Кундера - Kundera - Nesnesitelna lehkost byti

Nemilovat se s malířkou v Ženevě byl vlastně trest, který uložil sám sobě za to, že je ženatý s jinou ženou. Pociťoval to jako jakousi vinu či defekt. I když

erotický život s manželkou nestál za řeč, přece jen spali na jedné posteli, probouzeli se v noci hlasitým dechem toho druhého a vdechovali navzájem pachy svých těl. Spal by jistě raději sám, jenomže společná postel zůtávala symbolem manželství a symboly, jak víme, jsou nedotknutelné.

Pokaždé, když uléhal vedle manželky do postele, myslil na to, že si ho jeho milenka představuje, jak léhá vedle své manželky do postele. Pokaždé se při té

myšlence styděl a právě proto chtěl oddálit v prostou co nejdál postel, kde spal s manželkou, od postele, kde se miloval s milenkou.

Malířka si znovu nalila víno, upila, a potom mlčky, s jakousi podivnou nevšímavostí, jako by tu Franz vůbec nebyl, si svlékala pomalu halenku. Chovala se jako adept herectví, který má ukázat v hodině cvičení na konservatoři, jak si počíná, když je sám v místnosti a nikdo ho nevidí.

Byla jen v sukni a v podprsence. Pak (jako by si teprve teď všimla, že není v místnosti sama) se zadívala na Franze dlouhým pohledem.

Ten pohled ho uvedl do rozpaků, protože mu nerozuměl. Mezi všemi milenci se rychle vytvoří pravidla hry, jichž si nejsou vědomi, ale která platí a nelze je porušit. Pohled, který na něho v té chvíli upřela, se vymykal těm pravidlům; neměl nic společného s pohledy a gesty, které předcházely obvykle jejich milování. Nebyla v něm ani výzva ani koketnost, spíš jakási otázka. Jenomže Franz neměl nejmenší tušení, na co se ten pohled ptá.

Potom svlékla sukni. Vzala Franze za ruku a obrátila ho k velkému zrcadlu, které stálo krok od nich opřeno o zeď. Nepouštěla jeho ruku a dívala se do zrcadla pořád tím dlouhým, tázavým pohledem, chvíli na sebe, chvíli na něho. U zrcadla byl na zemi podstavec, na němž byla nasazena stará černá pánská

buřinka. Shýbla se pro ni a nasadila si ji na hlavu. Obraz v zrcadle se rázem změnil: byla tam teď žena v prádle, krásná, nepřístupná, lhostejná, a na hlavě

měla nasazenu strašlivě nepatřičnou buřinku. Držela za ruku muže v šedivém obleku s kravatou.

Znovu se musil usmát tomu, jak nerozumí své milence. Nesvlékla se proto, aby ho vyzvala k milování, ale aby provedla jakýsi podivný šprým, soukromý happening pro ně dva. Chápavě a souhlasně se usmál.

Čekal, že malířka odpoví na jeho úsměv úsměvem, ale nedočkal se. Nepouštěla jeho ruku a dívala se v zrcadle střídavě na sebe a na něho.

Doba happenningu překročila svou hranici. Franzovi se zdálo, že šprým (i když byl ochoten ho považovat za půvabný) trvá už příliš dlouho. Vzal proto buřinku něžně mezi dva prsty, s úsměvem ji sundal malířce z hlavy a položil zpátky na podstavec. Bylo to, jak by vymazával gumou vousy, které nakreslilo nezbedné dítě na obrázek Panny Marie.

Ještě několik vteřin zůstala bez hnutí a dívala se na sebe do zrcadla. Pak ji Franz zahrnul

něžnými polibky. Znovu ji prosil, aby s ním odjela na deset dní do Palerma. Slíbila mu to tentokrát bez odmluv a on odešel.

Byl zase ve výborné náladě. Ženeva, kterou celý život proklínal jako metropoli nudy, mu připadala krásná a plná dobrodružství. Byl už na ulici a ohlížel se zpátky vzhůru k širokému oknu ateliéru. Bylo pozdní jaro, horko, nad všemi okny byly napnuty pruhované rolety. Franz došel k parku, nad nímž v dálce se vznášely zlaté kopule pravoslavného chrámu jako pozlacené dělové koule, které neviditelná

síla zadržela těsně před dopadem a nechala tkvět ve vzduchu. Bylo to krásné. Franz scházel dolů k nábřeží, aby tam nasedl na člun městské dopravy a nechal se převézt na severní břeh jezera, kde bydlil.

