Кундера - Kundera - Nesnesitelna lehkost byti

hry, ale i památkou na Sabinina otce a na dědečka, který žil ve století bez aut a letadel. Teď snad můžeme lépe pochopit propast, která oddělovala Sabinu a Franze: on naslouchal dychtivě příběhu jej ího života a ona naslouchala stejně dychtivě

jemu. Rozuměli přesně logickému významu slov, která si říkali, neslyšeli však šumění sémantické řeky, která těmito slovy protékala.

Proto, když si před ním nasadila buřinku, byl Franz v rozpacích, jako kdyby na něho někdo promluvil cizím jazykem. Neshledával to ani obscénní, ani sentimentální, bylo to jen nesrozumitelné gesto, které ho uvádělo do rozpaků absencí významu.

Dokud jsou lidé ještě mladí a hudební skladba jejich života je teprve u svých prvních taktů, mohou ji psát společně a vyměňovat si motivy (tak jako si Tomáš a Sabina vyměnili motiv buřinky), ale když se setkaj í a jsou už starší, jejich hudební skladba je více méně uzavřena a každé slovo, každý předmět znamená něco jiného ve skladbě jednoho i druhého.

Kdybych sledoval všechny rozhovory mezi Sabinou a Franzem, mohl bych sestavit z jejich neporozumění veliký slovník. Spokojme se s malým slovníkem.

—3. --Malý slovník nepochopených slov (první část)

Žena

Být ženou je pro Sabinu úděl, který si nevybrala. To, co jsme si nevybrali, nemůžeme považovat ani za svou zásluhu ani za svůj nezdar. Sabina se domnívá, že je třeba mít k přidělenému údělu korektní vztah. Bouřit se proti tomu, že se narodila ženou, jí připadá stejně pošetilé jako zakládat si na tom. Jednou během jednoho z jejich prvních setkání jí řekl Franz se zvláštním důrazem: "Sabino, vy jste žena." Nechápala, proč jí to oznamuje se slavnostním výrazem Kryštofa Kolumba, který právě uviděl břeh Ameriky. Teprve později pochopila, že slovo žena, na které položil zvláštní důraz, neznamená pro něho označení jednoho ze dvou lidských pohlaví nýbrž hodnotu. Ne každá žena je hodna být nazývána ženou.

Ale je-li Sabina pro Franze ženou, co je pro něho Marie-Claude, jeho skutečná manželka? Před více než dvaceti lety, několik měsíců po jejich seznámení, mu vyhrožovala, že si vezme život, když ji opustí. Franze ta hrozba okouzlila. Marie-Claude se mu příliš nelíbila, zato jej í láska mu připadala nádherná. Zdálo se mu, že tak velké lásky není hoden a že by se měl před ní hluboko poklonit. Poklonil se tedy až k zemi a oženil se s ní. I když Marie-Claude už nikdy neprojevila takovou intensitu citu jako ve chvíli, kdy mu hrozila sebevraždou, zůstal hluboko v něm živý imperativ: nesmí j í nikdy ublížit a musí si v ní vážit ženy.

Ta věta je zajímavá. Neříkal si: vážit si Marie-Claude, ale: vážit si ženy v Marie-Claude. Je-li však Marie-Claude sama ženou, kdo je to ta druhá žena, která se v ní skrývá a které si má vážit? Je to snad platónská idea ženy?

Ne. Je to jeho maminka. Nikdy by ho nenapadlo říci, že si v mamince váží ženy. Zbožňoval maminku a ne nějakou ženu, která byla v ní. Platónská idea ženy a maminka byla

jedno a totéž.

Bylo mu dvanáct let, když ji náhle opustil Franzův otec. Chlapec tušil, že se něco vážného stalo, ale maminka zahalila drama do neutrálních a mírných slov, aby ho nerozrušila. Šli toho dne spolu do města a Franz si na odchodu z bytu všiml, že maminka má na každé noze jinou botu. Upadl do zmatku, chtěl ji na to upozornit, ale zároveň se bál, že by ji takové upozorněni mohlo zranit. A tak s ní strávil ve městě dvě hodiny a celou dobu nemohl spustit oči z jejich nohou. Tehdy poprvé začal chápat, co je to utrpení.

Věrnost a zrada

Miloval ji od dětství až do chvíle, kdy ji doprovodil na hřbitov, a miloval ji i ve vzpomínkách. Odtud v něm vznikl pocit, že věrnost je první ze všech ctností; věrnost dává jednotu našemu životu, který by se jinak roztříštil na tisíc chvilkových dojmů jako na tisíce střepin.

