Кундера - Kundera - Nesnesitelna lehkost byti

stalo? Má tedy prožít už celý svůj život ve strachu, že ho ztratí?

Říká si: Jejich setkání bylo od počátku založeno na omylu. Anna Karenina, kterou tiskla pod paží, byla falešná legitimace, kterou Tomáše oklamala. Vytvořili jeden pro druhého peklo, i když se mají rádi. To, že se mají rádi, je důkazem, že chyba není v nich samých, v jejich jednání nebo v jejich nestálém citu, ale v tom, že se k sobě nehodí, protože on je silný a ona je slabá. Je jako Dubček, který dělá uprostřed jediné věty půl minutovou pauzu, je jako jej í vlast, která

koktá, lapá po dechu a nemůže mluvit.

Ale právě ten slabý musí umět být silný a odejít, když ten silný je příliš slabý, než aby uměl slabém ublížit.

Tak si to říkala a tiskla tvář ke Kareninově chlupaté hlavě: "Nezlob se, Karenine. Ještě jednou budeš muset změnit byt."

—28. --Seděla přitištěna v koutku kupé, těžký kufr měla nad hlavou. Karenin se jí tiskl u nohou. Myslila na kuchaře z restaurace, kde byla zaměstnána, když žila matky. Využíval každé příležitosti, aby ji plácl po zadku a mnohokrát přede všemi vyzýval, aby se s ním šla vyspat. Bylo to zvláštní, že myslila právě na něho. Představoval pro ni přímo příklad všeho, co se jí hnusilo. Ale teď nemyslila než

na to, že ho vyhledá a řekne mu: "Říkal jsi, že se se mnou chceš vyspat. Jsem zde." Toužila, udělat něco, aby už nebylo cesty zpátky. Toužila zničit brutálně celou minulost svých posledních sedmi let. Byla to závrať. Omamující, nepřekonatelná touha po pádu.

Mohli bychom závrať také nazvat opilstvím slabosti. Člověk si uvědomuje svou slabost a nechce se jí bránit, nýbrž poddat. Je opilý svou slabostí, chce být ještě slabší, chce upadnout uprostřed náměstí, přede všemi, chce být dole a ještě níž než dole.

Přesvědčovala se o tom, že nezůstane v Praze a nebude už dělat fotografku. Vrátí se do malého města, z něhož ji kdysi odvolal hlas Tomáše. Ale když přijela do Prahy, musila tam přece jen nějaký čas zůstat, aby zařídila mnoho praktických věcí. Začala svůj odjezd odkládat.

Tak uplynulo pět dnů a v bytě se náhle objevil Tomáš. Karenin mu dlouho vyskakoval k tváři, takže je na dlouhou chvíli zbavil nutnosti něco si říct. Bylo jim, jako by stáli uprostřed sněhové pláně a třásli se zimou. Pak k sobě přistoupili jako milenci, kteří se dosud nepolíbili. Zeptal se: "Všechno tu bylo v pořádku?"

"Ano," odpověděla.

"Byla jsi v týdeníku?"

"Telefonovala jsem tam."

"A?"

"Nic. Čekala jsem."

"Na co?"

Neodpověděla. Nemohla mu říci, že čekala na něho.

---29. --Vracíme se k okamžiku, který už známe. Tomáš byl zoufalý a bolel ho žaludek. Usnul až velmi pozdě v noci.

Brzy poté se probudila Tereza. (Ruská letadla kroužila nad Prahou a v jejich hluku se nedalo spát.) Její první myšlenka byla: Vrátil se kvůli ní. Kvůli ní

změnil svůj osud. Teď už to není on, kdo bude zodpovědný za ni, teď je ona zodpovědná za něho.

Ta odpovědnost jí připadala nad její síly.

Ale pak si najednou vzpomněla, že včera, chvíli poté se objevil ve dveřích bytu, bilo na pražském kostele šest hodin. Když se poprvé setkali, služba jí končila v šest. Viděla ho sedět před sebou na žluté lavičce slyšela znít zvony na věži. Ne, to nebyla pověrčivost, to byl smysl pro krásu který ji zbavil tísně a naplnil touhou žít. Ptáci náhod se j í znovu slétali na ramena. Měla slzy v očích a byla nesmírně šťastna, že ho slyší dýchat vedle sebe.

TŘETÍ ČÁST - Nepochopená slova

1. --Ženeva je město vodotrysků a kašen,

parků, v nichž stojí kiosky, kde kdysi hrávala hudba. I budova university se ztrácí ve stromech. Franz před chvílí

skončil dopolední přednášku a vyšel z budovy. Z hadic tryskala rozprašovaná voda na trávník a on byl ve výborné náladě. Šel z university přímo za svou milenkou. Bydlila pár ulic odtud.

