Кундера - Kundera - Nesnesitelna lehkost byti

"Co vás přimnělo k té změně názoru?" zeptal se redaktor.

"Spíš se ptám, co mne přimělo k tomu článku..." řekl Tomáš a v té chvíli si na to vzpomněl: přistála u jeho postele jak dítě poslané v košíku po vlnách. Ano, proto bral do rukou tu knihu: vracel se k historiím o Romulovi, o Mojžíšovi, o Oidipovi. A už tu zase byla s ním. Viděl ji před sebou, jak tiskne ke svým prsoum v červené šále zahalenou vránu. Ten obraz ho těšil. Jako by mu přišel říci, že Tereza žije, že je v této chvíli ve stejném městě jako on a že všechno ostatní je docela bez významu.

Redaktor přerušil mlčení. "Já vám rozumím, pane doktore. Já také nemám rád, když se trestá. Však my nežádáme trest," usmál se, "my žádáme odpuštění trestu."

"Já vím," řekl Tomáš. Už se smířil s tím, že v příštích vteřinách udělá něco, co je možná ušlechtilé ale určitě úplně zbytečné (protože to politickým vězňům nepomůže) a jemu osobně nepříjemné (protože se to děje za okolností, které mu vnutili).

Syn ještě řekl (skoro prosebně): "Je to tvoje povinnost to podepsat!" Povinnost? Syn mu bude připomínat jeho povinnost? To bylo to nejhorší slovo, jaké mu mohl někdo říci! Znovu mu vystoupil před očima obraz Terezy, jak drží v náručí vránu. Vzpomněl si na to, že ji včera obtěžoval fízl v baru. Zase se jí

třesou ruce. Zestárla. Nezáleží mu na ničem než na ní. Ona, narozená ze šesti náhod, ona, květ vypučelý z primářova ischiasu, ona, která je druhé straně všech

"es muss sein!", ona je to jediné, na čem mu záleží. Proč ještě přemýšlí, zda má či nemá podepsat? Existuje jen jedno kritérium pro všechno jeho rozhodování: nesmí udělat nic, co by j í mohlo uškodit. Tomáš nemůže zachránit politické vězně, ale může učinit Terezu šťastnu. Ani to neumí. Ale podepíše-li petici, je skoro jisté, že za ní budou chodit fízlové ještě častěji a jí se budou ještě více třást ruce.

Řekl: "Je mnohem důležitější vyhrabat ze země zakopanou vránu, než posílat petice prezidentovi."

Věděl, že věta je nesrozumitelná, ale líbila se mu o to víc. Prožíval chvíli jakéhosi náhlého a nečekaného opojení. Bylo to stejné černé opojení, jako když

kdysi slavnostně oznamoval své ženě, že už nikdy nechce vidět ji ani svého syna. Bylo to stejné černé opojení, jako když házel do schránky dopis, v němž se provždy zříkal lékařského povolání. Nebyl si vůbec jist, zda jedná správně, ale byl si jist, že jedná tak, jak chce jednat.

Řekl: "Nezlobte se. Nepodepíšu."

—15. --Za několik dnů se již mohl dočíst o petici ve všech novinách. Nikde se ovšem nepsalo o tom, že to byla zdvořilá žádost, která se přimlouvala za politické vězně a žádala jejich propuštění. Žádné noviny neocitovaly jedinou větu z toho krátkého textu. Místo toho mluvily dlouze, nejasně a výhrůžně o jakémsi protistátním provolání, které se mělo stát základem k novému boji proti socialismu. Jmenovaly ty, kteří text podepsali, a doprovázely jejich jména pomluvami a útoky, z nichž chodil Tomášovi mráz po zádech. Zajisté, dalo se to předpokládat. V té době jakákoli veřejná akce (schůze, petice, pouliční shromáždění) pokud nebyla organisována komunistickou stranou, byla automaticky považována za nezákonnou a znamenala nebezpečí pro ty, kdo se jí zúčastnili. Všichni to věděli. Ale snad o to víc ho mrzelo, že petici nepodepsal. Proč ji vlastně nepodepsal? Neumí si už ani pořádně vybavit motivy svého rozhodnutí.

A zase ho vidím tak, jak se mi zjevil na samém počátku románu. Stojí u okna a dívá se přes dvůr na protěj ší zdi činžáků.

