Кундера - Kundera - Nesnesitelna lehkost byti

Jednou přece musí přestat zrazovat! Jednou se musí zastavit!

Byl večer a spěchala po nástupišti. Vlak do Amsterodamu byl přistaven. Hledala svůj vagón. Otevřela dveře kupé, k nimž ji dovedl laskavý průvodčí, a uviděla Franze sedět na rozestlaném lůžku. Vstal, aby ji přivítal, a ona ho objala a pokryla polibky.

Měla strašnou touhu mu říci jako nejbanálnější ze všech žen: Nepouštěj mne, drž mne u sebe, zkroť mne, zotroč mne, buď silný! Ale to byla slova, která nemohla a neuměla vyslovit.

Když ho pustila z objetí, řekla jenom: "Jsem strašně ráda, že jsem s tebou." Při její zdrženlivé povaze to bylo nejvíc, co uměla říci.

—5. --Malý slovník nepochopených slov (pokračování)

Průvody

Lidé v Itálii nebo ve Francii to mají snadné. Když je rodiče nutí chodit do kostela, pomstí se jim tím, že vstoupí do strany (komunistické, maoistické, trockistické a pod.). Jenomže Sabinu otec posílal nejprve do kostela a pak ji on sám ze strachu nutil, aby chodila do komunistického Svazu mládeže. Když šla v průvodu na prvního máje, neuměla jít do rytmu, takže dívka, která šla za ní, ji okřikovala a schválně jí šlapala na paty. Když se zpívalo do pochodu, nikdy neznala text písní, a otvírala jen němě ústa. Ale její kolegyně si toho všimly a žalovaly na ni. Nenáviděla od mládí všechny průvody. Franz studoval v Paříži a protože byl mimořádně nadaný, měl zajištěnu vědeckou kariéru vlastně od svých dvaceti let. Už tehdy věděl, že prožije celý život v prostoře universitního kabinetu, veřejných knihoven a dvou, tří poslucháren; ta představa v něm vzbuzovala pocit, že se udusí. Měl touhu vystoupit ven ze svého života, jako se vystupuje z bytu na ulici.

Proto, dokud žil v Paříži, chodil tak rád na manifestace. Bylo to krásné jít něco oslavovat, něco vyžadovat, proti něčemu protestovat, nebýt sám, být pod oblohou a být s jinými. Průvody valící se po bulváru Saint Germain nebo od náměstí Republiky k Bastile ho fascinovaly. Pochodující a křičící zástup byl pro něho obrazem Evropy a jejích dějin. Evropa, to je Veliký Pochod. Pochod od revoluce k revoluci, od boje k boji, stále vpřed.

Mohl bych to říci také jinak: Franzovi připadal jeho život mezi knihami neskutečný.

Toužil po skutečném životě, po doteku druhých lidí, kteří mu jdou bok po boku, po jejich křiku. Neuvědomoval si, že právě to, co považuje za neskutečné (práce v samotě kabinetu a knihoven) je jeho skutečný život, kdežto průvody, které mu představovaly realitu, nejsou než divadlo, tanec, slavnost, jinak řečeno: sen.

Sabina bydlila v době studií v koleji. Na prvního máje musili všichni už brzo ráno odejít na seřadiště průvodu. Aby tam nikdo nechyběl, studentští funkcionáři kontrolovali, zda je budova prázdná. Schovala se proto na záchodě, a když už

byli všichni dávno pryč, odešla do svého pokoje. Bylo ticho, jaké nikdy nezažita. Jenom z dálky se ozývala pochodová hudba. Bylo to, jako by byla skryta uvnitř mušle a z dálky se ozývalo moře nepřátelského světa. Rok dva poté, co odešla z Čech, ocitla se čirou náhodou v Paříži, právě na výročí ruské invaze. Konala se protestní manifestace a ona nemohla odolat, aby se j í též nezúčastnila. Mladí Francouzi zvedali pěsti a křičeli hesla proti sovětskému imperialismu. Ta hesla se j í líbila, ale najednou s překvapením zjistila, že je není s to křičet spolu s ostatními. Nevydržela v průvodu déle než několik minut.

Svěřila se s tím zážitkem francouzským přátelům. Divili se: "Tak ty nechceš bojovat proti okupaci své země?" Chtěla jim říci, že za komunismem, fašismem všemi okupacemi a invazemi se skrývá základněj ší a obecněj ší zlo; obrazem toho zla se pro ni stal pochodující průvod lidí, kteří vztyčují ruce a křičí unisono stejné slabiky. Ale věděla, že by jim to neuměla vysvětlit. V rozpacích převedla rozhovor na jiné téma.

