Кундера - Kundera - Nesnesitelna lehkost byti

Muž z ministerstva se odmlčel a díval se Tomášovi do očí. Tomáš pokrčil rameny. Muž nasadil opět chlácholivý tón: "My jsme ten návrh odmítli. Ať je vaše odpovědnost jakákoli, je v zájmu společnosti, abyste pracoval tam, kde se vaše schopnosti nejlépe uplatní. Váš primář si vás velice váží. A máme zprávy i od vašich pacientů. Vy jste velký specialista, pane doktore! Nikdo nemůže žádat po lékaři, aby se vyznal v politice. Nechal jste se napálit. Mělo by se to dát do pořádku. Proto jsme vám chtěli navrhnout text prohlášení, který byste podle našeho názoru měl dát k dispozici novinám. My už bychom se postarali, aby byl uveřejněn v pravý čas," a podával Tomášovi papír.

Tomáš četl, co tam bylo napsáno, a zděsil se. To bylo mnohem horší, než co po něm před

dvěma lety žádal jeho primář. To nebylo jen naprosté odvolání článku o Oidipovi. Zde byly věty o lásce k Sovětskému svazu, o věrnosti komunistické

straně, zde bylo odsouzení intelektuálů, kteří prý chtěli zemi přivést k občanské válce, ale hlavně tu byla denunciace redaktorů z týdeníku spisovatelů i se jménem dlouhého a shrbeného redaktora (Tomáš se s ním nikdy nesetkal, ale znal jeho jméno i fotografii), kteří vědomě zneužili jeho článku, aby mu dali jiný smysl a proměnili v kontrarevoluční výzvu; byli prý příliš zbabělí, aby takový článek napsali sami, a chtěli se schovat za naivního lékaře. Muž z ministerstva viděl zděšení v Tomášových očích. Shýbl se a plácl ho pod stolem přátelsky do kolena: "Pane doktore, to je jenom návrh! Vy si to rozmyslíte a kdybyste chtěl nějakou formulaci změnit, samozřejmě se

o tom můžeme dohodnout. Je to konec konců váš text!"

Tomáš vracel papír policistovi, jako by se ho bál mít ještě o vteřinu déle ve svých rukou. Vypadalo to téměř, jako by si myslil, že na něm někdo někdy bude hledat otisky jeho prstů.

Místo aby si papír vzal, muž z ministerstva rozpažil v hraném údivu ruce (bylo to stejné gesto, jímž papež žehná z balkónu davům): "Ale pane doktore, proč mi to vracíte? Jen si to nechte. Promyslete si to v klidu doma." Tomáš vrtěl hlavou a držel papír trpělivě v natažené ruce. Muž z ministerstva přestal napodobovat žehnaj ícího papeže a papír si musil nakonec vzít. Tomáš mu chtěl říci velmi energicky, že nikdy žádný text nenapíše a nepodepíše. V poslední chvíli však změnil tón. Řekl mírně: "Nejsem přece negramotný. Proč bych podepisoval něco, co jsem sám nenapsal?"

"Dobře, pane doktore, můžeme zvolit opačný postup. Napíšete to nejdříve vy sám a pak se teprve na to podíváme spolu. To, co jste četl, vám mohlo sloužit alespoň, jako vzor."

Proč Tomáš hned rázně neodmítl policistův návrh? Prolétla mu hlavou asi tato úvaha: Kromě toho, že podobná prohlášení mají demoralizovat celý národ (v tom tkví zřejmě generální ruská strategie), policie sleduje v jeho případě

pravděpodobně i nějaký konkrétněj ší cíl: je možné, že připravuj í proces s redaktory týdeníku, do něhož Tomáš napsal svůj článek. Je-li tomu tak, potřebuj í

Tomášovo prohlášení jako důkaz k přelíčení i jako součást tiskové kampaně, kterou budou proti redaktorům vést. Když teď zásadně a energicky odmítne, vystavuje se nebezpečí, že policie nechá uveřejnit připravený text i s jeho falešným podpisem. Žádné noviny by nikdy neuveřejnily jeho dementi! Nikdo na celém světě by neuvěřil, že to nenapsal ani nepodepsal! Pochopil už, že lidé

jsou příliš šťastni, když vidí druhého v mravním ponížení, než aby si takové potěšení nechali kazit jeho vysvětlováním.