Stavoval se u ní často, ale vždy jen jako pozorný přítel, nikdy jako milenec. Kdyby se s ní miloval v jej ím ženevském ateliéru, šel by během jediného dne od jedné ženy ke druhé, od manželky k milence a zpět, a protože v Ženevě spěj í

manželé po francouzském způsobu na jedné posteli, šel by tedy během několika hodin z postele jedné ženy do postele druhé ženy. Zdálo se mu, že by tím ponížil milenku i manželku a konec konců i sám sebe.

Jeho láska k ženě, do níž se zamiloval před několika měsíci, mu byla tak vzácná, že se pro ni snažil vytvořit ve svém životě samostatný prostor, nepřístupné

území čistoty. Byl zván často přednášet na různé zahraniční university a přijímal teď tedy horlivě všechna pozvání. Protože jich nebylo dost, vymýšlel si ještě navíc neskutečné kongresy a symposia, aby mohl své odjezdy odůvodnit manželce. Jeho milenka, která disponovala volně svým časem, ho doprovázela. Umožnil j í tak, aby poznala během krátké doby mnoho evropských a jedno americké město.

"Za deset dnů, nejsi-li proti tomu, mohli bychom odjet do Palerma," řekl.

"Dám přednost Ženevě," odpověděla. Stála před štaflemi s rozmalovaným plátnem a pozorovala svůj obraz.

"Jak chceš žít a nepoznat Palermo?" snažil se žertovat.

"Já Palermo znám," řekla.

"Jak to," ptal se skoro žárlivě.

"Moje známá mi odtud poslala pohlednici. Přilepila jsem si ji lepicí páskou na záchodě. Copak sis j í nevšiml?"

Potom dodala: "Byl jeden básník z počátku století. Byl už velmi starý a jeho sekretář ho vedl na procházku. 'Mistře,' říká mu, 'podívejte se nahoru! Dnes letí nad městem první letadlo!' 'Umím si představit,' řekl mistr svému sekretáři a nezvedl oči ze země. Vidíš, a já si umím představit Palermo. Jsou tam stejné

hotely stejná auta jako ve všech městech. V mém ateliéru jsou aspoň pořád jiné obrazy."

Franz zesmutněl. Zvykl si na takové spojení milostného života s cestováním, že vkládal do výzvy "pojedeme do Palerma!" jednoznačně erotický vzkaz. Prohlášení

"dám přednost Ženevě!" mělo proto pro něho jasný smysl: jeho milenka po něm už netouží jako po milenci.

Jak je to možné, že je před ní tak nejistý? Neměl k tomu přece nejmenší důvod!

Byla to ona, ne on, kdo projevil první erotickou iniciativu krátce po jejich seznámení; byl hezký muž, byl na vrcholu vědecké kariéry, byl dokonce obáván svými kolegy, protože projevoval v odborných diskusích pýchu a tvrdohlavost. Proč tedy myslí každý den na to, že ho jeho milenka opustí?

Nemohu to pochopit jinak, než že láska pro něho nebyla prodloužením jeho veřejného života nýbrž jeho protipólem. Znamenala pro něho touhu odevzdat se milované ženě na milost a nemilost. Ten, kdo se vzdá tomu druhému jako voj ák do zajetí, musí předem odhodit jakoukoli zbraň. A nemá-li žádnou obranu proti ráně, nemůže se ubránit tomu, aby se ptal, kdy ta rána přijde. Proto mohu říci: pro Franze znamenala láska ustavičné očekávání rány.

Zatímco se odevzdával své úzkosti, jeho milenka odložila štětec a odešla do vedlejší místnosti. Vrátila se s lahví vína. Beze slova ji otevřela a nalila víno do dvou sklenic.

Spadl mu kámen ze srdce a byl si k smíchu. Slova "dám přednost Ženevě!" neznamenala, že se s ním nechce milovat, ale právě naopak, že ji už nebaví omezovat chvíle lásky jen na cizí města.

Zvedla sklenku a vypila ji do dna. Také Franz pozvedl sklenici a napil se. Byl ovšem hrozně rád, že odmítnutí cesty do Palerma se ukázalo být výzvou k milování, ale bylo mu toho vzápětí i trochu líto: jeho milenka se rozhodla zrušit řeholi čistoty, kterou vnesl do jejich vztahu: nepochopila jeho úzkostnou snahu uchránit lásku před banalitou a oddělit ji radikálně od jeho manželského domova.