Кундера - Kundera - Nesnesitelna lehkost byti

dál nemůže žít ve lži. V té chvíli se měl totiž Sabiny zastat. Neudělal to jen proto, že se bál prozradit jejich tajnou lásku.

Nazítří po koktejlu měl odjet se Sabinou na dva dny do Říma. V duchu slyšel stále větu "ten šperk je ošklivý" a viděl svou ženu jinou, než jaká se mu celý

život jevila. Její agresivita, nezranitelná, hlučná a temperamentní, mu snímala s ramen břemeno dobroty, které nesl trpělivě celých třiadvacet let manželství. Vzpomněl si na obrovský vnitřní prostor chrámu v Amsterodamu a znovu v sobě

pocítil zvláštní, nesrozumitelné nadšení, které v něm vzbuzovala jeho prázdnota. Balil si kufřík, když za ním Marie-Claude vstoupila do pokoje; vyprávěla o včerejších hostech, schvalovala energicky některé názory, které od nich slyšela, a s výsměchem odsuzovala jiné.

Franz se na ni dlouze díval a pak řekl: "Žádná konference v Římě se nekoná." Nechápala: "Tak proč tam jedeš?"

Řekl: "Mám už tři čtvrtě roku milenku. Nechci se s ní scházet v Ženevě. Proto tak často

cestuju. Myslil jsem si, že bys o tom měla vědět." Po prvních vyslovených slovech se lekl; původní odvaha ho opustila. Odvrátil oči, aby nemusil vidět ve tváři Marie-Claude zoufalství, které se jí domníval způsobit svými slovy.

Po malé pauze se ozvalo: "Ano, také si myslím, že bych o tom měla vědět." Hlas zněl pevně a Franz zvedl oči: Marie-Claude nebyla zhroucená. Podobala se stále té ženě, která včera řekla hlaholivým hlasem "ten šperk je ošklivý!". Pokračovala: "Když už jsi tak odvážný a oznámil jsi mi, že mne tři čtvrtě roku klameš, můžeš mi také říci s kým?"

Vždycky si říkal, že nesmí Marii-Claude ublížit, že si v ní musí vážit ženy. Ale kam se poděla ta žena v Marii-Claude? Jinak řečeno, kam se poděl obraz maminky, který si spojoval se svou ženou? Maminka, jeho smutná a zraněná maminka, která

měla na každé noze jinou botu, z Marie-Claude odešla a snad z ní ani neodešla, protože v ní nikdy nebyla. Uvědomil si to s náhlou nenávistí.

"Nemám žádný důvod ti to tajit," řekl.

Když ji nezranilo, že je j í nevěrný, nepochyboval, že ji zraní zpráva o tom, kdo je jej í sokyně. Vyprávěl jí proto o Sabině a díval se jí přitom do tváře. O chvíli později se sešel se Sabinou na letišti. Letadlo se vzneslo do výše a jemu bylo čím dál lehčeji. Říkal si, že po devíti měsících žije konečně zase v pravdě.

—8. --Sabině bylo, jako by Franz vypáčil násilím dveře její intimity. Jako by najednou nakoukla dovnitř hlava Marie-Claude, hlava Marie-Anne, hlava malíře Alana a sochaře, který se pořád drží za prst, hlavy všech lidí, které v Ženevě znala. Stane se proti své vůli sokyní jakési ženy, která ji vůbec nezaj ímá. Franz se bude rozvádět a ona zaujme vedle něho místo na široké manželské posteli. Všichni to budou zblízka či zdálky pozorovat, bude nucena hrát přede všemi jakési divadlo; místo aby byla Sabinou, bude musit hrát roli Sabiny a vymyslit si, jak tu roli hrát. Zveřejněná láska nabude na tíze, stane se břemenem. Sabina se už předem krčila před představou té tíhy.

Večeřeli v římské restauraci a pili víno. Byla zamlklá.

"Opravdu se nezlobíš?" ptal se Franz.

Ujistila ho, že se nezlobí. Byla ještě zmatena a nevěděla, zdali má mít radost či ne. Vzpomínala si na jejich setkání v lůžkovém voze do Amsterodamu. Chtěla tehdy před ním padnout na kolena a prosit ho, aby ji u sebe držel třeba násilím a nikdy nepouštěl pryč. Toužila tehdy, aby už jednou skončila ta nebezpečná cesta zrad. Toužila se zastavit.

Teď se snažila vybavit si nejintenzivněji tu tehdejší touhu, dovolat se jí, opřít se o ni. Bylo to marné. Pocit nechuti byl silnější. Vraceli se do hotelu večerní ulicí. Italové kolem nich hlučeli, křičeli, gestikulovali, takže mohli jít vedle sebe beze slov, aniž slyšeli své mlčení. Pak se Sabina dlouho umývala v koupelně a Franz na ni čekal pod přikrývkou v posteli. Malá lampička byla jako vždycky rozžata.

