Кундера - Kundera - Nesnesitelna lehkost byti

Láska Franze a Sabiny končí neporozuměním a rozchodem v atmosféře hmotného dostatku a společenských úspěchů. Láska Tomáše a Terezy se naopak naplňuje v nejnižším bodu společenské degradace. v rezignaci na odborné uplatnění a velkoměstský komfort. Na okraji provinční, venkovské existence, která je vzdálená centru a proto lhostejná jeho kontrole, která je však rovněž

"zdevastovaná" a má daleko k přírodní idyle: zde končí jejich láska náhodnou, absurdní tragédií, autohavárií.

Od "Směšných lásek" a "Žertu" se čtenáři a zejména čtenářky ptají, co je v Kunderově próze výmyslem a co je inspirováno osobní zkušeností. Nejde jen o pouhou zvědavost, jde o legitimní otázku vztahu fikce a intelektuální konstrukce k osobnímu prožitku a jedinečné konkrétní zkušenosti ve významové výstavbě

Kunderovy prózy. - Kundera odpovídá na tuto otázku velmi přesně a podává přitom jednu z nejvýstižnějších charakteristik románu: "Postavy mého románu jsou moje vlastní možnosti, které se neuskutečnily. Proto je mám všechny stejně rád a všechny mne stejně děsí: každá z nich překročila nějakou hranici, kterou jsem j á

sám jen obcházel. Právě ta překročená hranice (hranice, za kterou končí moje já) mne přitahuje. Teprve za ní začíná tajemství, na které se ptá román. Román není

konfesí autora, ale zkoumáním toho, co je lidský život v pasti, kterou se stal svět."

Milan Kundera se jako spisovatel skutečně "našel" v okamžiku, kdy napsal svou první prózu, povídku "Já, truchlivý bůh", zahajující "Směšné lásky". Dnes je na celém světě

uznávaným pokračovatelem tradice středoevropského filozofického románu, spjaté s dílem Kafky, Musila a Brocha. "Směšné lásky" byly předehrou, uvádějící jeho velkou románovou symfonii, cyklus románů "Žert", "Život je jinde", "Valčík na rozloučenou", "Kniha smíchu a zapomnění". Jeho nový román,

"Nesnesitelná lehkost bytí", tvoří další článek tohoto cyklu, který se stal moderní "Lidskou komedií" 20. století, bohatou variacemi témat a vyprávěčských technik, avšak jednotnou vnitřním pojetím.

Režim, který chtěl Milana Kunderu umlčet, daroval paradoxně evropské literatuře jednoho z největších romanopisců druhé vůle 20. století.

Květoslav Chvatík Konstanz, 1. dubna 1984