Кундера - Kundera - Nesnesitelna lehkost byti

Vybavila se jí znovu věta, kterou řekla popravčímu z Petřína. Vyslovila ji teď nahlas: "Ale to není moje přání!"

Věřila, že je to zázračná formule, která okamžitě změní situaci, ale v tomto pokoji slova ztratila magickou moc. Zdá se mi dokonce, že pobídla muže k větší

rozhodnosti: přitiskl ji k sobě a položil jí ruku na prs. Zvláštní věc: ten dotek ji zbavil rázem úzkosti. Inženýr tím dotekem ukázal na její tělo a ona si uvědomila, že přece vůbec nejde o ni (o jej í duši), ale právě

jen a jen o tělo. O tělo, které ji zradilo a které vyhnala do světa mezi jiná těla.

—17. --Rozepjal jí knoflíček na halence a naznačil, aby si sama rozepjala další. Ale ona nevyhověla tomu pokynu. Vyhnala své tělo do světa, ale nechtěla za něho brát žádnou odpovědnost. Nebránila se, ani mu nepomáhala. Duše tak chtěla dát najevo, že sice nesouhlasí s tím, co se děje, ale že se rozhodla být neutrální. Svlékal ji a ona byla přitom téměř nehybná. Když ji políbil, její rty neodpovídaly na dotek jeho rtů. Ale pak náhle ucítila, že je vlhká na svém klínu a lekla se.

Cítila své vzrušení, které bylo o to větší, že byla vzrušena proti své vůli. Duše již tajně souhlasila se vším, co se dělo, ale věděla též, že má-li trvat dál to velké vzrušení, její souhlas musí zůstat nevyřčený. Kdyby řekla nahlas své ano, kdyby se chtěla dobrovolně účastnit milostné scény, vzrušení by polevilo. Neboť duši vzrušovalo právě to, že tělo jedná proti její vůli, zrazuje ji a ona se na tu zradu dívá.

Pak z ní stáhl kalhotky a ona už byla úplně nahá. Duše viděla nahé tělo v náruči jiného muže a připadalo j í to neuvěřitelné, jako kdyby se zblízka dívala na planetu Mars. Osvětlení neuvěřitelnosti způsobilo, že poprvé pro ni jej í tělo ztratilo svou banálnost; poprvé se na ně dívala okouzlena; do popředí na něm vystoupila veškerá jeho osobitost, jedinečnost, nenapodobitelnost. Nebylo to nejobyčejnější ze všech těl (jak ho viděla až dosud), ale nejneobyčejnější. Duše nemohla odtrhnout pohled od mateřského znamení, kulaté hnědé skvrny umístěné

těsně nad ochlupením klína; zdálo se jí, že to znamení je pečeť, kterou ona sama (duše) vtiskla na tělo a že cizí úd se pohybuje ve svatokrádežné blízkosti té svaté pečeti.

A když pak pohlédla na jeho tvář, uvědomila si, že nikdy nedala souhlas k tomu, aby tělo, na které její duše napsala svůj podpis, se octlo v náručí někoho, koho nezná a nechce znát. Naplnila ji omamující nenávist. Nabrala sliny do úst, aby je vplivla do tváře tomu cizímu muži. Ten ji pozoroval stejně lačně jako ona jeho; zaznamenal jej í hněv a jeho pohyby na jej ím těle se zrychlily. Tereza cítila, jak se k ní zdálky přibližuje rozkoš a začala křičet: "ne, ne, ne," bránila se přicházející rozkoši a tak jak se jí bránila, zadržovaná slast se dlouze rozplývala v jejím těle, protože nemohla nikudy uniknout ven; šířila se v ní jako morfium vstříknuté do žíly. Zmítala se v jeho náručí, bila kolem sebe rukama a plivala mu do tváře.

—18. --Záchodové mísy v moderních koupelnách se zvedají z podlahy jako bílé květy

leknínu. Architekt dělá všechno, aby tělo zapomnělo na svou bídu a člověk nevěděl, co se děje s odpadky jeho útrob, když nad nimi zašumí voda puštěná

prudce z rezervoáru. Potrubí kanálů, přestože sahají svými chapadly do našich bytů, jsou pečlivě skryta před našimi zraky a my nevíme nic o neviditelných Benátkách hoven, nad nimiž jsou vystavěny naše koupelny, ložnice, taneční sály a parlamenty.

Záchod starého předměstského činžáku v pražské dělnické čtvrti byl méně pokrytecký; podlaha byla ze šedivých kachlí; záchodová mísa se z nich zvedala siře a uboze. Její tvar se nepodobal květu leknínu, nýbrž vypadal jako to, čím byl: rozšířené zakončení roury. Dokonce i dřevěné sedátko chybělo a Tereza musila usednout na studící naemailovaný plech.

