Кундера - Kundera - Nesnesitelna lehkost byti

tloušťka mu propůjčovala vážnost. Představil se jako referent ministerstva vnitra a pozval Tomáše do hospody naproti.

Objednal láhev vína. Tomáš se bránil: "Mám auto. Když mne chytí policajti, zabaví mi řidičský průkaz." Muž z ministerstva vnitra se usmál: "Kdyby se něco stalo, stačí, že se na mne odvoláte," a podával Tomášovi svou vizitku, kde bylo jeho jméno (jistěže falešné) a telefonní číslo ministerstva. Mluvil pak dlouho o tom, jak si Tomáše váží. Všichni na jeho ministerstvu lituj í, že chirurg takového formátu musí předpisovat na předměstském středisku aspiriny. Dával mu nepřímo najevo, že policie, i když to nemůže říci nahlas, nesouhlasí s příliš drastickým způsobem, jak jsou odstraňováni odborníci ze svých míst.

Tomáše už dlouho nikdo nepochválil, takže poslouchal velmi pozorně obtloustlého muže, a byl překvapen, jak je přesně a do podrobností informován o jeho odborných úspěších. Jak je člověk bezbranný proti lichocení! Tomáš se nemohl ubránit, aby bral vážně, co člověk z ministerstva říká.

Ale nebylo to jen z ješitnosti. Bylo to ještě víc z nezkušenosti. Sedíte-li tváří v tvář někomu, kdo je milý, uctivý, zdvořilý, je velmi těžko si neustále uvědomovat, že nic z toho, co říká, není pravda, že nic není myšleno upřímně. Nevěřit (ustavičně a systematicky, bez chvíle zaváhání) si vyžaduje obrovského úsilí a také tréninku, to jest častých policejních výslechů.

Tento trénink Tomášovi chyběl.

Muž z ministerstva pokračoval: "My víme, pane doktore, že jste měl v Curychu výborné postavení. A my velmi oceňujeme, že jste se vrátil. To od vás bylo krásné. Věděl jste, že vaše místo je tady." A pak dodal, jako by něco Tomášovi vyčítal: "Ale vaše místo je u operačního stolu!"

"Já s vámi souhlasím," řekl Tomáš.

Byla krátká pauza a muž z ministerstva pak řekl zarmouceným hlasem: "Ale řekněte mi, pane doktore, vy si skutečně myslíte, že by se měly komunistům vypíchat oči?

Nezdá se vám divné, že to říkáte právě vy, který jste už tolika lidem vrátil zdraví?"

"To je přece úplný nesmysl," bránil se Tomáš. "Přečtěte si přesně, co jsem napsal."

"Já jsem to četl," řekl muž z ministerstva vnitra hlasem, který chtěl být velice smutný.

"A napsal jsem snad, že se mají komunistům vypíchat oči?"

"Všichni to tak pochopili," říkal muž z ministerstva a jeho hlas byl čím dál smutnější. "Kdybyste četl ten text celý, jak jsem ho napsal, nemohlo by vás to napadnout. Vyšel trochu zkrácen."

"Cože?" zbystřil sluch muž z ministerstva. "Oni nepublikovali váš text tak, jak jste ho napsal?"

"Zkrátili ho."

"Hodně?"

"Asi o třetinu."

Muž z ministerstva se zdál být upřímně pohoršen: "To ovšem nebyla čestná hra z jejich

strany."

Tomáš pokrčil rameny.

"Měl jste se ohradit! Měl jste okamžitě žádat opravu!"

"Vždyť vzápětí nato přišli Rusové. Měli jsme všichni jiné starosti," řekl Tomáš.

"Proč si mají o vás lidé myslit, že jste vy, lékař, chtěl, aby někdo bral lidem zrak?" "Prosím vás, ten můj článek byl otištěn někde vzadu mezi dopisy. Nikdo si ho ani nevšiml. Právě jen ruská ambasáda, které přišel vhod."

"Neříkejte to, pane doktore! Sám jsem mluvil s mnoha lidmi, kteří o vašem článku mluvili a divili se, že jste ho mohl napsat. Ale teď jsou mi věci mnohem jasnější, když jste mi vysvětlil, že článek nevyšel tak, jak jste ho napsal. To oni vás k němu vyzvali?"

"Ne," řekl Tomáš, "sám jsem jim ho poslal."

"Vy se s těmi lidmi znáte?"

"S kterými?"

"Co otiskli váš článek."

"Ne."

"Nikdy jste s nimi nemluvil?"

"Jednou mne pozvali do redakce."

"Proč?"

"Kvůli tomu článku."

"A s kým jste mluvil?"

"S nějakým redaktorem."

"Jak se jmenoval?"

