Кундера - Kundera - Nesnesitelna lehkost byti

Řekla: "Na venkov."

"Na venkov?" divil se.

"Tam bychom byli sami. Tam bys nepotkal ani redaktora ani své bývalé kolegy. Tam jsou jiní lidé a je tam příroda, která zůstala pořád stejná jako vždycky byla." Tomáš v té chvíli pocítil opět slabou bolest v žaludku, připadal si stár a zdálo se mu, že netouží po ničem jiném než po troše klidu a míru.

"Máš možná pravdu," řekl s obtížemi, protože při bolesti se mu špatně dýchalo. Tereza pokračovala: "Měli bychom tam domek a malou zahradu a Karenin by se tam aspoň pořádně proběhl."

"Ano," řekl Tomáš.

Pak si představil, že by odjeli opravdu na venkov. Na vesnici by bylo těžko mít každý týden jinou ženu. Tam by jeho erotická dobrodružství skončila.

"Jenomže na vesnici by ses se mnou nudil," řekla Tereza, jakoby četla jeho myšlenky.

Bolest se zase zvyšovala. Nemohl mluvit. Napadlo ho, že jeho honba za ženami bylo také jakési "es muss sein!", imperativ, který ho zotročoval. Toužil mít prázdniny. Ale naprosté prázdniny, tedy pokoj od všech imperativů, od všech "es muss sein!". Když si mohl odpočinout (a navždy) od operačního stolu nemocnice, proč by si neodpočal od tohoto operačního stolu světa, na kterém otvíral imaginárním skalpelem pouzdro, v němž ženy ukrývaly iluzorní milióntinu nepodobného?

"Tebe bolí žaludek!" poznala teprve nyní Tereza. Přisvědčil.

"Píchl sis injekci?"

Zavrtěl hlavou: "Zapomněl jsem si je obstarat." Zlobila se na jeho nedbalost a hladila ho po čele, které bylo mírně zpocené

bolestí.

"Teď je to trochu lepší," řekl.

"Lehni si," řekla a přikryla ho dekou. Odešla pak do koupelny a za chvíli si lehla vedle

něho.

Otočil k ní na polštáři hlavu a užasl: smutek, který jí vyzařoval z očí, byl nesnesitelný.

Řekl: "Terezo, řekni mi. Co je ti? V poslední době se s tebou něco děje. Já to cítím. Já to

vím."

Vrtěla hlavou: "Ne, nic mi není."

"Nezapírej!"

"Je to pořád to stejné," řekla.

"Pořád to stejné" znamenalo její žárlení a jeho nevěry. Ale Tomáš ještě naléhal. "Ne, Terezo. Tentokrát je to něco jiného. Takhle zle jsi na tom nikdy nebyla."

Tereza řekla: "Tak já ti to řeknu. Běž si umýt vlasy." Nerozuměl jí.

Řekla smutně, bez útočnosti, skoro něžně: "Tvoje vlasy už několik měsíců

intenzivně voní. Voní nějakým ženským klínem. Nechtěla jsem ti to říkat. Ale už

mnoho nocí musím vdechovat klín nějaké tvé milenky." Jen co to řekla, žaludek ho znovu zabolel. Byl zoufalý. Tolik se umývá! Tak pečlivě drhne celé tělo, ruce, obličej, aby na něm nezůstala ani stopa cizí

vůně. Vyhýbá se voňavým mýdlům v cizích koupelnách. Nosí s sebou všude vlastní surové mýdlo. Ale na vlasy zapomněl! Ne, na vlasy ho nenapadlo myslit!

A vzpomněl si na ženu, která si mu sedá na obličej a chce, aby ji miloval celou svou tváří a temenem hlavy. Nenáviděl ji nyní. Takové blbé nápady! Viděl, že není možno nic zapírat a že se může jen hloupě smát a jít si do koupelny umýt hlavu.

Pohladila ho znovu po čele: "Zůstaň ležet. To už nestojí za to. Už jsem si na to zvykla." Žaludek ho bolel a on toužil po klidu a míru.

Řekl: "Napíšu tomu pacientovi, co jsme ho potkali v lázních. Znáš ten kraj, kde je jeho

ves?"

"Ne," řekla Tereza.

Tomášovi se mluvilo velmi těžce. Stačil jen říci: "Lesy.., kopečky..."

"Ano, uděláme to. Pojedeme odtud pryč. Ale teď už nemluv," a hladila ho stále po čele. Leželi vedle sebe a už nic neříkali. Bolest zvolna odcházela. Brzy oba dva usnuli.