To je obraz, z kterého se narodil. Jak jsem již řekl, postavy se nerodí jako živí lidé z těla matky nýbrž z jedné situace, věty, metafory, v níž jako v oříšku je uložena nějaká základní lidská možnost, o níž si autor myslí, že ji ještě nikdo neobjevil anebo o ní nikdo nic podstatného neřekl. Ale což neplatí, že autor nemůže mluvit než sám o sobě?

Dívat se bezmocně přes dvůr a nevědět do dělat; slyšet urputné kručení vlastního břicha ve chvíli milostného dojetí; zrazovat a nemoci se zastavit na krásné

cestě zrad; zvedat pěst v zástupu Velkého Pochodu; exhibovat svůj vtip před tajnými mikrofony policie; všechny ty situace jsem poznal a sám zažil a přece z žádné z nich nevyrostla postava, kterou jsem j á sám se svým curriculum vitae. Postavy mého románu jsou moje vlastní možnosti, které se neuskutečnily. Proto je mám všechny stejně rád a všechny mě stejně děsí: každá z nich překročila nějakou hranici, kterou jsem j á sám jen obcházel. Právě ta překročená hranice (hranice, za kterou končí moje já) mě přitahuje. Teprve za ní začíná tajemství, na které se ptá román. Román není konfesí autora, ale zkoumáním toho, co je lidský život v pasti, kterou se stal svět. Ale dosti. Vraťme se k Tomášovi. Je sám v bytě a dívá se přes dvůr na špinavou stěnu protěj šího činžáku. Cítí

stesk po tom vysokém muži s velkou bradou a po jeho přátelích, které neznal a ke kterým nepatřil. Připadá mu to, jako by potkal na nástupišti krásnou neznámou ženu a dřív než ji stačil oslovit, ona nasedla od lůžkového vozu, který odjížděl do Istanbulu nebo Lisabonu.

Pak se snažil znovu přemýšlet, co bylo správné udělat. I když se snažil dát stranou všechno, co patřilo citům (obdiv, který měl pro redaktora, i podráždění, které v něm vzbuzoval syn), stále si nebyl jist, zda měl podepsat text, který mu předložili.

Je správné pozvednout hlas, když člověka umlčují? Ano.

Ale na druhé straně: Proč noviny věnovaly té petici tolik místa? Tisk (totálně manipulovaný státem) mohl přece o celé aféře mlčet a nikdo by se o ní nedověděl. Jestliže o ní mluvil, znamená to, že přišla vládcům země vhod! Spadla jim jako z nebe, aby mohli ospravedlnit a zahájit novou velkou vlnu perzekucí. Co tedy bylo správné udělat? Podepsat nebo nepodepsat?

Otázku je též možno formulovat takto: Je lépe křičet a urychlit tak svůj konec?

Anebo mlčet a vykoupit si pomalejší umírání?

Existuje vůbec odpověď na tyto otázky?

A znovu ho napadá myšlenka, kterou už známe: Lidský život se děje jen jednou a proto nebudeme moci nikdy zjistit, které naše rozhodnutí bylo dobré a které bylo špatné. Mohli jsme se v dané situaci rozhodnout jen jednou a nebyl nám dán žádný

druhý, třetí, čtvrtý život, abychom mohli různá rozhodnutí srovnat. S historií je to podobné jako s individuálním životem. Historie Čechů je jen jedna. Jednoho dne skončí stejně jako Tomášův život a nebude ji už možno opakovat podruhé.

roce 1618 se čeští stavové vzmužili, rozhodli se bránit své náboženské svobody, rozzlobili se na císaře sídlícího ve Vídni a vyhodili z okna pražského hradu dva jeho vysoké úředníky. Tak začala třicetiletá válka, která vedla k téměř úplnému zničení českého

národa. Měli mít tehdy Češi více opatrnosti než odvahy? Odpověd se zdá snadná, ale není.

O tři sta dvacet let později, v roce 1938 po mnichovské konferenci, se celý svět rozhodl obětovat jejich zemi Hitlerovi. Měli se tehdy pokusit bojovat proti osminásobné přesile sami? Na rozdíl od roku 1618 měli tehdy víc opatrnosti než

odvahy. Jejich kapitulací začala druhá světová válka, která vedla k definitivní ztrátě svobody jejich národa na mnoho desetiletí či staletí. Měli mít tehdy víc odvahy než opatrnosti? Co měli dělat?