Кундера - Kundera - Nesnesitelna lehkost byti

Zastavili auto na náměstí a vystoupili. Nic se nezměnilo. Proti nim byl hotel, ve kterém kdysi bydlili, a stará lípa před ním. Vlevo od hotelu se táhla stará

dřevěná kolonáda, na jejímž konci tryskal do mramorové mísy pramen, k němuž se dnes jako tenkrát skláněli lidé se skleničkami v ruce.

Pak Tomáš ukázal znovu na hotel. Něco se přece jen změnilo. Kdysi se jmenoval Grand a teď na něm byl nápis Bajkal. Podívali se na tabulku na rohu budovy: Moskevské náměstí. A pak šli (Karenin je sledoval sám, bez vodítka) všemi ulicemi, které znali, a prohlíželi si jejich jména: byla tam Stalingradská

ulice, Lenigradská ulice, Rostovská ulice, Novosibirská ulice, Kijevská ulice, Oděská ulice, byl tam léčebný dům Čajkovskij, léčebný dům Tolstoj, léčebný dům Rimskij Korsakov, byl tam hotel Suvorov, kino Gorkij a kavárna Puškin. Všechna pojmenování byla převzata z ruského zeměpisu a z ruských dějin. Tereza si vzpomněla na první dny invaze. Lidé ve všech městech sundali tabulky s názvy ulic a ze silnic odstranili ukazatele, na nichž byla napsána jména měst. Země se stala přes noc bezejmenná. Po sedm dnů ruské vojsko bloudilo krajinou a nevědělo, kde je. Důstojníci hledali budovy redakcí, televize, rádia aby je obsadili, ale nemohli je najít. Ptali se lidí, ale ti krčili rameny nebo udávali falešná jména a falešný směr.

Po letech se náhle zdá, že ta anonymita byla zemi nebezpečná. Ulice a domy se už nesměly vrátit ke svým původním jménům. A tak se staly náhle jedny české lázně

jakýmsi malým imaginárním Ruskem a minulost, kterou sem přijela hledat, našla Tereza zkonfiskovanou. Bylo jim protivné tam strávit noc.

—26. --Vraceli se zpátky k autu a mlčeli. Myslila na to, že všechny věci a lidé vystupují v převlečení. Staré české město se přikrylo ruskými jmény. Češi, kteří fotografovali invazi, pracovali ve skutečnosti pro tajnou policii. Člověk, který ji posílal umřít, měl na tváři masku Tomáše. Policista vystupoval pod jménem inženýra a inženýr chtěl hrát roli muže z Petřína. Znamení knihy v jeho bytě bylo falešné a mělo ji svést na scestí.

Když si teď vzpomněla na knihu, kterou tam držela v ruce, něco si náhle uvědomila a zrudly jí tváře: Jak to bylo? Inženýr prohlásil, že přinese kávu. Přistoupila ke knihovně a vytáhla z ní Sofoklova Oidipa. Inženýr se pak vrátil. Ale bez kávy!

Znovu a znovu se k té situaci vracela: Když odešel pro kávu, jak dlouho byl pryč? Jistě nejméně minutu, možná dvě, snad tři. A co dělal tak dlouho v té

miniaturní předsíni? Šel na záchod? Tereza se snaží upamatovat, zda slyšela klapnout dveře nebo stahovat vodu. Ne, vodu určitě neslyšela, to by si pamatovala. A je si téměř jista, že dveře také neklaply. Co tedy dělal v té předsíňce?

Zdálo se to být náhle až příliš jasné. Chtějí-li ji chytit do pasti, nestačí jim pouhé svědectví inženýra. Potřebuj í důkaz, který je nepopiratelný. Během té

podezřele dlouhé doby inženýr instaloval v předsíni kameru. Anebo, což je pravděpodobněj ší, pustil někoho dovnitř, kdo byl ozbrojen fotografickým aparátem a fotografoval je pak, skryt za záclonou.

Ještě před pár týdny se vysmívala Procházkovi, který nevěděl, že žije v koncentračním táboře, kde žádné soukromí neexistuje. A co ona? Když opustila matčinu domácnost, myslila si, bláhová, že se stala jednou provždy pánem svého soukromí. Ale matčina domácnost se roztahuje do celého světa a natahuje po ní

ruce. Tereza jí nikde neunikne.

Scházeli po schodech mezi zahradami k náměstí, kde nechali auto.

"Co je ti?" zeptal se Tomáš.

Dřív, než mu stačila odpovědět, někdo Tomáše pozdravil.

