Кундера - Kundera - Nesnesitelna lehkost byti

Primář pokračoval: "Jejich požadavek, aby lidi odvolávali veřejně, co předtím řekli, má něco středověkého. Copak to vůbec znamená ódvolať? V moderní době je myšlenku možno pouze vyvrátit a nikoli odvolat. A protože, pane kolego, odvolat myšlenku je něco nemožného, čistě slovního, formálního, magického, nevidím důvod, proč byste neudělal, co chtěj í. Ve společnosti, která je řízena terorem, žádná prohlášení nemaj í závaznost, jsou to vynucená prohlášení a čestný člověk je povinen nebrat je na vědomí, neslyšet je. Říkám vám, pane kolego, je v mém zájmu i v zájmu vašich pacientů, abyste pokračoval ve své práci."

"Máte jistě pravdu," řekl Tomáš a tvářil se nešťastně.

"Ale?" snažil se primář uhodnout jeho myšlenky.

"Bojím se, že bych se styděl."

"Před kým? To máte o lidech kolem vás tak vysoké mínění, že by vám záleželo na tom, co si myslí?"

"Ne, nemám o nich vysoké mínění," řekl Tomáš.

"Ostatně," doplnil primář, "ujišťovali mne, že nejde o veřejné prohlášení. Jsou to byrokrati. Potřebují mít někde ve svých aktech doklad o tom, že nejste proti režimu, aby se sami mohli bránit, kdyby na ně někdo útočil, že vás nechali pracovat na vašem místě. Zaručovali se mi, že vaše prohlášení zůstane mezi vámi a jimi a že nepočítají s tím, že by bylo publikováno."

"Dejte mi týden na rozmyšlenou," uzavřel Tomáš rozhovor.

—4. --Tomáš byl považován za nejlepšího chirurga nemocnice. Mluvilo se už o tom, že mu primář, který se blížil věku penze, postoupí brzy místo. Když se rozneslo, že po něm nadřízené orgány požaduj í sebekritické prohlášení, nikdo nepochyboval, že Tomáš uposlechne.

To byla první věc, která ho překvapila: přesto, že jim k tomu nedal nikdy žádný

důvod, lidé sázeli na jeho nectnost nikoli na jeho ctnost. Druhá překvapující věc byla jejich reakce na jeho předpokládaný postoj. Mohl bych ji rozdělit na dva základní typy:

První typ reakce projevovali ti, kteří sami (oni nebo jejich blízcí) něco odvolali, byli donuceni vyslovit svůj souhlas s okupačním režimem anebo byli připraveni to udělat (i když neradi; nikdo to nedělal rád). Tito lidé se na něho usmívali zvláštním úsměvem, který dosud neznal: plachým úsměvem tajného spikleneckého souhlasu. Je to úsměv dvou mužů, kteří se náhodou potkali v bordelu; trochu se stydí a zároveň jim dělá radost, že jejich stud je vzájemný; vznikne mezi nimi pouto jakéhosi bratrství.

Usmívali se na něho o to spokojeněji, že neměl nikdy pověst konformisty. Jeho předpokládaný souhlas s primářovým návrhem byl proto důkazem, že zbabělost se stává pomalu a jistě normou jednání a přestane být brzo vnímána jako taková. Tito lidé nebyli nikdy jeho přáteli. Tomáš si uvědomil s úlekem, že kdyby opravdu vyrobil prohlášení, o které ho primář žádal, zvali by ho k sobě na víno a chtěli by se s ním kamarádit.

Druhý typ reakce se týkal lidí, kteří sami (oni nebo jejich blízcí) byli pronásledováni, kteří odmítali přistoupit na jakýkoli kompromis s okupační mocí

anebo po kterých nikdo žádný kompromis (žádné prohlášení) nežádal (třeba proto, že byli příliš mladí a do ničeho se ještě nenamočili) a kteří byli přesvědčeni, že by je neučinili.

Jeden z nich, velmi nadaný mladý lékař S., se Tomáše zeptal: "Tak jsi jim to sepsal?" "Prosím tě, o čem mluvíš?" ptal se Tomáš.

"O tvém odvolání," řekl S. Neříkal to zle. Dokonce se usmíval. Byl to zase úplně jiný úsměv z tlustého herbáře úsměvů: úsměv spokojené mravní nadřazenosti. Tomáš řekl: "Poslyš, co víš o mém odvolání? Četl jsi ho?"

"Ne," odpověděl S.

"Tak co kecáš?" řekl Tomáš.

S. se pořád spokojeně usmíval: "Podívej se, my všichni víme, jak to chodí. Takové prohlášení se napíše jako dopis řediteli, nebo ministru, nebo j ánevímkomu, ten slíbí, že dopis nebude zveřejněn, aby se pisatel necítil ponížen. Je to tak?"

