Кундера: Kundera - Nesnesitelna lehkost byti

Tuto definici můžeme považovat za pouhý žert a shovívavě se jí usmát. Zabývá-li se jí však Tereza vážně, ocitá se na šikmé ploše: jej í myšlenky jsou nebezpečné

a vzdalují ji lidstvu. Už v Genesis svěřil Bůh člověku vládu nad živočichy, ale můžeme to pochopit tak, že mu ji jen propůjčil. Člověk nebyl vlastníkem, ale jen správcem planety, který se bude musit ze své správy jednou zodpovídat. Descartes učinil rozhodný krok dál: učinil z člověka "pána a vlastníka přírody". A je v tom jistě jakási hluboká souvislost, že právě on odepřel zvířatům definitivně

duši: člověk je vlastník a pán, kdežto zvíře, říká Descartes, je jen automat, oživený stroj, "machina animata". Jestliže zvíře naříká, není to nářek, je to skřípění špatně fungujícího mechanismu. Když kolo vozu vrže, neznamená to, že žebřiňák trpí, nýbrž že není namazán.

Stejně tak musíme chápat i pláč zvířete a nermoutit se nad psem, když ho v pokusné laboratoři zaživa krájejí. Jalovičky se pasou na louce, Tereza sedí na pařezu a Karenin se k ní tiskne, hlavu položenu na jejích kolenou. A Tereza si vzpomíná, jak kdysi, snad před deseti lety, četla dvouřádkovou zprávu v novinách: bylo tam psáno, že v jednom ruském městě postříleli všechny tamní psy. Tato zpráva, nenápadná a zdánlivě

bezvýznamná, jí dala poprvé pocítit hrůzu z té příliš velké sousední země. Tato zpráva byla anticipací všeho, co přišlo potom: V prvních letech po ruské

invazi se nedalo ještě mluvit o teroru. Jelikož skoro celý národ nesouhlasil s okupačním režimem, Rusové musili najít mezi Čechy nové lidi a protlačit je k moci. Ale kde je měli hledat, když víra v komunismus i láska k Rusku byly mrtvé?

Hledali je mezi těmi, kteří v sobě měli touhu za něco se mstít životu. Bylo třeba sjednotit, pěstovat a udržovat v pohotovosti jejich agresivitu. Bylo třeba ji cvičit nejdřív na provizorním cíli. Tím cílem se stala zvířata. Noviny tehdy začaly otiskovat cykly článků a organizovat dopisy čtenářů. Žádalo se například, aby byli ve městech vyhubeni holubi. A také vyhubeni byli. Hlavní kampaň však byla namířena proti psům. Lidé byli ještě zoufalí nad katastrofou okupace, ale noviny, rozhlas, televize nemluvily o ničem jiném než o psech, kteří znečišťuj í chodníky a parky, ohrožují tak zdraví dětí, jsou bez užitku a přece jsou živeni. Vytvořila se taková psychóza, že Tereza měla strach, aby poštvaná luza Kareninovi neublížila. Teprve o rok později se nastřádaná (a na zvířatech vytrénovaná) zloba upřela na svůj pravý cíl: na lidi. Začalo vyhazování z míst, zatýkání, soudní procesy. Zvířata si konečně mohla oddechnout.

Tereza hladí stále Karenina po hlavě, jež tiše odpočívá na jejím klíně. Říká si v duchu asi toto: Není žádná zásluha chovat se dobře k druhému člověku. Tereza musí být slušná vůči ostatním vesničanům, protože by jinak na vesnici nemohla žít. A dokonce i k Tomášovi se musí chovat láskyplně, protože Tomáše potřebuje. Nikdy nebudeme moci stanovit s jistotou nakolik naše vztahy k jiným lidem jsou výsledkem našich citů, lásky, nelásky, dobrotivosti či zloby, a nakolik jsou předurčeny poměrem sil mezi námi a jimi.

Skutečná dobrota člověka se může projevit v naprosté čistotě a svobodě jen vůči tomu, kdo žádnou sílu nepředstavuje. Skutečná mravní zkouška lidstva, ta nejzákladnější (uložená tak hluboko, že uniká našemu zraku) záleží v jeho vztahu k těm, kteří jsou mu dáni na pospas: ke zvířatům. A zde došlo k základnímu debaklu člověka, tak základnímu, že právě z něho vyplývaj í všechny ostatní. Jedna z jalovic se přiblížila k Tereze, zastavila se a dlouze se na ni zadívala velkýma hnědýma očima. Tereza ji znala. Říkala j í Markéta. Ráda by pojmenovala všechny své jalovice, ale nemohla. Bylo jich příliš mnoho. Kdysi dávno, jistě

ještě před čtyřiceti lety, všechny krávy v této vsi měly jméno. (A jelikož jméno je znakem duše, mohu říci, že je měly navzdory Descartesovi.) Ale pak se z vesnic udělala velká družstevní továrna a krávy prožívaly celý svůj život na dvou čtverečních metrech v kravínu. Od té doby už nemaj í jména a jsou z nich

