Кундера - Kundera - Nesnesitelna lehkost byti
Здесь есть возможность читать онлайн «Кундера - Kundera - Nesnesitelna lehkost byti» весь текст электронной книги совершенно бесплатно (целиком полную версию без сокращений). В некоторых случаях можно слушать аудио, скачать через торрент в формате fb2 и присутствует краткое содержание. Жанр: Старинная литература, на украинском языке. Описание произведения, (предисловие) а так же отзывы посетителей доступны на портале библиотеки ЛибКат.
- Название:Kundera - Nesnesitelna lehkost byti
- Автор:
- Жанр:
- Год:неизвестен
- ISBN:нет данных
- Рейтинг книги:5 / 5. Голосов: 1
-
Избранное:Добавить в избранное
- Отзывы:
-
Ваша оценка:
- 100
- 1
- 2
- 3
- 4
- 5
Kundera - Nesnesitelna lehkost byti: краткое содержание, описание и аннотация
Предлагаем к чтению аннотацию, описание, краткое содержание или предисловие (зависит от того, что написал сам автор книги «Kundera - Nesnesitelna lehkost byti»). Если вы не нашли необходимую информацию о книге — напишите в комментариях, мы постараемся отыскать её.
Kundera - Nesnesitelna lehkost byti — читать онлайн бесплатно полную книгу (весь текст) целиком
Ниже представлен текст книги, разбитый по страницам. Система сохранения места последней прочитанной страницы, позволяет с удобством читать онлайн бесплатно книгу «Kundera - Nesnesitelna lehkost byti», без необходимости каждый раз заново искать на чём Вы остановились. Поставьте закладку, и сможете в любой момент перейти на страницу, на которой закончили чтение.
Интервал:
Закладка:
tělo světa. Ještě dříve, než se stačil ptát, jaká bude, až se budou milovat, už
ji miloval.
Příběh lásky začal až potom: dostala horečku a on ji nemohl poslat domů jako jiné ženy. Klečel u jej ího lůžka a napadlo ho, že mu ji někdo poslal po vodě v ošatce. Řekl jsem již, že metafory jsou nebezpečné. Láska začíná metaforou. Jinak řečeno: láska začíná ve chvíli, kdy se žena vepíše svým prvním slovem do naší poetické paměti.
—13. --Před několika lety se mu znovu zapsala do mysli: vracela se ráno jako vždycky domů s mlékem a když j í otevřel, tiskla k prsoum vránu zahalenou do rudé šály. Cikánky takhle drží v náručí své děti. Nikdy to nezapomene: obrovský žalující zobák vrány vedle její tváře.
Našla ji zakopanou do země. Tak to kdysi dělali kozáci se zajatými nepřáteli.
"To udělaly děti," řekla a bylo v té větě nejenom pouhé konstatování, ale i nenadálá štítivost vůči lidem. Vzpomněl si, jak mu nedávno řekla: "Začínám ti být vděčna, že jsi nikdy nechtěl mít děti."
Včera si mu stěžovala, že ji v podniku obtěžoval nějaký chlap. Sahal jí rukou po laciném náhrdelníku a tvrdil, že si ho musela vysloužit prostitucí. Byla z toho velice rozrušena. Víc než bylo zapotřebí, myslil si Tomáš. Děsilo ho najednou, že se s ní v posledních dvou letech tak málo viděl a měl tak málo příležitostí
tisknout dlouze ve svých dlaních její ruce, aby se jí přestaly třást. S těmito myšlenkami šel ráno do kanceláře, kde úřednice rozdělovala umývačům práci na celý den. Nějaký soukromník trval na tom, aby mu umyl okna právě Tomáš. Šel na tu adresu nerad, obával se, že ho k sobě volá zase nějaká žena. Byl pln myšlenek na Terezu a neměl chuť na žádné dobrodružství.
Když se otevřely dveře, oddechl si. Uviděl před sebou muže s vysokou, mírně sehnutou postavou. Ten muž měl velkou bradu a někoho mu připomínal. Usmíval se: "Pojďte dál, pane doktore," a vedl ho do pokoje. Tam stál mladík. Byl rudý ve tváři. Díval se na Tomáše a snažil se usmívat.
"Vás dva, myslím, nemusím představovat," řekl muž.
"Ne," řekl Tomáš a bez úsměvu podal mladíkovi ruku. Byl to jeho syn. Pak se mu teprve představil muž s velikou bradou.
"Vždyť já věděl, že mi kohosi připomínáte!" řekl Tomáš. "Jak by ne! To se ví, že vás znám: Podle jména."
Usedli do křesel, mezi nimiž byl nízký konferenční stolek. Tomáš si uvědomil, že oba muži, kteří tu proti němu sedí, jsou jeho nedobrovolnými výtvory. Syna ho donutila vyrobit jeho první žena a rysy toho vysokého muže vykreslil z donucení policistovi, který ho vyšetřoval.
Aby zahnal ty myšlenky, řekl: "Tak kterým oknem mám začít?" Oba muži proti němu se začali srdečně smát.
Ano, bylo jasné, že o žádné umývání oken nejde. Nebyl pozván umývat okna, byl pozván do pasti. Nikdy se svým synem nemluvil. To bylo dnes poprvé, co mu stiskl ruku. Znal ho jen od vidění a nechtěl ho znát jinak. Přál si o něm nevědět a chtěl, aby si jeho syn přál totéž.
"Krásný plakát, ne?" ukázal redaktor na velikou zarámovanou kresbu, která byla na zdi proti Tomášovi.