Franz vyprávěl Sabině často o matce, snad dokonce s jakousi podvědomou vypočítavostí: předpokládal, že Sabina bude okouzlena jeho schopností být věrný a že si ji tím získá.

Nevěděl, že Sabinu okouzlovala zrada a ne věrnost. Slovo věrnost jí připomínalo otce, maloměstského puritána, který maloval v neděli pro své potěšení západy slunce nad lesem a růže ve váze. Díky jemu začala kreslit už jako dítě. Když j í

bylo čtrnáct, zamilovala se do stejně starého chlapce. Tatínek se zděsil a celý rok nesměla vycházet sama z domu. Jednoho dne jí ukázal reprodukce několika Picassových obrazů a vysmíval se jim. Když nesměla milovat čtrnáctiletého spolužáka, milovala aspoň kubismus. Odešla po maturitě do Prahy s veselým pocitem, že může konečně zradit svůj domov.

Zrada. Od malička nám říkával tatínek a pan učitel, že je to to nejhorší, co si vůbec můžeme představit. Ale co je to zrada? Zrada znamená opustit řadu. Zrada znamená opustit řadu a jít do neznáma. Sabina nezná nic krásnějšího než jít do neznáma.

Studovala malířskou akademii, ale nesměla malovat jako Picasso. Byla to doba, kdy se povinně pěstoval tak zvaný socialistický realismus, a ve škole se vyráběly portréty komunistických státníků. Její touha zradit otce zůstala neukojena, protože komunismus byl jen jiný otec, stejně přísný a omezený, který

zakazoval lásku (doba byla puritánská) i Picassa. Vdala se za špatného herce pražského divadla jen proto, že měl pověst výtržníka a byl pro oba otce nepřijatelný.

Pak umřela maminka. Den poté, co se vrátila z pohřbu do Prahy, dostala telegram: tatínek si vzal ze žalu život.

Zachvátily ji výčitky: Což to bylo tak špatné, že tatínek maloval vázy s růžemi a neměl rád Picassa? Bylo to tak odsouzeníhodné, že se bál, aby mu čtrnáctiletá

dcera nepřišla domů těhotná? Bylo to tak směšné, že nemohl zůstat žít bez své ženy?

Popadla ji znovu touha zradit: zradit svou vlastní zradu. Oznámila manželovi (neviděla v něm už výtržníka nýbrž jen obtížného opilce), že ho opustí. Ale zradíme-li B, pro které jsme zradili A, nevyplývá z toho, že si tím A usmíříme. Život rozvedené malířky se nepodobal životu zrazených rodičů. První

zrada je nenapravitelná. Vyvolá řetězovou, reakci dalších zrad, z nichž každá nás vzdaluje ještě víc a víc od místa původní zrady.

Hudba

Pro Franze je to umění, které se nejvíc přibližuje dionýsské kráse chápané jako opilství. Člověk nemůže být dost dobře opilý románem nebo obrazem, ale může se opít Beethovenovou

Devátou, Bartákovou sonátou pro dva klavíry a bicí nástroje anebo zpěvem Beatles. Franz nerozlišuje mezi takovou vážnou hudbou a hudbou pro zábavu. To rozlišení mu připadá staromódní a pokrytecké. Miluje stejně rock jako Mozarta.

Považuje hudbu za osvoboditelku: osvobozuje ho od samoty, uzavřenosti, prachu knihovny, otvírá v jeho těle dveře, jimiž duše vystupuje do světa, aby se bratřila. Rád tančí a lituje, že Sabina s ním tuto vášeň nesdílí. Sedí spolu v restauraci a z tlampače jim hraje k jídlu hlučná rytmická hudba. Sabina říká: "Je to bludný kruh. Lidé hluchnou, protože si pouští hudbu čím dál hlasitěji. Ale protože hluchnou, nezbývá jim, než si ji pouštět ještě hlasitěji."

"Ty nemáš ráda hudbu?" ptá se Franz.

"Ne," říká Sabina. Pak dodává: "Možná že kdybych žila jindy..." a myslí na dobu, kdy žil Johann Sebastian Bach a kdy se hudba podobala růži rozkvetlé na obrovské sněhové pláni ticha.

Hluk v masce hudby ji pronásleduje už od raného mládí. Musila strávit jako studentka malířské akademie celé prázdniny na tak zvané stavbě mládeže. Bydlili na společných ubikacích a chodili pracovat na staveniště huti. Hudba řvala z tlampačů od pěti ráno do devíti večer. Chtělo se j í plakat, ale hudba byla veselá a nebylo možno se před ní nikde skrýt, ani na záchodě ani v posteli pod přikrývkou, tlampače byly všude. Hudba byla jak smečka honicích psů, kterou na ně poštvali.