"machinae animatae". Svět dal za pravdu Descartesovi. Mám pořád před očima Terezu, jak sedí na pařezu, hladí Kareninovu hlavu a myslí

na debakl lidstva. V té chvíli se mi vybavuje jiný obraz: Nietzsche vychází v Turínu ze svého hotelu. Vidí proti sobě koně a kočího, který ho bije bičem. Nietzsche jde ke koni a před zraky kočího objímá jeho šíji a pláče. To bylo roku 1889 a Nietzsche byl už též vzdálen lidem. Jinak řečeno: tehdy právě vypukla jeho duševní choroba. Ale právě proto, zdá se mi, má jeho gesto dalekosáhlý smysl. Nietzsche přišel odprosit koně za Descartesa: Jeho bláznovství (tedy jeho rozchod s lidstvem) začíná ve chvíli, kdy pláče nad koněm.

A to je ten Nietzsche, kterého mám rád, stejně jako mám rád Terezu, na jejíchž kolenou spočívá hlava na smrt nemocného psa. Vidím je jednoho vedle druhého: oba odstupují ze silnice, po které lidstvo, "pán a vlastník přírody", pochoduje vpřed.

—3. --Karenin porodil dva rohlíky a jednu včelu. Díval se překvapeně na své zvláštní potomstvo. Rohlíky se chovaly klidně, ale včela se motala omámena a pak vzlétla a

uletěla.

To byl sen, který se zdál Tereze. Sdělovala ho hned po probuzení Tomášovi a nacházeli v něm oba jakousi útěchu: ten sen proměnil Kareninovu nemoc v těhotenství a drama porodu ve výsledek zároveň směšný i něžný: ve dva rohlíky a jednu včelu.

Zmocnila se jí zase nelogická naděje. Vstala a oblékla se. I zde na vesnici začínal její den tím, že šla do obchodu koupit mléko, chléb, rohlíky. Ale tentokrát, když vyzvala Karenina, aby šel s ní, sotva zvedl hlavu. To bylo poprvé, co se odmítl zúčastnit obřadu, který kdysi sám bezpodmínečně vyžadoval. Šla tedy bez něho. "Kdepak je Karenin?" ptala se prodavačka, která už měla pro něho přichystaný rohlík. Tentokrát si ho odnášela Tereza sama ve své tašce. Už ve dveřích ho vytáhla a ukazovala mu ho. Chtěla, aby si pro něho přišel. Ale on ležel a nehýbal se.

Tomáš viděl, jak je Tereza nešťastná. Vzal si rohlík sám do úst a postavil se proti Kareninovi na čtyři. Pak se k němu pomalu blížil.

Karenin se na něho díval, zdálo se, že mu zasvitl jakýsi záblesk zájmu v očích, ale nezvedal se. Tomáš přiblížil tvář těsně k jeho tlamě. Aniž pohnul tělem, pes vzal do huby část rohlíku, co trčela Tomášovi z úst. Pak Tomáš rohlík pustil, aby zůstal celý Kareninovi.

Tomáš, stále na čtyřech, couvl, přikrčil se a začal vrčet. Předstíral, že se chce o rohlík prát. V tu chvíli pes odpověděl pánovi svým vrčením. Konečně! To bylo to, na co čekali! Karenin má chuť si hrát! Karenin ná ještě chuť žít!

To zavrčení bylo Kareninův úsměv a oni chtěli, aby ten úsměv trval co nejdéle. Proto se Tomáš k němu zase přiblížil po čtyřech a uchopil kus rohlíku, který

psovi trčel z tlamy. Jejich tváře byly těsně u sebe, Tomáš cítil vůni psího dechu a na tváři ho šimraly dlouhé chlupy, které Kareninovi rostly kolem čumáku. Pes ještě jednou zavrčel a trhl tlamou. Každému zůstala mezi zuby půlka rohlíku. Pak se Karenin dopustil staré chyby. Pustil svůj kus rohlíku a chtěl se zmocnit části, kterou měl v ústech jeho pán. Zapomněl jako vždycky, že Tomáš není pes a že má ruce. Tomáš nepustil rohlík z úst a zvedl ze země upuštěnou půlku.