—27. --Byl to padesátník s ošlehanou tváří, venkovan, kterého Tomáš kdysi operoval. Posílali ho od té doby každý rok na léčení do těchto lázní. Pozval Tomáše a Terezu na skleničku vína. Jelikož v Čechách je psům vstup do veřejných místností

zakázán, šla dát Tereza Karenina do auta a muži si zatím usedli v kavárně. Když se k nim vrátila, venkovan říkal: "U nás je klid. Zvolili mne dokonce před dvěma lety předsedou družstva."

"Gratuluju," řekl Tomáš.

"To víte, venkov. Lidé odtud utíkaj í. Ti nahoře musí být rádi, že tam někdo chce vůbec zůstat. Nás vyhazovat z práce nemůžou."

"To by bylo ideální místo pro nás," řekla Tereza.

"Nudila byste se tam, mladá paní. Tam nic není. Tam není vůbec nic." Tereza se dívala do ošlehané tváře zemědělce. Byl j í velmi milý. Po tak strašně

dlouhé době jí zas byl konečně někdo milý! Vybavil se jí před očima obraz venkova: vesnice s věží kostela, pole, lesy, zajíc, který běží v brázdě, myslivec se zeleným kloboukem. Nikdy nežila na venkově. Ten obraz měla v sobě

jen z vyprávění. Nebo z četby. Anebo ho vtiskli do jejího podvědomí nějací dalecí předkové. Přesto však ten obraz byl v ní, jasný a zřetelný jako fotografie prababičky v rodinném albu nebo jako stará rytina.

"Máte ještě potíže?" ptal se Tomáš.

Zemědělec ukázal místo vzadu na krku, kde je lebka napojena na páteř. "Tady mám občas bolesti."

Aniž se zvedl ze židle, ohmatal mu Tomáš rukou to místo a ještě chvíli svého bývalého pacienta vyslýchal. Pak řekl: "Já už nemám právo předpisovat léky. Ale řekněte svému lékaři doma, že jste se mnou mluvil a že vám doporučuju užívat tohle." Vytáhl z náprsní tašky blok papíru a vytrhl z něho list: Napsal tam velkými písmeny jméno léku.

—28. --Jeli nazpátek k Praze.

Tereza myslila na fotografii, na níž je její nahé tělo v objetí s inženýrem. Utěšovala se: i když taková fotografie existuje, Tomáš ji nikdy neuvidí. Ta fotografie má pro ně cenu jen proto, že budou moci jej í pomocí Terezu vydírat. Ve chvíli, kdy by ji poslali Tomášovi, fotografie by se pro ně stala rázem bezcenná.

Ale co když policie mezitím usoudí, že Tereza pro ně nemá žádný význam? V tom případě se fotografie pro ně stane pouhým předmětem zábavy a nikdo pak nebude moci zabránit, aby ji někdo z nich, třeba jen pro své pobavení, nedal do obálky a neposlal na Tomášovu adresu. Co by se stalo, kdyby takovou fotografii Tomáš dostal? Vyhnal by ji od sebe?

Možná že ne. Asi že ne. Ale křehká stavba jejich lásky by se docela zhroutila. Neboť ta stavba stoj í na jej í věrnosti jako na jediném sloupu a lásky jsou jako impéria: když zanikne myšlenka, na níž byly založeny, zajdou i ony. Měla před očima obraz: zajíc běžící brázdou, myslivec se zeleným kloboukem a věž

kostela nad lesem. Chtěla Tomášovi říci, že by měli odejít z Prahy. Odejít pryč

od dětí, které zakopávají za živa do země vrány, pryč od fízlů, pryč od dívek ozbrojených deštníky. Chtěla mu říci, že by měli odejít na venkov. Že je to jediná cesta spásy.

Obrátila k němu hlavu. Ale Tomáš mlčel a díval se na silnici před sebe. Neuměla překlenout plot ticha, který byl mezi nimi. Bylo jí jako tehdy, když se vracela dolů z Petřína. Cítila tíseň v žaludku a chtělo se jí zvracet. Měla z Tomáše strach. Byl pro ni příliš silný a ona byla příliš slabá. Dával jí rozkazy, kterým nerozuměla. Snažila se je vyplnit, ale neuměla to. Chtěla se vrátit zpátky na Petřín a požádat muže s puškou, aby si směla uvázat kolem očí stuhu a opřít se o kmen kaštanu. Chtělo se j í zemřít.

---29. --Vzbudila se a zjistila, že je sama doma.

Vyšla na ulici a šla k nábřeží. Chtěla vidět Vltavu. Chtěla stanout na břehu a dlouho se dívat do vln, protože pohled na tekoucí vodu uklidňuje a léčí. Řeka teče od věků do věků a lidské příběhy se dějí na břehu. Dějí se, aby byly zítra zapomenuty a řeka tekla dál.