Кундера - Kundera - Nesnesitelna lehkost byti

tlumočnice. Za nimi šli lékaři a teprve potom všichni ostatní; americká herečka se ocitla na konci.

Silnice byla úzká a podél ní byla minová pole. Narazili každou chvíli na zátaras: dva betonové bloky s ostnatým drátem a mezi nimi úzký průchod. Musili j ít v husím pochodu.

Asi pět metrů před Franzem šel slavný německý básník a zpěvák popu, který napsal už devět set třicet písní pro mír a proti válce. Nesl na dlouhé tyči bílý

prapor, který slušel jeho černému plnovousu a odlišoval ho od ostatních. Kolem tohoto dlouhého průvodu pobíhali fotografové a kameramani. Cvakali a vrčeli svými přístroji, utíkali dopředu, zastavovali se, poodstupovali, dřepěli a zase vstávali a utíkali dopředu. Sem tam zavolali jménem na nějakého slavného muže či ženu, takže ti se maně otočili jejich směrem a oni v té chvíli stiskli spoušť.

—18. --Nějaká událost byla ve vzduchu. Lidé zpomalovali krok a ohlíželi se dozadu. Americká herečka, kterou umístili na konec průvodu, odmítla dále snášet potupení

a rozhodla se k útoku. Rozběhla se. Bylo to jako v závodu na pět kilometrů, kdy běžec, který si až dosud šetřil síly a zůstával na konci pelotonu, náhle vyrazí vpřed a předbíhá všechny závodníky.

Muži se rozpačitě usmívali a poodstupovali, aby umožnili slavné běžkyni její vítězství, ale ženy křičely: "Zařaďte se! Tohle není průvod pro filmové hvězdy!" Herečka se nedala zastrašit a běžela dále vpřed spolu s pěti fotografy a dvěma kameramany.

Potom jedna francouzská profesorka linguistiky chytila herečku za zápěstí a řekla jí (strašlivou angličtinou): "Toto je průvod lékařů, kteří chtějí léčit na smrt nemocné Kambodžany a ne spektákl pro filmové hvězdy!" Herečka měla zápěstí sevřeno v ruce profesorky linguistiky a neměla sil se j í

vytrhnout.

Řekla (výbornou angličtinou): "Dejte se vycpat! Byla jsem už ve stovce takových průvodů! Všude je třeba, aby bylo vidět hvězdy! Je to naše práce! Je to naše mravní povinnost!"

"Hovno," řekla profesorka linguistiky (výbornou francouzštinou). Americká herečka jí rozuměla a rozplakala se.

"Zůstaň tak," křikl kameraman a klekl si před ní. Herečka se zadívala dlouze do jeho objektivu a slzy se jí koulely po tváři.

—19. --Profesorka lingvistiky pustila konečně zápěstí americké herečky. V té chvíli na ni zavolal německý zpěvák s černým vousem a bílým praporem. Americká herečka o něm nikdy neslyšela, ale ve chvíli ponížení byla vnímavěj ší

než jindy na projev sympatie a rozběhla se k němu. Zpěvák přehodil žerď praporu do levé ruky a pravou chytil herečku kolem ramene.

Okolo herečky a zpěváka poskakovali dále fotografové a kameramani. Slavný americký fotograf chtěl mít v hledáčku aparátu obě jejich tváře i s praporem, což bylo nesnadné, protože žerď byla dlouhá. Utíkal proto pozpátku do rýžového pole. Tak se stalo, že šlápl na minu. Ozval se výbuch a jeho tělo roztříštěno na kusy se rozlétlo dokola, kropíc sprchou krve evropské intelektuály. Zpěvák a herečka byli poděšeni a nemohli se hnout z místa. Potom oba zvedli oči k praporu. Byl zacákán krví. Znovu je ten pohled poděsil. Pak se ještě

několikrát nesměle podívali vzhůru a začali se usmívat. Naplňovala je zvláštní a dosud nepoznaná pýcha, že prapor, který nesou, je posvěcen krví. Dali se znovu na pochod.

---20. --Hranici tvořila malá říčka, ale nebylo ji vidět, protože se podél ní táhla dlouhá zeď, vysoká půldruhého metru, na které byly položeny pytle s pískem pro tajlandské střelce. Jen na jednom místě byla zeď přerušena. Tam se klenul přes říčku most. Nesměl na něj nikdo vstoupit. Na druhé straně řeky bylo vietnamské

okupační vojsko, ale nebylo ho vidět. Jeho pozice byly perfektně maskovány. Bylo však jisté, že kdyby někdo vstoupil na most, neviditelní Vietnamci by začali střílet.

