Кундера - Kundera - Nesnesitelna lehkost byti

ani na krajině ani na své práci, nemá co ztratit, nemá se o co bát. Dík této lhostejnosti si venkov uchoval značnou autonomii i svobodu. Předseda družstva nebyl dosazený zvnějšku (jako všichni ředitelé ve městech), ale byl zvolen vesničany a byl jedním z nich.

Protože odtud všichni chtěli odejít, Tereza a Tomáš měli mezi nimi výjimečné postavení: přišli sem dobrovolně. Jestliže ostatní využívali každé příležitosti, aby alespoň na den mohli navštívit okolní města, Tereza a Tomáš nestáli o nic, než být tam, kde jsou, a znali proto vesničany brzy lépe než vesničané sebe navzájem.

Zejména předseda družstva se stal jejich skutečným přítelem. Měl ženu, čtyři děti a prase, které si vychoval, jako by to byl pes. Prase se jmenovalo Mefisto a bylo chloubou a atrakcí vsi. Poslouchalo na slovo, bylo čisťounké a růžové; chodilo na svých kopýtkách jako žena s tlustými lýtky na vysokých podpatcích. Když Karenin uviděl Mefista poprvé, byl rozrušen a dlouho ho obcházel a očichával. Ale brzy se s ním spřátelil a dával mu přednost před psy z vesnice, jimiž opovrhoval, protože byli přivázáni u boudy a štěkali hloupě, ustavičně a bez důvodu. Karenin pochopil správně cenu vzácnosti a mohl bych říci, že si přátelství s prasetem vážil.

Předseda družstva byl rád, že mohl svému bývalému chirurgovi pomoci a zároveň nešťastný, že pro něho nemůže udělat víc. Tomáš se stal šoférem nákladního auta, kterým rozvážel zemědělce na pole anebo vozil nářadí.

Družstvo mělo čtyři velké kravíny a kromě toho menší stáj se čtyřiceti jalovicemi. Tereza je dostala na starost a dvakrát denně je vyváděla na pastvu. Protože blízké a snadno přístupné louky byly určeny ke kosení, Tereza musila chodit se stádem do okolních kopců. Jalovice postupně spásaly trávu na vzdáleněj ších pastvinách a Tereza s nimi takto během roku obešla celou širokou krajinu kolem vesnice. Jako kdysi na malém městě nosila v ruce stále nějakou knihu, na lukách ji otevřela a četla.

Karenin ji vždycky doprovázel. Naučil se štěkat na mladé krávy, když byly příliš veselé a chtěly se vzdálit od ostatních; dělal to s očividnou radostí. Byl určitě z celé

trojice nej šťastnější. Dosud nikdy jeho úřad "strážce orloje" nebyl tolik respektován jako zde, kde žádná improvizace neměla místa. Čas, v němž tu Tereza a Tomáš žili, se přibližoval pravidelnosti jeho času. Jednoho dne po obědě (to je chvíle, kdy měli oba dva hodinu volna pro sebe) šli všichni tři na procházku za svůj domek do strání.

"Nelíbí se mi, jak běží," řekla Tereza.

Karenin napadal na zadní nohu. Tomáš se k němu sklonil a ohmatával mu packu. Objevil na stehně malou bulku.

Příštího dne ho posadil vedle sebe na sedadlo nákladního auta a stavil se ve vedlejší vesnici, kde bydlil veterinář. Navštívil ho o týden později a přišel domů se zprávou, že Karenin má rakovinu.

O tři dny později ho sám s veterinářem operoval. Když ho přivezl domů, Karenin se ještě neprobral z narkózy. Ležel vedle jejich postele na koberci, měl otevřené oči a naříkal. Na stehně měl vyholené chloupky a řez se šesti stehy. Pak se pokusil zvednout. Ale nemohl.

Tereza se zděsila, že už nebude nikdy chodit.

"Neboj se," řekl Tomáš, "je ještě omámen narkózou." Snažila se ho zvednout, ale chňapal po ní. To se ještě nikdy nestalo, že by chtěl Terezu kousnout!

"Neví, kdo jsi," řekl Tomáš, "nepoznává tě." Položili ho ke své posteli, kde rychle usnul. I oni usnuli. Byly tři hodiny ráno, když je najednou probudil. Vrtěl ocasem a šlapal po Tereze i po Tomášovi. Mazlil se s nimi divoce a nenasytně.