Tomáš pokrčil rameny a poslouchal dál.

"Prohlášení je pak pěkně uloženo v jeho stole, ale pisatel ví, že může být kdykoli zveřejněno. Už nikdy nic proto nebude moci říci, nic kritizovat, proti ničemu protestovat, protože v tom případě by jeho prohlášení uveřejnili a on by byl přede všemi zneuctěn. Když se to tak vezme, je to celkem laskavá metoda. Mohli bychom si představit horší."

"Ano, je to velice laskavá metoda," řekl Tomáš, "jenom by mne zajímalo, kdo ti řekl, že jsem na ni přistoupil."

Kolega pokrčil rameny, ale úsměv mu nezmizel z tváře.

Tomáš si uvědomil podivnou věc. Všichni se na něho usmívají, všichni si přejí, aby napsal odvolání, všem by tím udělal radost! Ti první se těší z toho, že inflace zbabělosti banalizuje jejich jednání a vrací jim ztracenou čest. Ti druzí si už zvykli považovat svou čest za zvláštní privilegium, kterého se nechtěj í vzdát. Chovají proto pro zbabělce tajnou lásku; bez nich by se jejich statečnost stala jen jakousi všední a zbytečnou námahou, které by se nikdo neobdivoval.

Tomáš nemohl snášet ty úsměvy a zdálo se mu, že je vidí všude, i na tváři neznámých lidí na ulici. Nemohl spát. Jak to? To přikládá těm lidem takovou váhu? Ne. Nemysli si o nich nic dobrého a sám na sebe se zlobí, že ho jejich pohledy tolik rozvracejí. Není v tom žádná logika. Jak to, že někdo, kdo si tak málo váží lidí, je tolik závislý na jejich mínění?

Snad jeho hluboká nedůvěra k lidem (jeho pochyba o tom, že mají právo o něm rozhodovat a soudit ho) podílela se už na jeho volbě povolání, které vylučovalo, aby byl vystaven publiku. Člověk, který si zvolí například dráhu politika, učiní

dobrovolně publikum svým soudcem s naivní a netajenou vírou, že si získá jeho přízeň. Eventuální nesouhlas davu ho povzbuzuje k ještě větším výkonům, stejně jako Tomáše podněcovala obtížnost diagnózy.

Lékař (na rozdíl od politika nebo herce) je souzen jen svými pacienty a nejbližšími kolegy, tedy mezi čtyřmi stěnami a z očí do očí. Na pohledy těch, kteří ho soudí, může odpovědět ve stejnou chvíli svým vlastním pohledem, vysvětlit se nebo obhájit. Teď se však Tomáš octl v situaci (poprvé v životě), kdy pohledů na něho bylo upřených víc, než stačil zaznamenat. Nemohl na ně

odpovědět ani vlastním pohledem ani slovy. Byl jim dán napospas. Mluvilo se o něm v nemocnici i mimo nemocnici (v té době si nervózní Praha sdělovala zprávy o tom, kdo zklamal, kdo udal, kdo kolaboroval, s neobyčejnou rychlostí afrického tam-tamu) a on to věděl a nemohl proti tomu nic dělat. Sám byl překvapen, jak to bylo pro něho nesnesitelné a do jaké paniky ho to

uvedlo. Zájem všech těch lidí

o něho mu byl nepříjemný jako tlačenice anebo doteky lidí, kteří z nás strhávají šaty v našich hrůzných snech.

Přišel za primářem a oznámil mu, že nic nenapíše.

Primář mu stiskl ruku mnohem silněji než jindy a řekl, že jeho rozhodnutí předvídal.

Tomáš řekl: "Pane primáři, možná že byste mne tu mohli udržet i bez takového prohlášení," a chtěl mu tím naznačit, že by stačilo, aby všichni jeho kolegové

pohrozili, že podají výpověď když bude musit Tomáš odejít. Nikoho však nenapadlo pohrozit výpovědí a tak Tomáš po určité době (primář mu stiskl ruku ještě silněji než posledně; zůstaly mu na ní modřiny) musil opustit své místo v nemocnici.

—5. --Nejdříve se octl ve venkovské klinice asi osmdesát kilometrů za Prahou. Dojížděl tam denně vlakem a vracel se k smrti vyčerpán. O rok později se mu podařilo najít výhodnější ale mnohem podřadnější místo na předměstském lékařském středisku. Zde se už nemohl věnovat chirurgii a dělal praktického lékaře. Čekárna byla nabitá, mohl se věnovat jednotlivým pacientům sotva pět minut; předpisoval jim aspiriny, psal pro zaměstnavatele potvrzení o jejich nemoci a posílal je na odborná vyšetření. Nepovažoval se už za lékaře, ale za úředníka. Zde ho jednou navštívil na konci ordinačních hodin asi padesátiletý muž; mírná