Кундера - Kundera - Nesnesitelna lehkost byti

—5. --Na třech lavicích umístěných terasovitě nad sebou seděly ženy tak těsně vedle sebe, že se jedna druhé dotýkaly. Vedle Terezy se potila asi třicetiletá paní s velmi hezkou tváří. Pod rameny jí visela dvě neuvěřitelně velká prsa, která se pohupovala při nejmenším pohybu. Paní vstala a Tereza zjistila, že i jej í

zadnice se podobá dvěma obrovským rancům a není v žádném vztahu k tváři. Možná že ta žena stoj í také často před zrcadlem, dívá se na své tělo a chce skrze ně zahlédnout svou duši, jako

se o to od dětství pokouší Tereza. Jistě se kdysi také bláhově domnívala, že by mohla používat těla jako vývěsního štítu duše. Ale jaká by to musila být monstrózní duše, aby se podobala tomu tělu, tomu věšáku se čtyřmi pytli?

Tereza vstala a šla pod sprchy. Pak vyšla ven pod oblohu. Pořád poprchávalo. Stála na dřevěné palubě, pod níž tekla Vltava v několika čtverečních metrech ohrazených vysokým dřevěným pažením, které chránilo dámy před zraky města. Podívala se dolů a uviděla nad hladinou tvář ženy, na kterou před chvílí myslila.

Žena se na ni usmívala. Měla jemný nos, velké hnědé oči a dětský pohled. Vystupovala po schůdcích a pod něžnou tváří se znovu objevily dva rance, které

se pohupovaly a rozhazovaly kolem dokola drobné kapky studené vody.

—6. --Odešla se obléci. Stála před velkým zrcadlem.

Ne, na jejím těle nebylo nic monstrózního. Neměla pod rameny pytle nýbrž dosti malá prsa. Matka se j í vysmívala, že nejsou velká, jak se sluší, takže měla komplexy, jichž ji zbavil teprve Tomáš. Ale i když byla s to dnes souhlasit s jejich rozměrem, rušily ji na nich velké a příliš temné kotouče kolem bradavek. Kdyby si mohla své tělo sama navrhnout, měla by bradavky nenápadné, něžné, aby jen lehce probodávaly klenbu prsu a barvou se jen nepatrně odlišovaly od ostatní

kůže. Ten velký temněrudý terč j í připadal, jako by ho namaloval vesnický malíř, který chce dělat erotické umění pro chudé.

Dívala se na sebe a představovala si, že by se její nos zvětšil každý den o milimetr. Za kolik dnů by se jej í tvář stala sobě nepodobná?

A kdyby se různé části jejího těla začaly zvětšovat a zmenšovat, takže by se Tereza stala naprosto nepodobná sama sobě, byla by to ještě ona, byla by to ještě Tereza?

Ovšem. I když by Tereza byla zcela nepodobná Tereze, její duše uvnitř by byla pořád stejná a jen by se s úžasem dívala, co se děje s tělem. Ale jaký je potom vztah mezi Terezou a jej ím tělem? Má jej í tělo vůbec nárok na jméno Tereza? A nemá-li na ně nárok, na co se jméno vztahuje? Jen na něco netělesného, nehmotného?

(Jsou to pořád stejné otázky, které chodí Tereze hlavou už od dětství. Skutečně vážné otázky jsou totiž jen ty, které může formulovat i dítě. Jen ty nejnaivnější otázky jsou skutečně vážné. Jsou to otázky, na které není odpověď. Otázka, na kterou není odpověď, je bariéra, ze kterou není možno jít dál. Jinak řečeno: právě otázkami, na které není odpověď, jsou vymezeny lidské možnosti, jsou narýsovány hranice lidské existence.)

Tereza stojí uhranutá před zrcadlem a dívá se na své tělo, jako by bylo cizí; cizí a přece přidělené právě j í. Cítí k němu nechuť. To tělo nemělo dosti sil, aby se stalo pro Tomáše jediným tělem jeho života. To tělo ji zklamalo a zradilo. Musila dnes celou noc dýchat vůni cizího ženského klína z jeho vlasů!

Touží najednou dát tomu tělu výpověď jak služce. Zůstat s Tomášem jen jako duše a tělo vyhnat do světa, aby se tam chovalo jako se jiná ženská těla chovaj í s mužskými těly! Jestli se jej í tělo neumělo stát jediným tělem pro Tomáše a prohrálo Terezin největší životní boj, ať si to tělo jde!