To se také ještě nikdy nestalo, aby je vzbudil! Vždycky čekal, až se probudí někdo z nich a pak se teprve odvážil za nimi vyskočit.

Ale tentokrát se neuměl ovládnout, když uprostřed noci přišel náhle k plnému vědomí. Kdo ví, z jakých dálek se vracel! Kdo ví, s jakými přízraky bojoval!

Když teď uviděl, že je doma a poznal své nejbližší, musil jim sdělit svou strašlivou radost, radost z návratu a znovuzrození.

—2. --Hned na začátku Genesis je psáno, že Bůh stvořil člověka, aby mu svěřil vládu nad ptactvem, rybami i živočichy. Ovšem Genesis sepsal člověk a nikoli kůň. Není

žádná jistota, že Bůh svěřil opravdu člověku vládu nad jinými bytostmi. Spíš se zdá, že si člověk vymyslil Boha, aby z vlády, kterou si uzurpoval nad krávou a koněm, učinil svatou věc. Ano, právo zabít jelena či krávu je to jediné, na čem se celé lidstvo bratrsky shoduje i během těch nejkrvavějších válek. To právo nám připadá samozřejmé, protože na vrcholu hierarchie se nalézáme my. Ale stačilo by, že by do hry vstoupil někdo třetí, třeba návštěvník z jiné planety, jehož Bůh řekl: "budeš panovat nad tvory všech ostatních hvězd" a celá samozřejmost Genesis se stane rázem problematická. Člověk zapřažený do vozu Marťanem, eventuelně opékaný na rožni bytostí z Mléčné dráhy, si pak možná

vzpomene na telecí kotletu, kterou byl zvyklý krájet na svém talíři a omluví se (pozdě!)

krávě.

Tereza jde se stádem jaloviček, žene je před sebou, každou chvíli musí některou z nich ukázňovat, protože mladé krávy jsou veselé a utíkají z cesty do polí. Karenin ji doprovází. Jsou to už dva roky, co s ní takto denně chodí na pastvu. Vždycky ho velice bavilo být na jalovice přísný, štěkat na ně a nadávat jim. (Jeho Bůh mu svěřil vládu nad kravami a on na to byl pyšný.) Tentokrát však jde s velkými obtížemi a skáče jen o třech nožkách; na čtvrté má

ránu, která krvácí. Tereza se k němu každou chvíli shýbne a pohladí ho po hřbetě.

Za čtrnáct dnů po operaci se stalo jasné, že rakovina se nezastavila a že Kareninovi bude čím dál hůř.

Cestou potkávají sousedku, která v gumových holínkách spěchá do kravína. Sousedka se zastaví: "Copak váš pejsek? Nějak kulhá!" Tereza říká: "Má rakovinu. Je odsouzený," a cítí, že se

jí svírá hrdlo a nemůže mluvit. Sousedka vidí

Tereziny slzy a skoro se rozzlobí: "Bože, nebudete přece brečet kvůli psovi!" Neříká to zle, je to hodná ženská, chce spíš Terezu svými slovy utěšit. Tereza to ví, je ostatně zde na vsi už dost dlouho, aby pochopila, že kdyby vesničané

milovali každého králíka jako ona miluje Karenina, nemohli by žádného zabít a umřeli by brzy hladem i se svými zvířaty.

Přesto však jí znějí sousedčina slova nepřátelsky. "Já vím," odpovídá bez protestu, ale rychle se od ní odvrací a pokračuje v cestě. Cítí se se svou láskou k psovi osamocena. Se smutným úsměvem si říká, že ji musí tajit víc, než

by musila skrývat nevěru. Nad láskou k psovi se lidé pohoršují. Kdyby se sousedka dověděla, že je nevěrná Tomášovi, plácla by ji na znamení jistého srozumění vesele po zádech.

Jde tedy dál se svými jalovičkami, které se třou jedna o druhou svými boky, a říká si, že jsou to velice milá zvířata. Klidná, bezelstná, někdy dětinsky veselá: vypadají jako tlusté padesátnice, které předstírají, že je jim čtrnáct let. Není nic dojemnějšího než krávy, které si hrají. Tereza se na ně dívá se sympatií a říká si (ta myšlenka se j í už po dva roky neodbytně vrací), že lidstvo parazituje na kravách jako tasemnice parazituje na člověku: přisálo se k jejich vemenu jako pijavice. Člověk je parazit krávy, tak by asi definoval ve svém živočichopisu člověka ne-člověk.