Кундера - Kundera - Nesnesitelna lehkost byti

"Nezapomněli jsme na to, co jste napsal do našeho týdeníku," usmál se na Tomáše redaktor.

S jakýmsi nadšením, které Tomášovi možná uniklo, syn vydechl: "Ano!" Tomáš řekl: "Nevím, jestli moje jméno na nějaké petici může pomoci politickým vězňům. Neměli by to spíš podepsat ti, co dosud neupadli v nemilost a zachovali si alespoň nějaký minimální vliv na ty, co jsou u moci?" Redaktor se smál: "To se ví, že měli!"

Také Tomášův syn se zasmál smíchem toho, kdo už mnoho věcí pochopil: "Jenomže ti to nikdy nepodepíšou!"

Redaktor pokračoval: "To neznamená, že za nimi nechodíme! Tak laskaví zase nejsme, abychom jim chtěli uspořit jejich rozpaky," smál se. "Měl byste slyšet jejich výmluvy. Ty jsou nádherné!"

Syn se souhlasně smál.

Redaktor pokračoval: "Všichni nám samozřejmě tvrdí, že s námi ve všem souhlasí, jenomže se to prý má dělat jinak: taktičtěji, rozumněji, diskrétněji. Mají

strach to podepsat a zároveň se bojí, že když to nepodepíšou, budeme si o nich myslit něco špatného."

Syn i redaktor se znovu společně smáli.

Redaktor podal Tomášovi list papíru s kratičkým textem, který poměrně uctivým tónem žádal prezidenta republiky, aby amnestoval politické vězně. Tomáš se snažil rychle přemýšlet: Amnestovat politické vězně? Ale bude je někdo amnestovat proto, že lidé vyvržení režimem (tedy noví potenciální političtí

vězni) o to žádají prezidenta? Taková petice může přece vést jen k tomu, že političtí vězni amnestováni nebudou, i kdyby je teď náhodou amnestovat chtěli!

Do jeho úvah promluvil syn: "Jde hlavně o to, aby se lidé dověděli, že v této zemi je ještě hrstka lidí, kteří se nebojí. Ukázat také, kde kdo opravdu stojí. Oddělit plevy od zrna."

Tomáš přemýšlel: Ano, to je pravda, ale co to má dělat s politickými vězni? Buď jde o to dosáhnout jejich amnestie anebo jde o to oddělit plevy od zrna. Ty dvě věci nejsou totožné.

"Váháte, pane doktore?" zeptal se redaktor.

Ano. Váhal. Ale bál se to říci. Proti němu na zdi byl obraz vojáka, který mu hrozil prstem a říkal: "Ty ještě váháš vstoupit do rudé armády?" Anebo: "Ty jsi ještě nepodepsal dva tisíce slov?" Anebo: "Ty jsi také podepsal dva tisíce slov?" Anebo: "Ty nechceš podepsat petici pro amnestii?" Ať říkal cokoli, hrozil.

Redaktor už před chvílí říkal, co si myslí o lidech, kteří sice souhlasí s tím, že mají být amnestováni političtí vězni, ale umějí uvést tisíce důvodů proti tomu, aby podepsali petici. Podle něho však takové úvahy jsou jen výmluvy, za nimiž se skrývá zbabělost. Co měl tedy Tomáš říci? Bylo ticho a on se najednou rozesmál: ukázal na kresbu na zdi. "Tam ten mi hrozí a ptá se, jestli podepíšu nebo ne. Pod jeho pohledem se těžko uvažuje!" Všichni tři se chvíli smáli.

Tomáš potom řekl: "Dobře. Rozmyslím si to. Mohli bychom se vidět někdy v příštích dnech?"

"Vždycky mi udělá radost se s vámi vidět," řekl redaktor, "ale pro tuto petici by už bylo pozdě. Chceme ji zítra zanést prezidentovi."

"Zítra?" Tomáš si vzpomněl, jak mu obtloustlý policista podal papír s napsaným textem,

kde měl denuncovat právě tohoto vysokého muže s velkou bradou. Všichni ho nutí, aby podepisoval texty, které sám nenapsal.

Syn řekl: "Tady přece není nic k rozmýšlení."

Slova byla agresivní, ale tón byl téměř prosebný. Dívali se teď sobě do očí a Tomáš si všiml, že syn při soustředěném pohledu mírně nadzvedává levou část horního rtu. Znal tuto grimasu ze své vlastní tváře, když si ji soustředěně

prohlížel v zrcadle a kontroloval, zda je dobře oholená. Nemohl se ubránit pocitu jakési nevolnosti, když ji teď viděl na cizí tváři. Když žijí rodiče s dětmi od dětství, tak si na takovou podobnost zvyknou, připadá jim banální a pokud si ji čas od času uvědomí, může se jim zdát zábavná. Ale Tomáš mluvil se svým synem poprvé v životě! Nebyl zvyklý sedět proti vlastnímu zkřivenému rtu!

