Кундера - Kundera - Nesnesitelna lehkost byti

připadá zvláštní. Neskrývá se za ní ještě něco jiného, hlubšího, co unikalo jeho rozumové

úvaze?

—8. --I když si kvůli Tereze zamiloval Beethovena, Tomáš se v hudbě moc nevyznal a pochybuji, že znal skutečnou historii slavného Beethovenova motivu "muss es sein? es muss sein!".

Bylo to tak: nějaký pan Dembscher dlužil Beethovenovi padesát forintů a skladatel, který byl věčně bez peněz, ho o ně upomenul. "Muss es sein?" vzdychl nešťastně pan Dembscher a Beethoven se bujaře zasmál: "Es muss sein!" a hned ta slova a jejich melodii zapsal do not a složil na ten realistický motiv malou skladbičku pro čtyři hlasy: tři hlasy zpívají "es muss sein, es muss sein, ja, ja, ja," musí to být, musí to být, ano, ano, ano a třetí hlas dodává: "heraus mit dem Beutel!" vytáhni pěkně portmonku!

Stejný motiv se stal o rok později základem čtvrté věty jeho posledního kvarteta opus 135.

Tehdy už Beethoven nemyslil na Dembscherovu portmonku. Slova "es muss sein!" mu zněla čím dál slavnostněji, jako by je pronášel sám Osud. V jazyku Kantově i "dobrý den!", patřičně vysloveno, může nabýt podoby metafyzické teze. Němčina je jazyk těžkých slov. "Es muss sein!" nebyla už žádná legrace ale "der schwer gefasste Entschluss".

Beethoven proměnil tedy žertovnou inspiraci v závažný kvartet, vtip v metafyzickou pravdu. Je to zajímavý příběh o změně lehkého v těžké (tedy podle Parmenida: o změně pozitivního v negativní). Kupodivu, taková proměna nás nepřekvapuje. Pohoršilo by nás naopak, kdyby byl Beethoven proměnil závažnost svého kvartetu v lehký vtip čtyřhlasého kánonu o Dembscherově portmonce. Jednal by přitom zcela v duchu Parmenidově: proměnil by těžké v lehké, tedy negativní v pozitivní! Na počátku (jako nedokonalá skica) by byla velká metafyzická pravda a na konci (jako dokonalé dílo) by byl lehoučký žert! Jenomže my už neumíme myslit jako Parmenides.

Zdá se mi, že ono agresivní, slavnostní, přísné "es muss sein!" už dávno tajně Tomáše dráždilo a že v něm existovala hluboká touha proměnit v Parmenidově duchu těžké v lehké. Vzpomeňme na to, jak kdysi v jedné jediné chvíli se odmítl navždycky vidět se svou první ženou i se synem a jak přijal s pocitem úlevy, že se s ním rozešli oba rodiče. Co to bylo jiného než prudké a ne zcela rozumové

gesto, jímž odvrhl to, co se mu prohlašovalo jako těžká povinnost, jako "es muss sein!"? Tehdy to ovšem bylo "es muss sein!" vnější, uložené společenskými konvencemi, kdežto "es muss sein!" jeho lásky k lékařství bylo vnitřní. Tím hůř. Vnitřní

imperativ je ještě silnější a proto ještě víc volá po revoltě. Být chirurgem znamená rozříznout povrch věcí a podívat se, co se skrývá uvnitř. Snad právě tato touha vedla Tomáše k tomu, že chtěl poznat, co je na druhé

straně za "es muss sein!"; jinak řečeno: co zůstane ze života, když se člověk zbaví toho, co až dosud považoval za své poslání.

Když se však představil dobrosrdečné ředitelce pražských podniků pro čištění výkladních skříní a oken, viděl najednou výsledek svého rozhodnutí ve vší konkrétnosti a neodvratnosti a téměř se polekal. V tomto úleku prožil několik prvních dnů svého nového zaměstnání. Ale když překonal (trvalo to asi týden) zarážející neobvyklost svého nového života, pochopil náhle, že se octl na dlouhých prázdninách.

Dělal věci, na kterých mu vůbec nezáleželo, a bylo to krásné. Pochopil najednou štěstí lidí (až dosud je vždycky litoval), kteří vykonávají povolání, ke kterým je nenutí žádné vnitřní "es muss sein!" a na které mohou zapomenout ve chvíli, kdy opouštěj í své pracoviště. Dosud nikdy nepoznal tuto blahou lhostejnost. Když

se mu někdy něco na operačním sále nepodařilo, jak chtěl, byl zoufalý a nespal kvůli tomu. Ztrácel často i chuť na ženy. "Es muss sein!" jeho povolání bylo jako upír, který mu vysával krev.

