Кундера - Kundera - Nesnesitelna lehkost byti

činitelé, nositelé titulů, hodností a poct; i poštovní úředník tu stavěl na odiv své postavení,

svůj společenský význam - svou důstojnost. Šla alejí hřbitova a viděla, že kousek od cesty právě někoho pohřbívaj í. Ceremoniář měl plnou náruč květin a rozdával každému z pozůstalých jeden květ. Podal ho i Sabině. Přidala se k ostatním. Obcházeli obloukem mnoho pomníků, až přišli k hrobu, z něhož byl odvalen náhrobní kámen. Naklonila se nad jámu. Byla nesmírně hluboká. Pustila z rukou květ. Snášel se v malých obloučcích na rakev. Tak hluboké hroby v Čechách nejsou. V Paříži jsou hroby stejně hluboké jako jsou domy vysoké. Padl jí pohled na kámen, který ležel odvalen vedle hrobu. Ten kámen jí nahnal hrůzu, takže spěchala domů.

Myslila celý den na ten kámen. Proč ji tolik poděsil? Odpověděla si: Je-li hrob přikrytý kamenem, mrtvý se už nikdy nemůže dostat ven.

Ale mrtvý se ven přece stejně nedostane! Není to tedy jedno, zda je přikryt hlínou nebo kamenem? Není to jedno: Když zavalíme hrob kamenem, znamená to, že nechceme, aby se mrtvý vrátil. Těžký kámen mrtvému říká: "Zůstaň tam, kde jsi!" Sabina si vzpomíná na hrob svého tatínka. Nad jeho rakví je hlína, z hlíny rostou květiny a javor natahuje k rakvi své kořeny, takže si můžeme myslit, že mrtvý těmi kořeny a květinami vystupuje ven z hrobu. Kdyby byl tatínek býval přikryt kamenem, nikdy by se s ním po jeho smrti nemohla domluvit, nikdy by nemohla uslyšet v koruně stromu jeho hlas, který jí odpouštěl. Jak asi vypadá hřbitov, kde leží Tereza s Tomášem?

Znovu na ně začala myslit. Jezdili občas do sousedního města přespat v tamním hotelu.

To místo z dopisu ji zaujalo. Nasvědčovalo, že byli šťastni. Zase viděla Tomáše, jako by byl jedním z jejích obrazů: vpředu Don Juan jako falešná

dekorace namalovaná naivním malířem; puklinou v té dekoraci bylo vidět Tristana. Zahynul jako Tristan, ne jako Don Juan. Sabinini rodiče zemřeli ve stejný týden. Tomáš s Terezou ve stejnou vteřinu. Zastesklo se jí náhle po Franzovi. Kdysi mu vyprávěla o svých toulkách po hřbitovech, otřásl se odporem a nazval hřbitov smetištěm kostí a kamení. V té chvíli se mezi nimi otevřela propast neporozumění. Teprve dnes na Montparnasském hřbitově pochopila, co tím myslil. Je jí líto, že byla netrpělivá. Možná, že kdyby spolu zůstali déle, začali by pomalu rozumět slovům, která říkali. Jejich slovníky by se k sobě stydlivě a zvolna přibližovaly jako velice nesmělí milenci a hudba každého z nich by se začala prolínat s hudbou toho druhého. Ale je pozdě.

Ano, je pozdě a Sabina ví, že v Paříži nezůstane, že půjde dál, ještě dál, protože kdyby zde umřela, zavalili by ji kamenem a pro ženu, která nikde nemá

stání, je nesnesitelná představa, že by se její útěk navždy zastavil.

—11. --Všichni Franzovi přátelé věděli o Marii-Claude a všichni věděli o jeho studentce s velikými brýlemi. Jenom o Sabině nevěděl nikdo. Franz se mýlil, když si myslil, že o ní jeho manželka vyprávěla přítelkyním. Sabina byla krásná žena a Marie-Claude nechtěla, aby lidé v duchu srovnávali jejich dvě tváře. Protože se bál prozrazení, nevzal si nikdy od ní ani obraz, ani kresbu, ba ani její malou fotografii. Tak se stalo, že zmizela z jeho života beze stopy. Nezbyl žádný hmatatelný důkaz, že s ní prožil nejkrásnější rok svého života. O to víc se mu líbilo zůstat j í věrný.

Když spolu osamí v pokoji, jeho mladá milenka zvedne někdy hlavu od knihy a podívá se na něho pátravým pohledem: "Na co myslíš?" zeptá se. Franz sedí v křesle a oči má upřeny ke stropu. Ať už jí odpoví jakkoli, je jisté, že myslí na Sabinu.