Když se vrátila z koupelny, zhasla ji. To bylo poprvé, co to udělala. Franz si měl toho gesta lépe všimnout. Nevěnoval mu pozornost, protože světlo pro něho nemělo význam. Jak víme, měl při milování rád zavřené oči. A právě kvůli těm zavřeným očím Sabina zhasla lampičku. Nechtěla ta spuštěná

víčka vidět už ani vteřinu. Oči, jak říká přísloví, jsou oknem do duše. Franzovo tělo, které se na ní vždycky zmítalo se zavřenýma očima, bylo pro ni tělem bez duše. Podobalo se zvířecímu mláděti, které je ještě slepé a vydává bezmocné

zvuky, protože má žízeň. Souložící Franz s nádhernými svaly byl jako obrovské štěně, které se kojí na jejích prsou. Ostatně on měl opravdu v ústech bradavku jejího prsu, jako by cucal mléko! Ta představa, že je dole dospělým mužem a nahoře mládětěm, které se koj í,

že tady souloží s nemluvnětem, ocitala se pro ni na pomezí hnusu. Ne, už nikdy nechce vidět, jak se na ní zoufale pohybuje, už mu nikdy nenastaví svůj prs jako fena štěněti, je to dnes naposledy, neodvolatelně

naposledy!

Věděla ovšem, že jej í rozhodnutí je vrcholem nespravedlnosti, že Franz je nejlepší ze všech mužů, které kdy měla, že je inteligentní, že rozumí jej ím obrazům, že je hezký, že je dobrý, ale čím více si to uvědomovala, tím více toužila znásilnit tu inteligenci, tu dobrotivost, znásilnit tu bezmocnou sílu. Milovala ho té noci prudčeji než kdykoli jindy, protože ji vzrušovalo vědomí, že je to naposledy. Milovala ho a byla už někde daleko jinde. Už zase slyšela znít z dálky zlatou trubku zrady a věděla, že je to hlas, kterému neodolá. Zdálo se j í, že je před ní ještě nesmírný prostor svobody a dálka té prostory ji vzrušovala. Milovala Franze bláznivě, divoce, tak jak ho nikdy nemilovala. Franz vzlykal na jejím těle a byl si jist, že všemu rozumí: I když byla Sabina u večeře mlčenlivá a neřekla mu, co si myslí o jeho rozhodnutí, teď mu odpovídala. Dávala mu najevo svou radost, svou vášeň, svůj souhlas, svou touhu žít navždy s ním.

Připadal si jako jezdec, který jede na koni do nádherného prázdna, prázdna bez manželky, bez dcery, bez domácnosti, do nádherného prázdna vymeteného Herkulovým koštětem, do nádherného prázdna, které zaplní svou láskou. Oba jeli na tom druhém jako na koni. Oba jeli do dálek, po kterých toužili. Oba byli opojeni zradou, která je osvobodila. Franz jel na Sabině a zrazoval svou ženu, Sabina jela na Franzovi a zrazovala Franze.

—9. --Po víc než dvacet let viděl ve své ženě svou matku, slabou bytost, kterou je třeba chránit; ta představa v něm byla příliš zakořeněna, než aby se jí mohl zbavit během dvou dnů. Když se vracel domů, měl výčitky svědomí, bál se, že se po jeho odchodu zhroutila a že ji uvidí zmučenou smutkem. Odemkl nesměle dveře, vešel do svého pokoje. Zůstal chvíli tiše stát a poslouchal: ano, byla doma. Po chvíli váhání vešel za ní, aby ji pozdravil, jako to bývalo jejich zvykem. Zvedla v hraném údivu obočí: "Ty jsi přišel sem?"

"A kam bych měl jít?" chtělo se mu říci (ve skutečném údivu), ale neřekl nic.

Pokračovala: "Aby bylo mezi námi jasno. Nemám nic proti tomu, aby ses k ní odstěhoval hned."

Když se j í v den odchodu se vším přiznal, neměl žádný přesný plán. Byl připraven po návratu diskutovat přátelsky, jak má vše zařídit, aby j í ublížil co nejméně. Nepočítal s tím, že bude sama chladně a vytrvale naléhat, aby od ní odešel. I když mu to usnadňovalo situaci, neubránil se zklamání. Celý život se ji bál zranit a jen proto na sebe uvalil dobrovolnou kázeň oblbující monogamie. Po dvaceti letech najednou zjišťuje, že jeho ohledy byly úplně zbytečné a že se vzdal jiných žen jen kvůli nedorozumění!