—2. --Sabina zůstala sama. Vrátila se před zrcadlo. Byla stále jen v prádle. Nasadila si opět buřinku a dlouze se pozorovala. Divila se sama sobě, že už tolik let pronásleduje jeden ztracený okamžik.

Kdysi před mnoha lety k ní přišel Tomáš a buřinka ho zaujala. Nasadil si ji a díval se na sebe do velkého zrcadla, které stejně jako zde stálo tehdy opřeno o zeď v jejím pražském ateliéru. Chtěl vidět, jak by mu slušelo být starostou z minulého století. Když se pak Sabina začala pomalu svlékat, posadil jí buřinku na hlavu. Stáli před zrcadlem (vždycky před ním stáli, když se svlékala) a pozorovali se v něm. Byla jen v prádle a na hlavě měla buřinku. Pak náhle pochopila, že jsou oba tím pohledem vzrušeni.

Jak se to mohlo stát? Ještě před chvílí jí připadala buřinka na její hlavě jako žert. Což je od směšného ke vzrušujícímu jen krůček?

Ano. Když se tehdy na sebe dívala do zrcadla, neviděla tam v prvních vteřinách než rozmarnou situaci. Ale vzápětí bylo komické překryto vzrušujícím: buřinka neznamenala žert ale násilí; násilí na Sabině, na její ženské důstojnosti. Viděla se s obnaženýma nohama, v tenkých kalhotkách, skrze něž prosvítal klín. Prádlo podtrhovalo půvab jejího ženství a tvrdý mužský klobouk to ženství

popíral, znásilňoval, zesměšňoval. Tomáš stál vedle ní oblečen, z čehož vyplývalo, že podstatou toho, co oba vidí, není legrace (to by přece i on musil být v prádle a v buřince), nýbrž ponížení. Místo toho, aby to ponížení odmítla, ona ho pyšně a provokativně předváděla, jako kdyby se nechala dobrovolně a veřejně znásilňovat, a najednou už nemohla dál a strhla Tomáše na zem. Buřinka se zakutálela pod stůl a oni se zmítali na koberci pod zrcadlem. Vraťme se ještě k buřince:

Nejdříve byla nejasnou vzpomínkou na zapomenutého dědečka, starostu malého českého města v minulém století.

Za druhé byla památkou na tatínka. Po pohřbu si její bratr přivlastnil všechen majetek po rodičích a ona z pyšného vzdoru se odmítla hádat o svá práva. Prohlásila sarkasticky, že si bere buřinku jako jediné dědictví po otci. Za třetí byla rekvizitou milostných her s Tomášem.

Za čtvrté byla znakem její originality, kterou vědomě pěstovala. Nemohla si s sebou vzít do emigrace mnoho věcí a vzala-li si tento objemný a nepraktický

předmět, znamenalo to, že se musila vzdát jiných praktičtějších. Za páté: v cizině se buřinka stala sentimentálním objektem. Když přijela za Tomášem do Curychu, vzala si buřinku s sebou a měla ji na hlavě, když mu otvírala dveře hotelového pokoje. Tehdy se stalo něco, s čím nepočítala: buřinka nebyla ani veselá ani vzrušující, stala se památkou na uplynulý čas. Byli oba dojati. Milovali se jako nikdy předtím: pro obscénní hry nebylo místa, protože jejich setkání nebylo pokračováním erotických schůzek, kdy pokaždé vymýšleli nějakou novou malou neřest, ale rekapitulací času, zpěvem o jejich společné

minulosti, sentimentálním resumé nesentimentálního příběhu, který se ztrácel v dálce.

Buřinka se stala motivem hudební skladby, jíž je Sabinin život. Ten motiv se znovu a znovu vracel a pokaždé měl jiný význam; všechny ty významy pluly buřinkou jako voda řečištěm. A mohu říci, že to bylo Herakleitovo řečiště:

"nikdy nevstoupíš dvakrát do téže řeky!": buřinka byla koryto, v němž Sabina viděla téci pokaždé jinou řeku, jinou sémantickou řeku: stejný předmět probouzel pokaždé jiný význam, ale spolu s tím významem se ozývaly (jako echo, jako průvod ech) všechny významy minulé. Každý nový zážitek zněl stále bohatším souzvukem. Tomáš a Sabina byli v curyšském hotelu dojati pohledem na buřinku a milovali se skoro v pláči, protože ta černá věc nebyla jen vzpomínkou na jejich milostné