Кундера: Kundera - Nesnesitelna lehkost byti

"Tomáši," křičela Tereza, "přece mu nevezmeš rohlík!" Tomáš pustil obě půlky na zem před Karenina, který první z nich rychle zhltl a druhou dlouho okázale držel v tlamě, aby se chlubil před oběma manželi, že svůj spor vyhrál.

Dívali se na něho a znovu si říkali, že se Karenin usmívá a že dokud se usmívá, má pořád důvod žít, i když je odsouzen k smrti.

Další den se ostatně zdálo, že se jeho stav zlepšil. Poobědvali. To byla chvíle, kdy měli oba hodinu volno pro sebe a brávali ho s sebou na procházku. Věděl to a neklidně už vždycky kolem nich pobíhal. Tentokrát však, když vzala Tereza do ruky vodítko a obojek, jen se dlouze na oba díval a ani se nepohnul. Stáli proti němu a snažili se být (kvůli němu a pro něho) veselí, aby mu dodali trochu dobré

nálady. Teprve po chvíli, jako by se nad nimi smiloval, přiskákal k nim po třech nožkách a nechal si nasadit obojek.

"Terezo," řekl Tomáš, "já vím, jak jsi zanevřela na fotografický aparát. Ale vezmi ho dnes s sebou!"

Tereza poslechla. Otevřela skříň, aby v ní hledala zastrčený a zapomenutý aparát, a Tomáš pokračoval: "Jednou nám ty fotografie udělají velkou radost. Karenin byl kus našeho života."

"Jak to byl?" řekla Tereza, jako by ji uštkl had. Aparát ležel před ní na dně skříně, ale neshýbla se k němu: "Nevezmu ho. Nechci myslit na to, že Karenin nebude. Ty už jsi o něm mluvil v minulém čase!"

"Nezlob se," řekl Tomáš.

"Já se nezlobím," řekla Tereza mírně. "Já už jsem se tolikrát přistihla, že na něho myslím v minulém čase. Tolikrát jsem se už sama musela okřiknout. A právě proto nevezmu aparát."

Šli cestou a nemluvili. Nemluvit, to byl jediný způsob nemyslit na Karenina v minulém čase. Nespouštěli z něho oči a byli pořád s ním. Čekali, kdy se usměje. Ale on se neusmíval, jen šel, a stále po třech nožkách.

"Dělá to jenom pro nás," řekla Tereza. "Nechtělo se mu jít na procházku. Šel jenom proto, aby nám udělal radost."

To, co řekla, bylo smutné, přesto však, aniž si to uvědomovali, byli šťastni. Byli šťastni nikoli navzdory smutku ale díky smutku. Drželi se za ruce a v očích měli oba stejný obraz: kulhajícího pejska, který představoval deset let jejich života.

Ušli ještě kus. Pak se Karenin k jejich velkému zklamání zastavil a obrátil. Musili se

vrátit.

Snad ještě téhož dne nebo nazítří vstoupila Tereza nečekaně do pokoje k Tomášovi a viděla, že čte nějaký dopis. Uslyšel klapnutí dveří a odsunul dopis stranou mezi jiné papíry. Všimla si toho. Když odcházela z pokoje, neušlo j í, že Tomáš

zastrkává dopis nenápadně do kapsy. Zapomněl však na obálku. Když osaměla v domku, prostudovala si ji. Adresa byla napsána neznámým písmem, které bylo velmi úhledné a které odhadla na písmo ženy.

Když se uviděli později, zeptala se ho jakoby nic, zda přišla pošta.

"Ne," řekl a Terezy se zmocnilo zoufalství, zoufalství o to horší, že už mu odvykla. Ne, nemyslí si, že tu má Tomáš nějakou tajnou milenku. Je to prakticky nemožné. Ví o každé jeho volné chvíli. Ale zdá se, že mu zůstala nějaká žena v Praze, na kterou myslí a o kterou stojí přesto, že mu nemůže zanechávat vůni svého klína ve vlasech. Nemyslí si, že ji snad Tomáš pro tu ženu opustí, ale zdá

se jí, že štěstí dvou posledních let, kdy žili na vsi, je zase znehodnoceno lží. Vrací se jí stará myšlenka: Jej í domov není Tomáš, ale Karenin. Kdo bude natahovat orloj jejich dnů, až on tu nebude?

Tereza byla duchem v budoucnosti, v budoucnosti bez Karenina a cítila se v ní opuštěná.

Karenin ležel v koutku a naříkal. Tereza šla na zahradu. Dívala se na trávu mezi dvěma jabloněmi a představila si, že tam Karenina zakopají. Zaryla podpatkem do země a nakreslila jím v trávě obdélník. To bylo místo pro jeho hrob.