—7. --Vrátila se domů, poobědvala bez chuti ve stoje v kuchyni. O půl čtvrté vzala Karenina na vodítko a šla s ním (zase pěšky) na předměstí do svého hotelu. Stala se tam barmankou, když ji vyhodili z týdeníku. Bylo to několik měsíců po jej ím návratu z Curychu; přece jen j í neodpustili, že fotografovala po sedm dnů ruské

tanky. Dostala to místo pomocí přátel: uchýlili se tam spolu s ní i jiní lidé, které tehdy vyhodili z práce. V účtárně byl bývalý profesor theologie, v recepci vyslanec.

Už zase měla strach o své nohy. Když pracovala kdysi v restauraci malého města, pozorovala s hrůzou lýtka svých kolegyň plná křečových žil. Byla to choroba všech servírek nucených strávit život v chůzi, běhu či ve stoje a s těžkým nákladem na ruce. Práce byla teď přece jen pohodlněj ší než kdysi na malém městě. Před začátkem služby musila si sice donést těžké bedny s pivem a minerálkami, ale pak už jen stála za barovým pultem, nalévala hostům alkohol a mezitím umývala sklenky v malém umyvadle instalovaném na okraji baru. Karenin ležel celou dobu trpělivě u jejích nohou.

Bylo už hodně po půlnoci, když skončila vyúčtování a zanesla peníze řediteli hotelu. Potom se šla ještě rozloučit s vyslancem, který měl noční službu. Za podlouhlým pultem recepce byly dveře vedoucí do malého pokoj íčku, kde se na úzké

pohovce dalo klímat. Nad pohovkou byly zarámované fotografie: byl na nich vždycky on s nějakými jinými lidmi, kteří se buď usmívali do aparátu, nebo mu tiskli ruce, nebo seděli vedle něho za stolem a něco podepisovali. Některé

fotografie byly obdařené podpisy s věnováním: Na nejnápadnějším místě visela fotografie, na níž se vedle vyslancovy hlavy usmívala tvář Johna F. Kennedyho. Tentokrát si vyslanec nevyprávěl s americkým presidentem nýbrž s neznámým šedesátníkem, který zmlkl, když uviděl Terezu.

"Je to přítelkyně," řekl vyslanec, "můžeš klidně mluvit." Pak se obrátil na Terezu: "Právě dnes mu odsoudili syna na pět let." Dověděla se, že šedesátníkův syn hlídal v prvních dnech invaze s kamarády vchod budovy, kde se ubytovala zvláštní služba ruské armády. Bylo mu jasné, že Češi, kteří odtamtud vycházeli, byli agenti v ruských službách: Sledoval je s kamarády, identifikoval poznávací čísla jejich aut a informoval o nich redaktory tajného českého vysílání, kteří pak před nimi varovali obyvatelstvo. Jednoho z nich s pomocí kamarádů zbil.

Šedesátník řekl: "Ta fotografie byla jediný corpus delicti. Popíral všechno až do chvíle, kdy mu ji ukázali."

Vytáhl z náprsní kapsy výstřižek: "Vyšlo to v Timesu na podzim 1968." Na fotografii byl mladý muž, který držel pod krkem jiného muže. Kolem přihlíželi lidé. Pod fotografií bylo napsáno: trestání kolaboranta.

Tereza si oddechla. Ne, nebyla to její fotografie. Odcházela pak s Kareninem domů noční Prahou. Myslila na dny, kdy fotografovala tanky. Bláhoví, domnívali se, že riskují život pro vlast, a zatím, aniž to věděli, pracovali pro ruskou policii.

Došla domů v půl druhé. Tomáš už spal. Jeho vlasy voněly ženským klínem.

—8. --Co je to koketérie? Dalo by se snad říci, že je to takové chování, které má dát najevo tomu druhému, že sexuální sblížení je možné, přičemž se tato možnost nikdy nesmí jevit jako jistota. Jinak řečeno: koketerie je nezaručený slib soulože.

Tereza stoj í za barovým pultem a zákazníci, kterým nalévá alkohol, s ní koketují. Je jí nepříjemný ten ustavičný příliv lichotek, dvojsmyslů, anekdot, nabídek, úsměvů a pohledů? Vůbec ne. Má neovladatelnou touhu vystavit své tělo (to cizí tělo, které chce vyhnat do světa) tomuto příboji. Tomáš ji stále přesvědčuje o tom, že láska a fyzické milování jsou dvě různé