Členové průvodu přistupovali ke zdi a stoupali si na špičky. Franz se opřel do mezery mezi dvěma pytli a snažil se něco uvidět. Neuviděl nic, protože ho odstrčil jeden z fotografů, který se cítil oprávněn zaujmout jeho místo. Franz se podíval za sebe. V mohutné koruně osamělého stromu, jako hejno velikých vran, sedělo sedm fotografů s očima upřenýma k druhému břehu. V té chvíli tlumočnice, která šla v čele průvodu, přiložila k ústům širokou rouru a volala kmerským jazykem na druhou stranu řeky: jsou zde lékaři a žádaj í, aby jim bylo povoleno vstoupit na území Kambodže a vykonávat tam lékařskou pomoc; jejich akce nemá nic společného s politickým vměšováním; vede je jen starost o životy lidí.

Z druhé strany odpovědělo neuvěřitelné ticho. Ticho tak úplné, že na všechny padla tíseň. Jen cvakání fotografických aparátů znělo do toho ticha jako zpěv jakéhosi exotického hmyzu. Franz měl náhle pocit, že Veliký Pochod došel na konec. Kolem Evropy se stahují hranice ticha a prostor, na němž se Veliký Pochod odbývá, není než malé pódium uprostřed planety. Davy, které se kdysi tísnily okolo pódia, už dávno odvrátily tvář a Veliký Pochod pokračuje v samotě a bez diváků. Ano, říká si Franz, Veliký

Pochod pokračuje dál, navzdory nezájmu světa, ale stává se nervózní a hektický, včera proti Američanům okupujícím Vietnam, dnes proti Vietnamu okupujícímu Kambodžu, včera pro Izrael, dnes pro Palestince, včera pro Kubu, zítra proti Kubě a vždycky proti Americe, kdykoli proti masakrům a kdykoli na podporu jiných masakrů, Evropa pochoduje a aby stačila rytmu událostí a žádnou nevynechala, jej í krok se stává čím dál rychlej ší, takže Veliký Pochod je pochodem poskakujících, spěchajících lidí a jeviště je čím dál menší, až se jednoho dne stane pouhým bodem bez rozměrů.

—21. --Tlumočnice zakřičela podruhé svoji výzvu do hlásné trouby. V odpověď se znovu ozvalo nesmírné a nekonečně lhostejné ticho.

Franz se rozhlížel. To mlčení na druhé straně řeky uhodilo všechny přes tvář jako políček. I zpěvák s bílým praporem a americká herečka jsou stísnění, rozpačití a nevědí, co dělat.

Franz náhle pochopil, že jsou všichni směšní, on i ti druzí, ale to poznání ho od nich

neoddělovalo, nenaplňovalo ho žádnou ironií, naopak, právě teď k nim cítil nekonečnou lásku, jakou cítíme k lidem, kteří jsou odsouzeni. Ano, Veliký

Pochod se blíží ke konci; ale což je to důvod, aby ho Franz zradil? Což se jeho vlastní život rovněž neblíží ke konci? Má se snad vysmívat exhibicionismu těch, co doprovázeli statečné lékaře ke hranici? Co mohou všichni ti lidé dělat jiného než hrát divadlo? Zbývá jim nějaká lepší možnost?

Franz má pravdu. Myslím na redaktora, který organizoval podpisovou akci pro amnestii politických vězňů v Praze. Věděl dobře, že ta akce vězňům nepomůže. Skutečný cíl nebyl osvobodit vězně ale ukázat, že jsou tu ještě lidé, kteří se neboj í. To, co dělal, bylo divadlo. Ale neměl jinou možnost. Neměl na vybranou mezi činem a divadlem. Měl na výběr: buď hrát divadlo anebo nedělat nic. Jsou situace, kdy jsou lidé odsouzeni hrát divadlo. Jejich boj s mlčenlivou mocí (s mlčenlivou mocí na druhé straně řeky, s policií proměněnou v mlčenlivé mikrofony ve zdi) je boj divadelní trupy, která se obořila do armády. Franz viděl svého přítele ze Sorbonny, jak zvedl pěst a hrozil tomu tichu na druhé straně.

—22. --Tlumočnice zakřičela potřetí svou výzvu do hlásné trouby. Ticho, které jí znovu odpovědělo, proměnilo náhle Franzovu tíseň v divoký vztek. Stál kousek od mostu, co dělí Tajland od Kambodže, a zachvátila ho nesmírná