Кундера - Kundera - Nesnesitelna lehkost byti

Sabina se té otázce dlouho smála. Tereza odložila buřinku, vzala do ruky aparát a začala fotografovat.

Když už to trvalo málem hodinu, řekla najednou:

"Nechceš, abych tě vyfotografovala nahou?"

"Nahou?" zasmála se Sabina.

"Ano," opakovala Tereza statečně svůj návrh.

"Na to se musíme napít," řekla Sabina a otevřela láhev vína. Tereza cítila slabost v těle, byla zamlklá, zatímco Sabina kráčela po pokoji se sklenkou vína a rozhovořila se o dědečkovi, který byl starostou malého města; Sabina ho nikdy nepoznala; jediné, co po něm zbylo, je tenhle klobouk a pak jedna fotografie, na níž je tribuna, kde stojí vedle sebe několik maloměstských hodnostářů; jeden z nich je dědeček; není vůbec jasné, co na té tribuně dělaj í, snad jsou přítomni

nějaké slavnosti, snad odhaluj í pomník nějakému jinému hodnostáři, který také nosil buřinku při slavnostních příležitostech. Sabina vyprávěla dlouze o buřince a dědečkovi a když dopila třetí sklenku, řekla: "Počkej," a odešla do koupelny.

Vrátila se v koupacím plášti. Tereza vzala do ruky aparát a přiložila si ho k oku. Sabina před ní rozhrnula plášť.

—22. --Aparát sloužil Tereze zároveň jako mechanické oko, jímž pozorovala Tomášovu milenku, i jako závoj, kterým si před ní kryla tvář.

Sabina potřebovala určitý čas, než se odhodlala odhodit plášť docela. Situace, v níž se octla, byla přece jen o něco obtížněj ší, než předpokládala. Když

fotografování trvalo několik minut, přistoupila k Tereze a řekla: "Teď budu fotografovat já tebe. Svlékni se."

Slova "svlékni se" slyšela Sabina mnohokrát od Tomáše a utkvěla jí v mysli. Byl to tedy Tomášův rozkaz, který teď Tomášova milenka adresovala Tomášově ženě. Spojil obě ženy stejnou magickou větou. Byl to jeho způsob, jak měnit nečekaně

nevinnou konverzaci se ženami v erotickou situaci: nikoli pohlazením, dotekem, lichocením, prosbami, ale rozkazem, který řekl náhle, nečekaně, tichým hlasem, ale přece důrazně a autoritativně a s fyzickým odstupem: nikdy se v té chvíli ženy nedotýkal. I Tereze často řekl úplně stejným tónem "svlékni se!" a i když

to řekl tiše, i když to jen šeptal, byl to rozkaz a ona pocítila vždycky vzrušení z toho, že poslouchá. Teď uslyšela stejné slovo a chuť uposlechnout byla snad ještě větší, protože uposlechnout někoho cizího je zvláštní šílenství, šílenství v tomto případě ještě o to krásněj ší, že rozkaz nevyslovuje muž, ale žena.

Sabina si od ní vzala aparát a Tereza se svlékla. Stála před Sabinou nahá a odzbrojená. Doslova odzbrojená, to jest bez aparátu, kterým si před chvílí kryla tvář a zároveň j ím mířila jako zbraní na Sabinu. Byla dána Tomášově milence na pospas. Ta krásná odevzdanost ji opíjela. Toužila, aby vteřiny, kdy stoj í nahá proti ní, nikdy nekončily.

Myslím, že i Sabinu ovanulo zvláštní kouzlo situace, kdy před ní stála žena jejího milence, podivně odevzdaná a plachá. Dvakrát nebo třikrát cvakla spouští

a pak, jako by se lekla toho okouzlení a chtěla ho rychle zaplašit, hlasitě se rozesmála. Tereza se rozesmála též a obě ženy se oblékly.

—23. --Všechny předchozí zločiny ruské říše se děly přikryty diskrétním stínem. Deportace půl miliónu Litevců, zavraždění statisíců Poláků, likvidace krymských Tatarů, to všechno zůstalo v paměti bez fotografických dokumentů a tedy vlastně

jako cosi nedokazatelného, co bude dříve či později prohlášeno za mystifikaci. Naproti tomu přepadení Československa v roce 1968 je celé vyfotografováno a nafilmováno, uloženo v archívech celého světa.