Když otiskne studii v odborném časopise, jeho studentka je prvním čtenářem a chce s ním diskutovat. Ale on myslí na to, co by tomu textu řekla Sabina. Všechno, co dělá, dělá pro Sabinu a dělá to tak, aby se to Sabině líbilo. Je to velmi nevinná nevěra a je ušita přesně na míru Franzovi, který by nikdy neuměl ublížit své brýlaté studentce. Kult Sabiny si pěstuje spíš jako

náboženství než jako lásku.

Ostatně z teologie toho náboženství vyplývá, že jeho mladá milenka mu byla poslána Sabinou. Mezi jeho pozemskou a nadpozemskou láskou je proto naprostý

mír. A jestli nadpozemská láska obsahuje nutně (protože je nadpozemská) silný díl nevysvětlitelného a nepochopitelného (vzpomeňme na slovník nepochopených slov, na ten dlouhý seznam nedorozumění!), jeho pozemská láska je založena na skutečném pochopení.

Studentka je o mnoho mladší než Sabina, hudební skladba jejího života je sotva načrtnuta a ona do ní vděčně včleňuje motivy, které převzala od Franze. Franzův Velký Pochod je i jejím vyznáním. Hudba je pro ni dionýsským opilstvím jako pro něho. Chodí spolu často tančit. Žijí v pravdě, nic co dělají, nemá být pro nikoho tajemstvím. Vyhledávají společnost přátel, kolegů, studentů i neznámých lidí, rádi s nimi sedí, pijí a klábosí. Chodí spolu často na výlety do Alp. Franz se ohne, dívka mu vyskočí na záda a on s ní utíká po lukách a ještě k tomu křičí nahlas dlouhou německou báseň, kterou ho naučila v dětství maminka. Dívka se směje, drží ho kolem krku a obdivuje se jeho nohám, ramenům a plicím. Jenom smysl té zvláštní sympatie, kterou Franz chová pro země okupované ruskou říší, j í uniká. Na výročí invaze pořádá jakýsi český spolek v Ženevě

vzpomínkovou slavnost. V sále je velmi málo lidí. Řečník má šedivé vlasy nakulmované holičem. Čte dlouhý projev, který nudí i těch několik nadšenců,kteří

si ho přišli poslechnout. Mluví francouzsky bez chyb ale se strašným přízvukem. Občas, aby podtrhl myšlenku, zvedne ukazovák, jako by lidem v sále hrozil. Brýlatá dívka sedí vedle Franze a přemáhá zívání. Zato Franz se šťastně usmívá. Dívá se na šedovlasého muže, který je mu sympatický i se svým podivným ukazovákem. Zdá se mu, že ten muž je tajný posel, anděl, který udržuje spojení

mezi ním a jeho bohyní. Zavírá oči, jako je zavíral na Sabinině těle v patnácti evropských a jednom americkém hotelu.

ČÁST ČTVRTÁ - Duše a tělo

1. --Tereza se vrátila v půl druhé v noci, odešla

do koupelny, oblékla si pyžamo a lehla si k Tomášovi. Spal. Sklonila se nad jeho tvář, a když ji políbila, ucítila z jeho vlasů podivnou vůni. Přivoněla k nim ještě jednou a ještě jednou. Očichávala ho jako pes a pak pochopila: byla to vůně ženského klína. V šest hodin zazvonil budík. To byla Kareninova chvíle. Budil se vždycky mnohem dřív než oni, ale netroufal si je rušit. Čekal netrpělivě na zvonění, které mu dalo právo k tomu, aby za nimi vyskočil na postel, šlapal po jejich tělech a trkal do nich hlavou. Kdysi dávno se mu v tam snažili bránit a shazovali ho z postele, ale on byl tvrdošíjnější než oni a svá práva si nakonec vybojoval. Ostatně právě v poslední době zjistila, že je to příjemné být zvána Kareninem do dne. Pro něho byla chvíle probuzení čirým štěstím: divil se naivně a hloupě

tomu, že je opět na světě a měl z toho upřímnou radost. Ona se naproti tomu probouzela s nechutí, s touhou prodloužit noc a neotevřít oči. Teď stál v předsíni a díval se vzhůru k věšáku, kde visel obojek s vodítkem. Připjala mu ho kolem krku a odešli spolu do obchodu. Nakoupila tam mléko, chléb, máslo a jako vždycky jeden rohlík pro něho. Šel zpátky vedle ní a rohlík nesl v hubě. Pyšně se rozhlížel a dělalo mu asi velmi dobře, že si ho lidé všímají a ukazují si na něho. Doma si lehl s rohlíkem na práh pokoje a čekal, až si ho Tomáš všimne, přikrčí se, začne vrčet a bude předstírat, že mu chce rohlík vzít. Tak tomu bylo každý den: aspoň pět minut se spolu honili po bytě, než Karenin zalezl pod stůl a rohlík rychle