—22. --Uprostřed noci se vzbudil a s překvapením si vzpomínal, že měl samé erotické sny. Jasně si pamatoval jen poslední: v bazénu plavala na zádech obrovská nahá žena, aspoň pětkrát větší než on, s břichem, které bylo celé porostlé hustým ochlupením, od rozkroku až k pupku. Díval se na ni ze břehu a byl strašlivě vzrušen.

Jak to, že mohl být vzrušen ve chvílích, kdy jeho tělo bylo oslabeno žaludeční nevolností? A jak to, že byl vzrušen pohledem na ženu, která by v něm za bdělého stavu mohla probudit jen odpor?

Řekl si: V hodinovém stroji hlavy se proti sobě točí dvě ozubená kolečka. Na jednom z nich jsou vidiny, na druhém reakce těla. Zub, na němž je vidina nahé

ženy, se dotýká protějšího zubu, na němž je vepsán imperativ erekce. Když se nějakým nedopatřením kolečka posunou a kolečko vzrušení se dostane do kontaktu se zubem, na němž je namalován obraz letící vlaštovky, naše pohlaví se bude vzpřimovat při pohledu na vlaštovku.

Ostatně znal studii jednoho kolegy; který studoval lidský spánek a tvrdil, že při jakémkoli snu má muž erekci. Znamená to, že spojení erekce a nahé ženy je jen jeden z tisíce způsobů, jak mohl Stvořitel nařídit hodinový mechanismus v hlavě muže.

A co s tím vším má společného láska? Nic. Jestli se nějak posune kolečko v Tomášově hlavě a on bude vzrušen pouze pohledem na vlaštovku, na jeho lásce k Tereze to nic nezmění.

Jestliže vzrušení je mechanismus, kterým se baví náš Stvořitel, láska je naopak to, co patří jen nám a čím Stvořiteli unikáme. Láska je naše svoboda. Láska je na druhé straně "es muss sein!".

Ale ani to není úplně pravda. I když láska je něco jiného než hodinový stroj sexu, kterým se bavil Stvořitel, je k tomu stroji přece jen připoutána. Je k němu připoutána jak něžná nahá žena ke kyvadlu obrovských pendlovek. Tomáš si říká: Připoutat lásku k sexu, to byl jeden z nejbizarnějších nápadů Stvořitele.

A pak si říká ještě toto: Jediný způsob, jak lásku uchránit před blbostí sexu by bylo nařídit jinak hodiny v naší hlavě a být vzrušen pohledem na vlaštovku. S tou sladkou myšlenkou usínal. A na prahu usínání, v tom zázračném území

zmatených představ, si byl najednou jist, že právě objevil řešení všech záhad, klíč k tajemství, novou utopii, ráj: svět, kde je člověk vzrušen pohledem na vlaštovku a kde může mít

rád Terezu, aniž by byl rušen agresivní blbostí sexu. Usnul.

—23. --Bylo tam několik polonahých žen, motaly se kolem něho a on se cítil unaven. Aby jim unikl, otevřel dveře do vedlejší místnosti. Tam uviděl na gauči proti sobě

dívku. Byla též polonahá, jen v kalhotkách. Ležela na boku a opírala se o loket. Dívala se na něho s úsměvem, jako by byla věděla, že přijde. Přistoupil k ní. Rozléval se v něm pocit nesmírného štěstí, že ji tu konečně

našel a že s ní může být: Usedl vedle ní, něco jí říkal a ona něco říkala jemu. Vyzařoval z ní klid. Gesta její ruky byla pomalá a vláčná. Celý život toužil po těch klidných gestech. Právě ten ženský klid mu celý život chyběl. Ale v té chvíli nastal skluz ze sna do probuzení. Octl se v tom no man's land, kde člověk už nespí a ještě nebdí. Děsil se, že mu ta dívka mizí před očima a říkal si: proboha, nesmím ji ztratit! Zoufale se snažil vzpomenout si, kdo ta dívka je, kde ji vlastně potkal; co s ní zažil. Jak je to možné, že to neví, když ji tak dobře zná? Sliboval si, že jí hned ráno zatelefonuje. Ale jen co si to řekl, lekl se, že jí zatelefonovat nemůže, protože zapomněl jej í jméno. Ale jak mohl zapomenout jméno někoho, koho tak dobře zná? Pak už byl skoro úplně

probuzen, měl otevřené oči a říkal si: kde jsem? ano, jsem v Praze, ale ta dívka, je vůbec z Prahy? nepotkal jsem ji někde jinde? není to dívka ze Švýcarska? Trvalo mu ještě chvíli, než pochopil, že tu dívku nezná, že není ani ze Švýcarska ani z Prahy, že je to dívka ze snu a odnikud jinud. Byl z toho tak rozrušen, že se posadil na posteli. Tereza dýchala hluboce vedle něho.