Кундера - Kundera - Nesnesitelna lehkost byti

Opřela se o zábradlí a dívala se dolů. Bylo to na periferii Prahy, Vltava už protekla městem, měla za sebou slávu Hradčan a kostelů, byla jak herečka po představení, unavená a zamyšlená. Tekla mezi špinavými břehy zakončenými ploty a zdmi, za nimiž byly fabriky a opuštěná hřiště.

Dívala se dlouze do vody, která se tu zdála být smutnější a tmavší, a tu najednou uviděla uprostřed řeky jakýsi předmět, červený předmět, ano, byla to lavička. Dřevěná lavička na kovových nožkách, jakých je plno v pražských parcích. Plula pomalu středem Vltavy. A za ní další lavička. A další a další a teď teprve Tereza vidí, že z města odplouvají po vodě lavičky z pražských parků, je jich mnoho, je jich čím dál víc, pluj í po vodě jako na podzim listí, které

voda odnáší z lesů, jsou červené, jsou žluté, jsou modré. Ohlédla se za sebe, jako by se chtěla zeptat lidí, co to znamená. Proč

odplouvají po vodě lavičky z pražských parků? Ale všichni šli kolem lhostejně a bylo jim úplně jedno, že nějaká řeka teče od věků do věků středem jejich pomíjivého města.

Zadívala se znovu na řeku. Bylo jí nesmírně smutno. Chápala, že to, co vidí, je loučení. Hlavní část laviček zmizela z jejího dohledu a objevilo se ještě několik posledních opožděnců, ještě jedna žlutá lavička a potom ještě jedna, modrá, poslední.

ČÁST PÁTÁ - Lehkost a tíha

1. --Když Tereza přijela za Tomášem nenadále do

Prahy, miloval se s ní, jak jsem již

napsal v prvním díle, ještě tentýž den či tutéž hodinu, ale vzápětí potom dostala horečku. Ležela na jeho posteli a on stál nad ní a měl intenzivní pocit, že je to dítě, které někdo položil do ošatky a poslal za ním po vodě. Obraz pohozeného dítěte se mu stal proto drahý a on často myslil na staré mýty, v nichž se vyskytoval. To byl zřejmě skrytý důvod, proč jednoho dne vzal do ruky překlad Sofoklova Oidipa.

Příběh Oidipův je znám: pastýř ho našel pohozeného jako nemluvně, donesl ho svému králi Polybovi a ten ho vychoval. Když byl Oidipus vzrostlý jinoch, setkal se na cestě v horách s kočárem, v němž jel neznámý velmož. Vznikla hádka, Oidipus velmože zabil. Později se stal manželem královny Iokasty a vládcem Théb. Netušil, že muž, kterého zabil kdysi v horách, byl jeho otec a že žena, se kterou spí, je jeho matka. Osud se mezitím opřel do jeho poddaných a týral je nemocemi. Když Oidipus pochopil, že on sám je vinen jejich utrpením, probodal si oči sponami a slepý odešel z Théb.

—2. --Těm, kteří myslí, že komunistické režimy ve střední Evropě jsou výhradně výtvorem zločinců, uniká základní pravda: zločinné režimy nevytvořili zločinci ale nadšenci, přesvědčení, že objevili jedinou cestu vedoucí do ráje. Hájili ji udatně a popravili proto mnoho lidí. Později vyšlo všeobecně najevo, že žádný ráj neexistuje a nadšenci byli tedy vrahové.

Tehdy začali všichni na komunisty křičet: Jste odpovědni za neštěstí země (zchudla a zpustla), za ztrátu její samostatnosti (upadla do područí Ruska), za justiční

vraždy!

Ti, co byli obviněni, odpovídali: Nevěděli jsme! Byli jsme oklamáni! Věřili jsme! Jsme v hloubi duše nevinni!

Spor se tedy zúžil na tuto otázku: Opravdu nevěděli? Nebo se jen tváří, že nevěděli? Tomáš sledoval tento spor (sledoval ho celý desetimiliónový český národ) a říkal si, že mezi komunisty byli jistě lidé, kteří tak docela nevědomí nebyli (musili přece něco vědět o hrůzách, které se děly a nepřestaly dít v porevolučním Rusku). Je však pravděpodobné, že většina z nich nevěděla opravdu nic. A řekl si, že základní otázka není: věděli nebo nevěděli?, nýbrž: je člověk nevinný proto, že neví? je hlupák na trůně zproštěn jakékoli odpovědnosti jen proto, že je hlupák?