Teprve teď se Tomáš rozhlédl po bytě. Na zdech byly zajímavé obrazy, mnoho fotografií a plakátů. Kresba, na kterou redaktor ukázal, byla uveřejněna v roce 1969 v jednom z posledních čísel týdeníku, než ho Rusové zastavili. Byla to imitace slavného plakátu z ruské občanské války 1918, který vyzýval k náboru do rudé armády: voják s rudou hvězdou na čepici a s neobyčejně přísným pohledem se vám dívá do očí a napřahuje na vás ruku s namířeným ukazovákem. Původní ruský
text zněl: "Občane, už jsi se zapsal do Rudé armády?" Tento text byl nahrazen českým textem: "Občane, ty jsi také podepsal dva tisíce slov?" Byl to výborný žert! Dva tisíce slov byl první slavný manifest z jara roku 1968, v němž se vyzývalo k radikální demokratizaci komunistického režimu. Podepsala ho spousta intelektuálů a obyčejní lidé pak přicházeli, aby ten manifest podepsali též, takže podpisů bylo takové množství, že je nikdo nikdy nebyl s to spočítat. Když vtrhla rudá armáda do Čech a začaly politické čistky, jedna z otázek kladených občanům byla: "Ty jsi také podepsal dva tisíce slov?" Kdo přiznal, že podepsal, byl bez řečí vyhozen z místa.
"Krásná kresba. Pamatuju si ji," řekl Tomáš.
Redaktor se usmál: "Doufejme, že nás ten rudoarmějec neposlouchá, co si říkáme." Pak dodal vážným tónem: "Aby vám bylo všechno jasné, pane doktore. Tohle není
můj byt. Je to byt přítele. Není tedy jisté, že nás policie v této chvíli odposlouchává. Je to jen možné. Kdybych vás byl pozval k sobě, bylo by to jisté."
Pak pokračoval zase lehčím tónem: "Ale já vycházím z toho, že nemáme co tajit před nikým. Ostatně představte si tu výhodu pro české historiky jednou v budoucnosti! Najdou v policejních archívech nahraný život všech českých intelektuálů! Víte, jaká je to námaha pro historika literatury představit si in concreto sexuální život třeba Voltaira nebo Balzaca nebo Tolstého? U českých spisovatelů nebudou žádné pochybnosti. Všechno je nahráno. Každý vzdech." Potom se obrátil k imaginárním mikrofonům ve zdi a řekl hlasitěji: "Pánové, jako vždycky při podobné příležitosti vás chci povzbudit ve vaší práci a poděkovat vám jménem svým
jménem příštích historiků."
Všichni tři se chvíli smáli a redaktor se pak rozhovořil o tom, jak byl jeho týdeník zakázán, co dělá kreslíř, který vymyslil tu karikaturu, a co dělaj í
ostatní čeští malíři, filozofové, spisovatelé. Po ruské invazi byli všichni zbaveni práce a stali se z nich umývači oken, hlídači parkovišť, noční vrátní, topiči veřejných budov a v nejlepším, téměř protekčním případě, taxíkáři. Nebylo to nezajímavé, co redaktor říkal, ale Tomáš nebyl s to se na to soustředit. Myslil na svého syna. Vzpomněl si, že ho už několik měsíců potkává
na ulici. Zřejmě to nebylo náhodou. Překvapilo ho, že ho teď vidí ve společnosti pronásledovaného redaktora. Tomášova první žena byla ortodoxní komunistka a Tomáš automaticky předpokládal, že syn je pod jejím vlivem. Nevěděl o něm nic. Mohl se ho teď ovšem zeptat přímo, jaké jsou jeho vztahy s matkou, ale zdálo se mu to netaktní v přítomnosti cizího člověka.
Konečně přešel redaktor k jádru věci. Řekl, že je čím dál více lidí ve vězení jen proto, že zastávají svůj názor, a uzavřel svůj výklad slovy: "A tak jsme si řekli, že by se mělo něco udělat."
"Co chcete udělat?" ptal se Tomáš.
té chvíli promluvil jeho syn. Bylo to poprvé, co ho slyšel mluvit. Zjistil překvapen, že
koktá.
"Máme zprávy," říkal, "že se s politickými vězni špatně zachází. Stav některých z nich je opravdu kritický. Tak jsme si řekli, že by bylo dobré napsat petici, kterou by podepsali nejvýznamnější čeští intelektuálové, jejichž jména mají ještě nějakou váhu."
Ne, nebylo to koktání, spíš jen mírné zajíkání, které zpomalovalo proud jeho řeči, takže každé slovo, které vyslovil, bylo proti jeho vůli zdůrazněno a podrženo. Uvědomoval si to zřejmě a jeho tváře, které před chvílí zbledly, byly zase rudé.
"Chtěli byste ode mne radu, na koho se obrátit v mém oboru?" zeptal se Tomáš.
"Ne," smál se redaktor. "Nechceme vaši radu. Chceme váš podpis!" Už se zase cítil polichocen! Už zase byl rád, že ještě někdo nezapomněl na to, že byl chirurgem! Bránil se jen ze skromnosti: "Poslyšte! To, že mne vyhodili z místa, není ještě důkaz, že jsem významný lékař!"
Читать дальшеИнтервал:
Закладка:
Похожие книги на «Kundera - Nesnesitelna lehkost byti»
Представляем Вашему вниманию похожие книги на «Kundera - Nesnesitelna lehkost byti» списком для выбора. Мы отобрали схожую по названию и смыслу литературу в надежде предоставить читателям больше вариантов отыскать новые, интересные, ещё непрочитанные произведения.
Обсуждение, отзывы о книге «Kundera - Nesnesitelna lehkost byti» и просто собственные мнения читателей. Оставьте ваши комментарии, напишите, что Вы думаете о произведении, его смысле или главных героях. Укажите что конкретно понравилось, а что нет, и почему Вы так считаете.