Tím, že dal policii naději, že sám nějaký text napíše, získal čas. Hned nazítří podal písemnou výpověď z místa. Předpokládal (správně), že ve chvíli, kdy dobrovolně sestoupí na nejnižší místo společenského žebříčku (kam v té době

sestoupily ostatně tisíce intelektuálů z jiných oborů), policie nad ním ztratí moc a přestane se o něho zajímat. Za takových okolností už nebudou moci žádný text s jeho prohlášením otisknout, protože by to bylo naprosto nevěrohodné. Hanebná veřejná prohlášení jsou totiž vždycky spjata s postupem a nikoli s pádem podepsaných.

Lékaři jsou však v Čechách státní zaměstnanci a stát je ze svých služeb může propustit a nemusí. Úředník, se kterým Tomáš jednal o své výpovědi, ho znal podle jména a vážil si ho. Přemlouval ho, aby své místo neopouštěl. Tomáš si náhle uvědomil, že vůbec není jisté, že se rozhodl správně. Ale cítil se už

vázán ke svému rozhodnutí jakýmsi slibem věrnosti a stál na svém. A tak se stal umývačem oken.

—7. --Když odjížděl před lety z Curychu do Prahy, Tomáš si tiše říkal "es muss sein!" a

myslil přitom na svou lásku k Tereze. Ale už téhož dne v noci začal pochybovat, zda to opravdu musilo být: uvědomil si, že ho k Tereze dovedl jen řetěz směšných náhod, které se mu udály před sedmi lety (ischias jeho šéfa byl na jejich počátku) a že jen díky nim se nyní vrací do klece, z níž nebude úniku. Znamená to, že v jeho životě žádné "es muss sein!", žádná velká nutnost nebyla?

Myslím, že přece jen byla. Nebyla to láska, bylo to povolání. K lékařství ho nepřivedla ani náhoda, ani rozumový kalkul, nýbrž hluboká vnitřní touha. Pokud je vůbec možné lidi dělit do nějakých kategorií, pak tedy podle těchto hlubokých tužeb, které je orientuj í k té či oné celoživotní činnosti. Každý

Francouz je jiný. Ale všichni herci na celém světě se sobě podobají, v Paříži, v Praze, i v posledním okresním divadle. Herec je ten, kdo od dětství souhlasí, aby se celý život vystavoval anonymnímu publiku. Bez tohoto základního souhlasu, který nemá nic co dělat s talentem, který je něčím hlubším než talent, se nemůže stát hercem. Podobně lékař je ten, kdo souhlasí, že se bude celý život a do všech důsledků obírat lidskými těly. Tento základní souhlas (a nikoli talent a zručnost) mu umožňuj í, aby v prvním ročníku vstoupil do pitevního sálu a o šest let později byl lékařem.

Chirurgie dovádí základní imperativ lékařského povolání až k extrémní hranici, kde se lidské dotýká božského. Když uhodíte někoho obuškem silně po hlavě, skácí

se a přestane navždycky dýchat. Jednou by však stejně přestal dýchat. Taková vražda jen o málo předejde, co by Bůh o něco později zařídil sám. Bůh, dá se předpokládat, počítal s vraždou, ale nepočítal s chirurgií. Netušil, že se někdo opováží vstrčit ruku dovnitř mechanismu, který on vymyslil, zahalil pečlivě do kůže, zapečetil a uzavřel před očima člověka. Když Tomáš poprvé nasadil skalpel na kůži může spícího v narkóze a potom rozhodným gestem tu kůži proťal a rozparoval rovným a přesným tahem (jako by to byl kus neživé látky, kabát, sukně, záclona), zažil krátký ale intenzivní pocit svatokrádeže. Ale právě to ho přitahovalo! To bylo to "es muss sein!" hluboce v něm zakořeněné, ke kterému ho nedovedla žádná náhoda, žádný primářův ischias, nic vnějšího. Ale jak je tedy možné, že se něčeho tak hlubokého zbavil tak rychle, energicky a lehce?

Odpověděl by nám, že to udělal proto, aby ho policie nezneužila. Ale upřímně řečeno, i když by to bylo teoreticky možné (a i když se takové případy staly), nebylo příliš pravděpodobné, že by policie dala uveřejnit falešné prohlášení s jeho podpisem.

Člověk má ovšem právo obávat se i nebezpečí, jež jsou málo pravděpodobná. Připusťme to. Připusťme i to, že se hněval sám na sebe, na svou neobratnost a že se chtěl vyhnout dalším stykům s policií, které by v něm zvyšovaly jeho pocit bezmoci. A připusťme i to, že už svého povolání stejně pozbyl, protože mechanická práce na středisku, kde předpisoval aspiriny, neměla s jeho představou lékařství nic společného. Přesto všechno mi prudkost jeho rozhodnutí