Představte si, že by vám amputovali ruku a transplantovali ji na jiného člověka. Ten člověk by pak seděl proti vám a tou rukou gestikuloval ve vaší těsné

blízkosti. Dívali byste se na tu ruku jako na strašidlo. Přes to, že by to byla vaše důvěrně známá vlastní ruka, měli byste hrůzu z toho, že se vás dotkne!

Syn pokračoval: "Jsi přece na straně těch, kdo jsou pronásledováni!" Celou dobu Tomáš myslil na to, zda mu bude syn vykat či tykat. Až dosud formuloval věty tak, aby se volbě vyhnul. Teď se konečně rozhodl. Tykal mu a Tomáš si byl najednou jist, že v této scéně nejde o amnestii politických vězňů

ale o syna: jestli podepíše, jejich dva osudy se spojí a Tomáš bude více méně donucen se s ním sblížit. Jestli nepodepíše, jejich vztahy zůstanou nulové jako doposud, avšak tentokrát už ne z jeho vůle, nýbrž z vůle jeho syna, který se zřekne otce pro jeho zbabělost. Byl v situaci šachisty, který nemá žádný tah, kterým by unikl porážce a musí vzdát hru. Je to stejně úplně jedno, zda podepíše nebo ne. Nezmění to nic ani na jeho osudu ani na osudu politických vězňů.

"Dejte to sem," řekl a vzal papír.

—14. --Jako by ho chtěl odměnit za jeho rozhodnutí, redaktor řekl: "O Oidipovi jste to moc pěkně napsal."

Syn mu podával pero a dodal: "Některé myšlenky jsou jako atentát." Pochvala, kterou vyslovil redaktor, ho potěšila, ale metafora, které užil syn, mu připadala nadsazená a nemístná. Řekl: "Bohužel ten atentát zasáhl jenom mne. Dík tomu článku už nemohu operovat své pacienty."

Znělo to chladně a skoro nepřátelsky.

Zřejmě aby odstranil tu malou dizonanci, redaktor řekl (a bylo to, jako by se omlouval): "Ale váš článek pomohl mnoha lidem!" Pod slovy "pomáhat lidem" si Tomáš už od dětství uměl představit jen jedinou činnost: lékařství. Že nějaký článek pomohl lidem? Co mu ti dva lidé chtěj í namluvit? Zredukovali jeho život na jednu malou myšlenku o Oidipovi a vlastně na něco ještě menšího: na jedno primitivní "ne!", které řekl do tváře režimu. Řekl (a jeho hlas zněl stále stejně chladně, i když si to asi neuvědomoval):

"Nevím nic o tom, že by ten článek někomu pomohl. Ale jako chirurg jsem zachránil několika lidem život."

Byla zase chvíle ticha. Přerušil ji syn: "Myšlenky také mohou zachránit lidem život." Tomáš viděl v jeho tváři svoje vlastní ústa a napadlo ho: je zvláštní vidět vlastní ústa

koktat.

"V tvém článku byla jedna věc nádherná," pokračoval syn a bylo vidět, že mluví s námahou: "Ta nekompromisnost. Ten smysl, který už ztrácíme, pro jasné rozlišení

dobra a zla. My už nevíme, co je to cítit se vinen. Komunisté mají výmluvu, že je oklamal

Stalin. Vrah se omlouvá, že ho neměla ráda matka a že je frustrován. A ty jsi najednou řekl: neexistuje žádná omluva. Nikdo nebyl ve svém nitru nevinněj ší než Oidipus. A přesto se sám potrestal, když viděl, co spáchal." Tomáš násilím odtrhl pohled od svého rtu na synově tváři a snažil se dívat na redaktora. Byl podrážděn a měl chuť s nimi nesouhlasit. Řekl: "Víte, to všechno je nedorozumění. Hranice mezi dobrem a zlem jsou strašně nejasné. A nešlo mi vůbec o to, aby byl někdo trestán. Trestat někoho, kdo nevěděl, co činí, je barbarství. Oidipův mýtus je krásný. Ale takhle s ním zacházet..." chtěl ještě

něco říci, ale pak si uvědomil, že byt je možná odposloucháván. Neměl nejmenší ctižádost být citován historiky příštích století. Měl spíš obavy, aby ho necitovala policie. Vždyť právě toto odsouzení vlastního článku po něm požadovala. Bylo mu nepříjemné, že je teď konečně mohla slyšet z jeho úst. Věděl, že všechno, co člověk v této zemi vysloví, může být kdykoli vysíláno z rozhlasu. Zmlkl.