Čeští fotografové a kameramani si uvědomili, že právě oni mohou vykonat to jediné, co se ještě vykonat dalo: zachovat pro dalekou budoucnost obraz násilí. Tereza byla plných sedm dní na ulicích a fotografovala ruské voj áky a důstojníky ve všech situacích, které je kompromitovaly. Rusové nevěděli, co dělat. Byli přesně instruováni, jak se mají chovat, když po nich bude někdo střílet nebo házet kameny, ale nikdo jim nedal pokyny, co dělat, když na ně někdo namíří

objektiv fotoaparátu.

Vyfotografovala spoustu filmů. Asi polovinu z nich rozdala v nevyvolaném negativu zahraničním žurnalistům (hranice byly stále otevřeny, novináři přijížděli z ciziny alespoň na skok a byli vděčni za každý dokument). Mnohé z nich se objevily v nejrůznějších zahraničních

novinách: byly na nich tanky, hrozící pěsti, pobořené domy, mrtví přikryti zkrvavenou červenomodrobílou vlajkou, mladíci na motocyklech, kteří ve zběsilé rychlosti jezdili kolem tanků

a mávali národními prapory na dlouhých žerdích, a mladé dívky v neuvěřitelně krátkých sukních, které provokovaly ubohé ruské vojáky, sexuálně vyhladovělé, a líbaly se před jejich očima s neznámými kolemjdoucími. Řekl jsem již, že ruská

invaze nebyla jen tragédie, ale též slavnost nenávisti plná podivné (a nikdy nikomu již nevysvětlitelné) euforie.

—24. --Odvezla si s sebou do Švýcarska asi padesát fotografií, které sama vyvolala se vší péčí a uměním. Šla je nabídnout velkému obrázkovému časopisu. Redaktor ji přijal vlídně (všichni Češi nosili ještě kolem hlavy aureolu svého neštěstí, které dojímalo dobré Švýcary), posadil ji do křesla, prohlížel si snímky, chválil je a vysvětlil j í, že nyní, když už od událostí uplynul jistý čas, nemají ("přesto, že jsou velice krásné!") žádnou naději na uveřejnění.

"Ale v Praze nic neskončilo!" protestovala a snažila se mu vysvětlit špatnou němčinou, že právě nyní když je země okupovaná, v továrnách se zakládaj í

navzdory všemu dělnické samosprávy, studenti stávkuj í na protest proti okupaci a celá země si dále žije po svém. Vždyť právě to je neuvěřitelné! A nikoho to už nezaj ímá!

Redaktor byl rád, když do místnosti vstoupila energická žena a přerušila jejich konverzaci. Podávala mu složku a řekla: "To je ta reportáž o nudistické pláži." Redaktor byl jemný člověk a bál se, že Češka, která fotografovala tanky, bude považovat obraz nahých lidí na pláži za frivolní. Položil proto složku hodně

daleko na kraj stolu a honem řekl příchozí ženě: "Představím ti tvou pražskou kolegyni. Přinesla mi nádherné fotky."

Žena stiskla Tereze ruku a vzala si její snímky. "Podívejte se zatím na ty moje," řekla. Tereza se natáhla ke složce a vyňala z ní fotografie. Redaktor Tereze řekl skoro omluvným hlasem: "To je pravý opak toho, co jste fotografovala vy." Tereza řekla: "Ale kdepak. To je totéž." Nikdo této větě nerozuměl a i mně dělá

jisté potíže vysvětlit, co vlastně chtěla Tereza říci, když přirovnala nudistickou pláž k ruské invazi. Dívala se na fotografie a dlouho zůstala u jedné, kde stála v kroužku čtyřčlenná rodina: nahá matka skloněná k dětem, takže veliké cecky z ní visely dolů, jako visejí koze nebo krávě, a zezadu stejně

skloněný muž, jehož pytlík vypadal též jako jakési miniaturní vemeno.

"Nelíbí se vám?" ptal se redaktor.

"Je to krásně vyfotografované."

"Spíš téma ji šokuje," řekla fotografka. "Je na vás hned vidět, že byste na nudistickou pláž

nešla."

"Ne," řekla Tereza.

Redaktor se usmál: "Přece jenom je poznat, odkud jste přišla. Komunistické země jsou strašně puritánské."

Fotografka řekla s mateřskou laskavostí: "Nahá těla, na tom nic není! To je normální! Všechno, co je normální, je krásné!"