Кундера - Kundera - Nesnesitelna lehkost byti

Vracel se zpátky dovnitř snu, o němž mu vyprávěla. Představoval si, jak ji hladí po tváři a nenápadně, aby si to neuvědomovala, jí odstraňuje hlínu z očních důlků. Pak slyšel, jak mu říká tu neuvěřitelně mučivou větu: "Já stejně nevidím. Mám místo očí díry."

Srdce se mu svíralo tak, že myslil, že je na pokraji infarktu. Tereza už zase spala, ale on usnout nemohl. Představoval si její smrt. Je mrtvá

a zdají se jí hrozné sny; ale protože je mrtvá, on ji nemůže probudit. Ano, to je smrt: Tereza spí, zdají se jí hrůzné sny a on ji nemůže probudit.

---19. --Za těch pět let, co uplynulo od doby, kdy ruská armáda vtrhla do Tomášovy vlasti, Praha se velice změnila: Tomáš potkával na ulicích jiné lidi než kdysi. Polovina jeho známých emigrovala a z té poloviny, co zůstala, další polovina zemřela. To je fakt, který nebude zaznamenán žádným historikem: léta po ruské

invazi byla obdobím pohřbů; frekvence úmrtí byla daleko větší než jindy. Nemluvím jen o případech (spíš vzácných), kdy lidé byli uštváni k smrti jako Jan Procházka. Čtrnáct dnů poté, co rádio vysílalo každý den jeho soukromé

konverzace, odešel do nemocnice. Rakovina, která pravděpodobně už dříve dřímala v jeho těle, se náhle rozpukla jak růže. Operovali ho za asistence policie, která když zjistila, že romanopisec je odsouzen k smrti, přestala se o něho zajímat a nechala ho zemřít v rukou jeho ženy. Ale umírali i ti, které nikdo přímo nepronásledoval. Beznaděj, která se zmocnila země, pronikala přes duši k tělům a drtila je. Někteří zoufale utíkali před přízní režimu; který je chtěl obdařovat poctami a donutit tak, aby se ukázali po boku nových vládců. Takto zemřel na útěku před láskou strany básník František Hrubín. Ministr kultury, před kterým se zoufale skrýval, ho dostihl až v jeho rakvi. Pronesl nad ní

projev o básníkově lásce k Sovětskému svazu. Snad chtěl tou nehorázností Hrubína probudit. Ale svět byl tak ošklivý, že se nikomu nechtělo vstávat z mrtvých. Tomáš šel do krematoria účastnit se pohřbu slavného biologa vyhozeného z university a z Akademie věd. Na smutečním oznámení nesměla být udána hodina pohřbu, aby se obřad neproměnil v demonstraci, a teprve na poslední chvíli se pozůstalí dověděli, že bude spálen o půl sedmé ráno.

Když vstoupil do sálu krematoria, Tomáš nechápal, co se děje: síň byla osvětlena jako filmový ateliér. Rozhlížel se překvapeně a všiml si, že na třech místech jsou umístěny kamery.

Ne, to nebyla televize, to byla policie, která pohřeb filmovala, aby mohla studovat, kdo se ho zúčastnil. Starý kolega mrtvého vědce, stále ještě člen Akademie věd, měl odvahu mluvit nad rakví. Nepočítal, že se toho dne stane filmovým hercem.

Když bylo po obřadu a všichni už podali ruku rodině zesnulého, Tomáš uviděl v koutku síně hlouček mužů a mezi nimi dlouhého schýleného redaktora. Zase v sobě

ucítil stesk po těch lidech, kteří se ničeho nebojí a jsou jistě navzájem spojeni velkým přátelstvím. Pokročil k němu, usmál se, chtěl ho pozdravit, ale schýlený muž řekl: "Pozor, pane doktore, raději se nepřibližujte." Věta byla zvláštní. Mohl si ji vysvětlit jako upřímné přátelské varování ("dejte si pozor, jsme filmováni, budete-li s námi mluvit, můžete z toho mít jeden výslech navíc") anebo mohla být míněna ironicky ("neměl-li jste dost odvahy podepsat petici, buďte důsledný, a nesetkávejte se s námi!"). Ať už byl kterýkoli z těch významů ten pravý,

Tomáš poslechl a vzdálil se. Měl pocit, že vidí krásnou ženu nastupovat do lůžkového vozu dálkového expresu a ve chvíli, kdy j í chce říci, že ji obdivuje, ona klade prst na ústa a nedovoluje mu mluvit.