Krása New Yorku

Chodili po New Yorku celé hodiny; pohled se měnil každým krokem, jako by šli klikatým chodníkem v úchvatné horské krajině: uprostřed chodníku klečel mladík a modlil se, kus od něho, opřena o strom, dřímala krásná černoška, muž v černém obleku kráčel přes silnici a velikými gesty dirigoval neviditelný orchestr, v kašně tryskala voda a kolem ní seděli stavební dělníci a obědvali. Železné

žebříky šplhaly po fasádách ošklivých domů z červených cihel, ale domy byly tak ošklivé, že byly vlastně krásné, v jejich sousedství stál velký skleněný

mrakodrap a za ním jiný mrakodrap, na jehož střeše byl vystavěn malý arabský palác s věžičkami, galeriemi a zlacenými sloupy.

Vzpomněla si na své obrazy: také na nich se setkávaly věci, které k sobě nepatřily: staveniště hutí a za ním petrolejová lampa; anebo ještě jiná lampa, její starodávné stínidlo z malovaného skla je roztříštěno na malé střepiny, které se vznášejí nad pustou krajinou bažin.

Franz řekl: "Evropská krása měla vždycky intencionální ráz. Byl tu estický záměr a dlouhodobý plán, podle něhož člověk během celých desetiletí budoval gotickou katedrálu anebo renesanční město. Krása New Yorku má úplně jinou bázi. Je to neintencionální krása. Vznikla bez lidského úmyslu asi jako krápníková jeskyně. Tvary, samy o sobě ošklivé, se dostávají náhodou, bez plánu, do tak neuvěřitelných sousedství, že zazáří zázračnou poesií." Sabina řekla: "Neintencionální krása. Ano. Dalo by se také říci: krása jakožto omyl. Než krása zmizí úplně ze světa, bude ještě chvíli existovat jako omyl. Krása jako omyl je poslední fáze v dějinách krásy."

A vzpomněla si na svůj první zralý obraz; vznikl dík tomu, že j í na něj omylem skanula červená barva. Ano, její obrazy byly založeny na kráse omylu a New York byl tajnou a pravou vlastí jej ího malování.

Franz řekl: "Možná že neintencionální krása New Yorku je mnohem bohatší a pestřejší než příliš přísná a komponovaná krása lidského projektu. Ale není to už evropská krása. Je to cizí svět."

Cožpak je přece jen něco, o čem si myslí oba totéž? Ne. Je tu rozdíl. Cizota newyorské

krásy Sabinu strašlivě přitahuje. Franze fascinuje, ale i děsí; vzbuzuje v něm stesk po Evropě. Sabinina vlast

Sabina rozumí jeho nechuti k Americe. Franz je ztělesněním Evropy: jeho matka pocházela z Vídně, jeho otec byl Francouz, on sám je Švýcar. Franz se zase obdivuje Sabinině vlasti. Když mu vypráví o sobě a o svých přátelích z Čech, Franz slyší slova vězení, pronásledování, tanky v ulicích, emigrace, letáky, zakázaná literatura, zakázané výstavy, a cítí podivnou závist spojenou s nostalgií.

Svěřuje se Sabině: "Jednoho dne o mně napsal jeden filosof, že všechno, co říkám, jsou nedokazatelné spekulace a nazval mne 'Sokratem téměř

nepravděpododobným'. Cítil jsem se strašně ponížen a odpověděl jsem mu zuřivým tónem. Představ si! Tahle směšná epizoda byl největší konflikt, jaký jsem kdy zažil! Tam dosáhl můj život maxima svých dramatických možností! Žijeme oba dva v různých měřítcích. Vstoupila jsi do mého života jako Gulliver do říše trpaslíků."

Sabina protestuje. Říká, že konflikt, drama, tragédie neznamenají vůbec nic, žádnou hodnotu, nic, co by zasloužilo úcty či obdivu. To, co může každý závidět Franzovi, je práce, kterou mohl v klidu vykonat.

Franz vrtí hlavou: "Když je společnost bohatá, lidé nemusí pracovat rukama a věnují se duševní činnosti. Je čím dál více universit a čím dál více studentů. Aby mohli studenti absolvovat, musí si vymyslit témata diplomních prací. Témat je nekonečné množství, protože o všem na světě je možno napsat pojednání. Popsané listy papíru se vrší do archívů, které jsou smutnější než hřbitov, protože do nich nikdo nevstoupí ani na Svátek mrtvých. Kultura zaniká v množství