Teď teprve Tomáš pochopil, že je vyslýchán. Zdálo se mu najednou, že může každým slovem uvést někoho do nebezpečí. Znal ovšem jméno toho redaktora, ale zapřel to: "Nevím." "Ale pane doktore," řekl muž tónem plným pohoršení nad Tomášovou neupřímností: "přece se vám představil!"

Je to tragikomické, jak právě naše dobrá výchova se stala spojencem policie. Neumíme lhát. Imperativ "mluv pravdu!", který nám vštěpovala maminka a tatínek, účinkuje tak automaticky, že se stydíme za svou lež i před policajtem, který nás vyslýchá. Je pro nás jednodušší hádat se s ním, urážet ho (což nemá vůbec žádný

smysl) než mu lhát do očí (což je to jediné, co máme dělat). Když mu muž z ministerstva vytkl neupřímnost, Tomáš si připadal málem vinen; musil překonávat jakousi zábranu, aby trval dále na své lži: "Asi se mi představil," řekl, "ale protože mi jeho jméno nic neříkalo, hned jsem ho zapomněl."

"Jak vypadal?"

Redaktor, s nímž tehdy jednal, byl malý a měl krátce na ježka ostříhané světlé vlasy. Tomáš se snažil volit údaje právě opačné: "Byl vysoký. Měl dlouhé černé vlasy."

"Aha," řekl muž z ministerstva, "a velkou bradu!"

"Ano," řekl Tomáš.

"Trochu schýlený."

"Ano," souhlasil ještě jednou Tomáš a uvědomil si, že právě teď muž z ministerstva už identifikoval, o koho jde. Tomáš nejenom že udal nějakého ubohého redaktora, ale jeho udání je ještě ke všemu falešné.

"Ale proč vás pozval? O čem jste mluvili?"

"Šlo jim o nějakou změnu ve slovosledu."

Znělo to jako směšná vytáčka. Muž z ministerstva se znovu pohoršeně divil, že mu Tomáš nechce říkat pravdu: "Ale pane doktore! Před chvílí jste tvrdil, že vám váš text o třetinu zkrátili a teď říkáte, že s vámi diskutovali o změně slovosledu! To přece není logické!"

Tomášovi se hned odpovídalo lépe, protože to, co říkal, byla naprostá pravda:

"Není to logické, ale je to tak," smál se: "Požádali mne, abych jim dovolil Změnit v jedné větě slovosled a pak třetinu vynechali." Muž z ministerstva znovu vrtěl hlavou, jako by nemohl pochopit takové nemorální

jednání a řekl: "To nebylo korektní jednání od těch lidí vůči vám." Dopil sklenku vína a uzavřel: "Pane doktore, stal jste se obětí manipulace. Bylo by škoda, abyste na to doplatil vy i vaši pacienti. My jsme si, pane doktore, velmi dobře vědomi vašich kvalit. Podíváme se, co by se s tím dalo dělat." Podal Tomášovi ruku a srdečně mu s ní třásl. Pak odešli z hospody každý do svého auta.

---6. --Tomáš upadl po tom setkání do strašné nálady. Vyčítal si, že přistoupil na žoviální tón rozhovoru. Když už neodmítl s policistou mluvit (nebyl na takovou situaci připraven, nevěděl, co mu zákon dovoluje a co ne), měl aspoň odmítnout pít s ním v hospodě víno jako s přítelem! Co kdyby ho viděl někdo, kdo toho člověka zná? Musil by usoudit, že Tomáš je ve službách policie! A proč mu vůbec říkal, že jeho článek byl zkrácen? Proč mu dával naprosto zbytečně tuhle informaci? Byl se sebou skrz naskrz nespokojen.

O čtrnáct dnů později muž z ministerstva přišel opět. Chtěl jít jako posledně ho hospody naproti, ale Tomáš ho prosil, aby zůstali v ordinaci.

"Já vám rozumím, pane doktore," usmál se.

Tato věta Tomáše upoutala. Muž z ministerstva promluvil jak šachista, který potvrzuje soupeři, že v předchozím tahu udělal chybu.

Seděli naproti sobě na židlích a byl mezi nimi Tomášův psací stůl. Asi po deseti minutách, během nichž mluvili o epidemii chřipky, která právě řádila, muž řekl:

"Přemýšleli jsme o vašem případu, pane doktore. Kdyby šlo jenom o vás, věci by byly jednoduché. Ale musíme brát ohled na veřejné mínění. Ať už jste chtěl nebo nechtěl, přispěl jste svým článkem k antikomunistické hysterii. Nezapírám vám, že jsme dostali dokonce návrh, abyste byl pro svůj článek pohnán před soud. Je na to paragraf. Veřejné podněcování k násilí."