—20. --Téhož dne odpoledne měl jiné zajímavé setkání. Umýval výklad velkého obchodu s obuví a těsně vedle něho se zastavil mladý muž. Naklonil se k vitríně a pozoroval cenovky. "Zdražili je," řekl Tomáš neustávaje stahovat praménky vody po skle svým nástrojem. Muž se po něm ohlédl. Byl to jeho kolega z nemocnice, kterého jsem označil písmenem S., tentýž, který se kdysi usměvavě pohoršoval nad tím, že Tomáš napsal své sebekritické prohlášení. Tomáš byl rád tomuto setkání (z pouhé naivní

radosti, kterou nám přinášejí neočekávané události), ale zpozoroval v pohledu kolegy (v té první vteřině, kdy S. ještě nenašel čas se opanovat) nepříjemné překvapení.

"Jak se máš?" zeptal se S.

Dřív než byl Tomáš s to odpovědět, už si uvědomil, že se S. za svou otázku stydí. Bylo samozřejmě hloupé, aby lékař, který pokračuje ve své práci, se ptal "jak se máš?" lékaře, který umývá výlohy.

Aby ho zbavil rozpaků, Tomáš odpověděl co nejveseleji: "Mám se výborně!" ale cítil hned, že to "výborně" zní proti jeho vůli (a právě proto, že se ho snažil vyslovit vesele) jako trpká ironie.

Dodal proto honem: "Co je nového v nemocnici?"

S. odpověděl: "Nic. Všechno je normální."

tato odpověď, přestože chtěla být co nejneutrálnější, byla naprosto nemístná a oba to věděli a věděli i to, že to oba vědí: jak to, že je všechno normální, když jeden z nich umývá výklady?

"A primář?" ptal se Tomáš.

"Ty se s ním nevídáš?" ptal se S.

"Ne," řekl Tomáš.

Byla to pravda, od doby, co odešel z nemocnice, nikdy se s primářem neviděl, přestože byli kdysi znamenití spolupracovníci a měli téměř sklon se považovat za přátele. Ať dělal, co dělal, "ne", které právě vyslovil, mělo v sobě něco smutného a Tomáš tušil, že S. se zlobí, že mu takovou otázku položil, protože on sám, S., stejně jako primář, se nikdy nepřišel Tomáše zeptat, jak se mu daří a zda něco nepotřebuje.

Konverzace mezi dvěma bývalými kolegy se stala nemožná, i když toho oba litovali a Tomáš zejména. Nehněval se na své kolegy, že na něho zapomněli. Rád by to teď

mladému muži vysvětlil. Chtěl mu říci: "Neostýchej se! Je to normální a úplně v pořádku, že se se mnou už nestýkáte! Neměj z toho komplexy! Já jsem rád, že tě

vidím!" ale i to se bál říci, protože všechno, co až dosud řekl, znělo jinak než chtěl, a i tuto upřímnou větu by kolega podezříval z útočné ironie.

"Nezlob se," řekl nakonec S., "strašně spěchám," a podával mu ruku.

"Zatelefonuju ti."

Když jím kolegové kdysi pohrdali pro jeho předpokládanou zbabělost, všichni se na něho usmívali. Teď, když jím nemohou pohrdat, když jsou dokonce nuceni si ho vážit, vyhýbají se mu.

Ostatně i bývalí pacienti ho už nezvali a nevítali šampaňským. Situace deklasovaných intelektuálů přestala být výjimečná; stala se čímsi trvalým a nepříjemným na pohled.

—21. —Přišel domů, ulehl a usnul dříve než jindy. Asi za hodinu se probudil bolestí žaludku. To byly jeho staré potíže, které se vždycky ozvaly ve chvílích deprese. Otevřel lékárničku a zaklel. Žádné léky tam nebyly. Zapomněl si je obstarat. Snažil se potlačit záchvat silou vůle a celkem se mu to podařilo, ale nemohl usnout. Když se Tereza vrátila k půl druhé v noci domů, měl chuť si s ní

povídat. Vyprávěl jí o pohřbu, o tom, jak redaktor s ním odmítl mluvit, a o setkání s kolegou S.

"Praha se stala ošklivá," řekla Tereza.

"Stala," řekl Tomáš.

Po malé chvíli řekla Tereza tiše: "Nejlepší by bylo jít odtud pryč."

"Ano," řekl Tomáš, "ale není kam jít." Seděl na posteli v pyžamu a ona si k němu přisedla a objala ho z boku kolem těla.