Dejme tomu, že český prokurátor na začátku let padesátých, který žádal smrt pro nevinného, byl oklamán ruskou tajnou policií i vládou své země. Ale jak je možné, že dnes, kdy už víme, že obvinění byla absurdní a popravení nevinni, tentýž prokurátor háj í čistotu své duše a bije se v prsa: mé svědomí je čisté, nevěděl jsem, věřil jsem! Copak právě v jeho "nevěděl jsem! věřil jsem!" netkví

jeho nenapravitelná vina?

A tehdy si Tomáš vybavil příběh Oidipův: Oidipus nevěděl, že spí s vlastní matkou, a přesto, když pochopil, oč jde, necítil se nevinný. Nemohl snést pohled na neštěstí, jež způsobil svým nevěděním, vypíchal si oči a odešel slepý z Théb. Tomáš slyšel křik komunistů, kteří obhajovali svou vnitřní čistotu a říkal si: Vinou vaší nevědomosti tato země ztratila možná na staletí svou svobodu a vy křičíte, že se cítíte nevinni? Jak to, že se na to můžete dívat? Jak to, že nejste zděšeni? Vidíte vůbec? Kdybyste měli zrak, musili byste si ho probodat a odejít z Théb!

Toto přirovnání se mu tak líbilo, že ho často užíval při rozhovoru s přáteli a časem ho vyjadřoval formulacemi čím dál přesnějšími a elegantnějšími. Četl v té době jako všichni intelektuálové týdeník vydávaný v nákladu kolem 300.000 výtisků Svazem českých spisovatelů, který si vytvořil značnou autonomii uvnitř režimu a mluvil o věcech, o nichž jiní veřejně mluvit nesměli. V novinách spisovatelů se proto psalo i o tom, kdo a jak je vinen za justiční vraždy politických procesů na počátku komunistické moci.

Ve všech těchto sporech se pořád opakovala stejná otázka: věděli či nevěděli?

Protože Tomáš považoval tuto otázku za druhořadou, napsal jednoho dne svoji úvahu o Oidipovi a poslal ji do týdeníku. Po měsíci dostal odpověď. Pozvali ho do redakce. Když tam přišel, přivítal ho redaktor malého vzrůstu, vzpřímený jak pravítko, a navrhl mu, aby v jedné větě změnil slovosled. Text pak opravdu vyšel na předposlední straně v rubrice Dopisy čtenářů.

Tomáš z toho neměl radost. Stálo jim to za to pozvat ho do redakce, aby souhlasil se změnou slovosledu, ale pak, aniž se ho ptali, jeho text velmi zkrátili, takže úvaha byla zredukována jen na základní tezi (poněkud příliš

schématickou a agresivní) a přestala se mu líbit.

To bylo na jaře roku 1968. U moci byl Alexandr Dubček a s ním ti komunisté, kteří se cítili vinni a byli ochotni vinu nějak napravit. Ale ti druzí

komunisté, kteří křičeli, že jsou nevinni, měli strach, že je rozhněvaný národ bude soudit. Chodili proto denně žalovat ruskému velvyslanci a prosit ho o podporu. Když vyšel Tomášův dopis, křičeli: Tak daleko to došlo! Už se veřejně píše, že se nám mají vypíchat oči!

A o dva tři měsíce později Rusové rozhodli, že svobodné diskuse jsou v jejich gubernii nepřípustné a během jedné noci obsadili svou armádou Tomášovu vlast.

—3. --Když se Tomáš vrátil z Curychu do Prahy, začal pracovat ve své nemocnici jako dříve. Ale pak si ho předvolal jednoho dne šéf.

"Konec konců, pane kolego," řekl mu, "nejste přece spisovatel, ani novinář, ani spasitel národa, ale lékař a vědec. Nechtěl bych vás ztratit a udělám všechno, abych vás tu udržel. Ale musíte odvolat ten váš článek o Oidipovi. Záleží vám na něm moc?"

"Pane primáři," řekl Tomáš a vzpomněl si na to, jak mu z jeho textu amputovali jednu třetinu, "nikdy mi na ničem nezáleželo méně."

"Víte, oč jde," řekl primář.

Věděl to: na vahách byly dvě věci: na jedné straně jeho čest (která spočívala v tom, že nebude odvolávat, co řekl), na druhé straně to, co si zvykl považovat za smysl svého života (svou práci vědce a lékaře).