho obvinili, že je nečistý. On, který nesl na bedrech nejvyšší myslitelné drama (byl zároveň

synem Božím i svrženým andělem) má být nyní souzen nikoli pro vznešené věci (týkající se Boha a andělů) nýbrž pro hovno? Je tedy od nejvyššího dramatu k nejnižšímu tak závratně blízko?

Závratně blízko? Copak může blízkost působit závrať?

Může. Když se severní pól přiblíží k jižnímu na pouhý dotek, zeměkoule zmizí a člověk se ocitne v prázdnu, které mu zamotá hlavu a vábí ho k pádu. Je-li zavržení a privilegium jedno a totéž, není-li rozdílu mezi vznešeností a nízkostí, může-li být syn Boží souzen pro hovno, lidská existence ztratí své

rozměry a stane se nesnesitelně lehká. V té chvíli se Stalinův syn rozběhne k elektřinou nabitým drátům, aby na ně hodil své tělo jako na misku vah, jež trčí

žalostně do výše, nadzvednuta nekonečnou lehkostí světa, jenž ztratil rozměry. Stalinův syn položil život pro hovno. Ale smrt pro hovno není smrt beze smyslu. Němci, kteří obětovali životy, aby rozšířili území své říše dál na východ, Rusové, kteří umírali, aby moc jejich vlasti sahala dál na západ, ano, ti umírali pro blbost a jejich smrt je beze smyslu a obecné platnosti.

Smrt Stalinova syna byla naproti tomu uprostřed obecné blbosti války jedinou metafyzickou smrtí.

—3. --Když jsem byl malý a prohlížel si Starý Zákon převyprávěný pro děti a ozdobený rytinami Gustava Doré, viděl jsem tam Pána Boha na oblaku. Byl to starý muž, měl oči, nos, dlouhý vous a já jsem si říkal, že když má ústa, musí také jíst. A jestli jí, musí také mít střeva. Ale ta myšlenka mne hned lekala, protože, i když dítě z rodiny spíš nevěřící, cítil jsem, že představa božích střev je rouhání.

Bez jakékoli teologické přípravy, spontánně, chápal jsem tedy už jako dítě

neslučitelnost hovna a Boha a odtud i pochybnost základní téze křesťanské antropologie, podle níž byl člověk stvořen k obrazu božímu. Buď jedno nebo druhé: buď je člověk stvořen k obrazu božímu a pak má Bůh střeva, anebo Bůh nemá střeva a člověk se mu nepodobá.

Staří gnostikové to cítili stejně dobře jako já ve svých pěti letech. Valentin, velký mistr Gnose ve druhém století, aby vyřešil ten zatracený problém, tvrdil, že Ježíš "jedl, pil, ale nedefekoval".

Hovno je obtížnější teologický problém než zlo. Bůh dal člověku svobodu a můžeme tedy konec konců připustit, že není odpověden za lidské zločiny. Odpovědnost za hovno nese však plně jen ten, kdo člověka stvořil.

—4. --Svatý Jeroným ve čtvrtém století naprosto zamítal myšlenku, že by Adam s Evou v Ráji souložili. Joannes Scottus Eriugena, velký teolog devátého století, takovou myšlenku naopak připouštěl. Představoval si však, že se Adamovi zvedal úd asi tak, jako se zvedá ruka nebo noha, tedy kdy chtěl a jak chtěl. Nehledejme za touto představou věčný sen muže posedlého hrozbou impotence. Myšlenka Scotta Eriugeny má jiný smysl. Dá-li se úd zvednout na pouhý rozkaz mozku, znamená to, že vzrušení je na světě zbytečné. Úd se nevztyčuje, protože jsme vzrušeni, ale protože mu to poručíme. To, co připadalo velkému teologovi neslučitelné s Rájem, nebyla soulož a s ní spojená rozkoš. Neslučitelné s Rájem bylo vzrušení. Zapamatujme si to dobře: v Ráji existovala rozkoš, ne vzrušení. V úvaze Scotta Eriugeny můžeme nalézt klíč k jakémusi teologickému ospravedlnění