Seděla na míse a touha vyprázdnit vnitřnosti, která ji náhle přepadla, byla touhou doj ít až nakonec ponížení, být tělem co nejvíc a co nej úplněji, tím tělem, o němž říkávala matka, že je tu jen proto, aby trávilo a vyměšovalo. Tereza vyprazdňuje své vnitřnosti a má v té chvíli pocit nekonečného smutku a samoty. Nic není ubožejšího než její nahé tělo sedící na rozšířeném zakončení

odpadové roury.

Její duše ztratila zvědavost diváka, svou zlomyslnost a pýchu: byla už zase kdesi hluboko v těle, v jeho nejposlednější útrobě a čekala zoufale, zda na ni někdo zavolá, aby vystoupila ven. —19. --Vstala z mísy, stáhla vodu a vešla do předsíňky. Duše se třásla v těle, které bylo nahé a zavržené. Cítila ještě na svém konečníku dotek papíru, kterým se utírala.

A tu se stalo něco nezapomenutelného: zatoužila jít za ním do pokoje a uslyšet jeho hlas, jeho oslovení. Kdyby na ni promluvil tichým, hlubokým hlasem, duše by se osmělila vystoupit na povrch těla a ona by se rozplakala. Objala by ho tak, jako ve snu objala široký kmen kaštanu.

Stála v předsíňce a snažila se ovládnout tu nesmírnou touhu rozplakat se před ním.

Věděla, že když ji neovládne, dojde k něčemu, co nechtěla. Zamiluje se do něho.

Vté chvíli se ozval zevnitř jeho hlas. Když ten hlas teď slyšela sám o sobě

(aniž přitom viděla inženýrovu vysokou postavu), překvapil ji: byl tenký a vysoký. Jak to, že si to nikdy neuvědomila?

Snad jen díky tomu překvapujícímu a nepříjemnému dojmu z jeho hlasu podařilo se jí odehnat pokušení. Vešla dovnitř, shýbla se k pohozeným šatům, rychle se oblékla a odešla.

—20. --Vracela se z obchodu s Kareninem, který nesl v hubě rohlík. Bylo chladné ráno, lehký mráz. Šli právě kolem sídliště, kde na velkých plochách mezi domy si lidé

udělali drobná políčka a zahrádky. Karenin se najednou zastavil a díval se upřeně tím směrem. I ona se tam podívala, ale nic zvláštního nezpozorovala. Karenin ji táhl za sebou; nechala se vést. Pak teprve spatřila nad umrzlou hlínou prázdného záhonu černou hlavičku vrány s velkým zobákem. Hlavička bez těla se mírně pohybovala a zobák občas vydal smutný, chraplavý zvuk. Karenin byl tak rozrušen, že upustil rohlík. Tereza ho musila přivázat ke stromu, protože se bála, aby vráně neublížil. Pak si klekla na zem a snažila se odhrabat udupanou zem kolem těla zaživa pohřbeného ptáka. Nebylo to lehké. Zlomila si nehet, tekla jí krev.

Vté chvíli dopadl kousek od ní kámen. Ohlédla se a uviděla dva sotva desetileté

kluky za rohem domu. Vstala. Viděli její pohyb i psa u stromu a utekli. Znovu si klekla na zem a odhrabávala hlínu, až konečně mohla vránu vytáhnout z jejího hrobu. Ale pták byl zchromlý a nemohl chodit ani se vznést. Zabalila ho do červené šály, kterou měla uvázánu kolem krku a přitiskla si ho levou rukou k tělu. Pravou odvázala Karenina od stromu a musila užít vší síly, aby ho zkrotila a udržela těsně u nohy.

Zazvonila u dveří, protože neměla žádnou ruku volnou, aby našla v kapse klíč. Tomáš jí otevřel. Podávala mu vodítko s Kareninem. "Drž ho!" poručila mu a zanesla vránu do koupelny.

Položila ji na zem pod umyvadlo. Vrána se zmítala, ale nemohla se pohnout z místa. Tekla z ní jakási hustá žlutá tekutina. Ustlala j í pod umyvadlo staré hadry, aby j í nebylo zima od studených dlaždiček. Pták každou chvíli mávl zoufale chromým křídlem a jeho zobák trčel vzhůru jako výčitka.

—21. --Seděla na okraji vany a nemohla spustit oči z umírající vrány. Viděla v její siré opuštěnosti obraz vlastního údělu a několikrát si řekla: nemám na celém světě nikoho než Tomáše.