Teď chodil po Praze s tyčí na umývání výkladů a zjišťoval s překvapením, že se cítí o deset let mladší. Prodavačky velkých obchodů ho oslovovaly "pane doktore" (pražský tam-tam perfektně fungoval) a ptaly se ho na rady týkající se jejich rýmy, bolavých zad a nepravidelné menstruace. Pozorovaly ho skoro s ostychem, když polil sklo vodou, nasadil kartáček na tyč a začal umývat výlohu. Kdyby mohly opustit zákazníky v obchodě, jistě by mu byly tyč vzaly z rukou a umývaly skla místo něho.

Tomáš byl objednáván především velkými obchody, ale podnik ho často posílal i k soukromníkům. Lidé tehdy prožívali masové pronásledování českých intelektuálů

ještě v jakési euforii solidarity. Když se jeho bývalí pacienti dověděli, že Tomáš umývá okna, volali do jeho podniku a objednávali si ho. Přivítali ho pak s lahví šampaňského nebo

slivovice, napsali mu do výkazu, že umyl třináct oken a dvě hodiny si s ním povídali a přiťukávali na zdraví. Tomáš odcházel do dalšího bytu či obchodu v báječné náladě. Rodiny ruských důstojníků se ubytovávaly v zemi, z rádia se ozývaly výhružné projevy úředníků ministerstva vnitra, kteří

nahradili vyhozené redaktory, a on se potácel po Praze opilý a zdálo se mu, že jde ze slavnosti na slavnost. Byly to jeho velké prázdniny. Vracel se nazpátek do dob svého svobodného mládenectví. Byl totiž náhle bez Terezy. Viděl se s ní jen v noci, když se vrátila z restaurace a on se lehce probudil z prvního spánku, a potom ráno, kdy zase ona byla rozespalá a on už spěchal do práce. Měl šestnáct hodin sám pro sebe a to byl nečekaně nabytý prostor svobody. Prostor svobody pro něho znamenal od raného mládí ženy.

—9. --Když se ho někdy přátelé ptali, kolik měl v životě žen, odpovídal vyhýbavě a když na tom trvali, říkal: "Mohlo jich být asi tak ke dvěma stům." Někteří

závistivci tvrdili, že přehání. Bránil se: "Není to tak mnoho. Mé styky se ženami trvají asi pětadvacet let. Dělte si dvě stě pětadvaceti. Vyjde vám nějakých osm nových žen ročně. To přece není tak mnoho." Ale od doby, co žil s Terezou, narážela jeho erotická činnost na organizační potíže; mohl pro ni vyhradit (mezi operačním sálem a domovem) jen úzký pruh času, který sice intenzivně využíval (jako zemědělec v horách obdělává horlivě

své úzké políčko), ale který se nedal srovnat s prostorem šestnácti hodin, které dostal náhle darem. (Říkám šestnácti hodin, protože i osm hodin, kdy umýval okna, bylo naplněno poznáváním nových prodavaček, úřednic, paní v domácnostech, s nimiž si mohl sjednávat schůzky).

Co na nich hledal? Co ho k nim táhlo? Copak milování není než věčné opakování téhož?

Není. Vždycky zůstává malé procento nepředstavitelného. Když viděl ženu v šatech, uměl si ovšem přibližně představit, jak bude vypadat nahá (zde jeho zkušenost lékaře doplňovala ještě zkušenost milence), ale mezi přibližností

představy a přesností skutečnosti zůstávala malá mezera nepředstavitelného a ta ho nenechávala v klidu. Pronásledování nepředstavitelného však nekončí objevem nahoty, ale pokračuje dál: jak se bude chovat, až ji svlékne? co bude říkat, až

ji bude milovat? v jakých tónech budou znít její vzdechy? jakou grimasu bude mít vepsánu v tváři ve chvíli rozkoše?

Jedinečnost "já" je ukryta právě v tom; co je na člověku nepředstavitelné. Představit si umíme jen to, co je na všech lidech stejné, co je obecné. Individuální "já" je to, co se odlišuje od obecného, tedy to, co nelze předem odhadnout a vypočítat, co je třeba na druhém teprve odhalit, odkrýt, dobýt. Tomáš, který se posledních deset let své lékařské praxe zabýval výhradně lidským mozkem, ví, že nic není obtížněji uchopitelné než "já". Mezi Hitlerem a Einsteinem, mezi Brežněvem a Solženicynem je mnohem víc podobnosti než rozdílů. Kdyby se to dalo vyjádřit číslem, je mezi nimi jedna milióntina nepodobného a devět set devadesát devět tisíc devět set devadesát devět milióntin podobného. Tomáš je posedlý touhou objevit a zmocnit se té jedné milióntiny a zdá se mu, že v tom je smysl jeho posedlosti ženami. Není posedlý ženami, je posedlý tím, co je na každé z nich nepředstavitelné, jinými slovy, je posedlý tou milióntinou nepodobného, která odlišuje ženu od jiných žen.