"Co to děláš?" zeptal se jí Tomáš, který ji překvapil při její činnosti stejně nečekaně jako ona ho překvapila před několika hodinami při čtení dopisu. Neodpověděla mu. Viděl, že se jí zase po dlouhé době třesou ruce. Chytil ji za ně. Vytrhla se mu.

"To je hrob pro Karenina?"

Neodpověděla.

Její mlčení ho dráždilo. Vybuchl: "Vyčítalas mi, že na něho myslím v minulém čase! A co děláš ty? Ty už ho chceš pohřbít!"

Obrátila se k němu zády a šla domů.

Tomáš odešel do svého pokoje a práskl za sebou dveřmi.

Tereza je otevřela a řekla: "Když myslíš jenom na sebe, tak aspoň teď bys mohl myslit na něho. Spal a probudil jsi ho. Bude zase naříkat." Věděla, že je nespravedlivá (pes nespal), věděla, že se chová jako nejvulgárnější ženská, která chce ranit a ví jak.

Tomáš přišel po špičkách do pokoje, kde ležel Karenin. Ale ona ho s ním nechtěla nechat samotného. Skláněli se k němu oba, každý z jedné strany. V tom společném pohybu nebylo smíření. Naopak. Každý z nich byl sám. Tereza se svým psem, Tomáš se svým psem.

Bojím se, že takto, rozděleni, každý sám, zůstanou s ním až do poslední chvíle.

—4. --Proč je pro Terezu tak důležité slovo idyla?

My, kteří jsme byli vychováni v mytologii Starého Zákona, bychom mohli říci, že idyla je obraz, který v nás zůstal jako vzpomínka na Ráj: Život v Ráji se nepodobal běhu v přímce, která nás vede do neznáma, nebyl dobrodružstvím. Pohyboval se v kruhu mezi známými věcmi. Jeho jednotvárnost nebyla nudou nýbrž štěstím.

Dokud žil člověk na vesnici, v přírodě, obklopen domácími zvířaty, v náručí ročních dob a jejich opakování, zůstával s ním stále alespoň odlesk té rajské idyly. Proto Tereza, když se setkala v lázeňském městě s předsedou družstva, uviděla náhle před očima obraz vesnice (vesnice, v níž nikdy nežila, kterou neznala) a byla okouzlena. Bylo to, jako by se dívala dozadu, směrem k Ráji. Adam v Ráji, když se naklonil nad studánku, nevěděl j eště, že to, co vidí, je on. Nerozuměl by Tereze, když j ako dívka stála před zrcadlem a snažila se uvidět skrze své tělo svou duši. Adam byl jako Karenin. Tereza se často bavila tím, že

ho vodila k zrcadlu. Nepoznával svůj obraz a choval se k němu s neuvěřitelným nezájmem a roztěkaností.

Přirovnání Karenina k Adamovi mne přivádí k myšlence, že v Ráji člověk nebyl dosud člověkem. Přesněji řečeno: člověk nebyl ještě vymrštěn na dráhu člověka. My už jsme dávno vymrštěni a letíme prázdnotou času, který se děje v přímce. Existuje v nás však stále tenká šňůrka, která nás připoutává k dalekému mlhavému Ráji, kde se Adam sklání nad studánku a, zcela nepodoben Narcisu, netuší, že ta bledá žlutá skvrna, která se v ní objevila, je vlastně on. Stesk po Ráji je touha člověka nebýt člověkem.

Když nacházela jako dítě matčiny vložky znečištěné menstruační krví, hnusila se jich a matku nenáviděla, že nemá dost studu, aby je skryla. Ale Karenin, který

byl fena, měl také menstruace. Přišly mu jednou za půl roku a trvaly čtrnáct dnů. Aby neznečistil byt, Tereza mu dala mezi nožky velký kus vaty a oblékla mu své staré kalhotky, které mu přivázala dlouhou stuhou důmyslně k tělu. Celých čtrnáct dní se smála jeho oblečení.

Jak to, že menstruace psa v ní vzbuzovala veselou něhu, kdežto její vlastní menstruace se jí ošklivila? Odpověď mi připadá snadná: pes nebyl nikdy vyhnán z Ráje. Karenin neví nic o dualitě těla a duše a neví, co je to hnus. Proto je s ním Tereze tak dobře a klidně. (A proto je tak nebezpečné proměnit zvíře v machinu animatu a krávu v automat na výrobu mléka: člověk tak přestřihává nit, která ho vázala k Ráji a na jeho letu prázdnotou času ho nic nebude moci zastavit ani utěšit.)