Кундера - Kundera - Nesnesitelna lehkost byti

Myslila si tehdy, že jen v komunistickém světě vládne toto barbarství hudby. V cizině zjistila, že proměna hudby v hluk je planetární proces, jímž lidstvo vstupuje do dějinné fáze totální ošklivosti. Totální ráz ošklivosti se projevil nejdříve jako všudypřítomná ošklivost akustická: auta, motocykly, elektrické

kytary, vrtačky, tlampače, sirény. Všudypřítomnost ošklivosti vizuální bude rychle následovat.

Povečeřeli, šli nahoru do pokoje, milovali se a Franzovi se pak pletly myšlenky na prahu usínání. Vzpomněl si na hlučnou hudbu u večeře a napadlo ho: "Hluk má

jednu výhodu. Nejsou v něm slyšet slova." Uvědomil si, že od mládí nedělá nic jiného, než že mluví, píše, přednáší, vymýšlí věty, hledá formulace, opravuje je, takže nakonec žádná slova nejsou přesná, jejich smysl se rozmazává, ztrácejí

obsah a stává se z nich smetí, plevy, prach, písek, který mu bloudí mozkem, bolí ho v hlavě, je jeho nespavostí, jeho nemocí. A v té chvíli zatoužil, nejasně a mocně, po nesmírné hudbě, absolutním hluku, krásném a veselém rámusu, který

všechno obejme, zalije a ohluší a v kterém zanikne navždy bolest, marnost a nicotnost slov. Hudba, to je negace vět, hudba, to je anti-slovo! Toužil být v dlouhém objetí se Sabinou, mlčet, neříci už nikdy jednu jedinou větu a nechat splynout rozkoš s orgiastickým hřmotem hudby. V tom šťastném imaginárním hluku usnul.

Světlo a tma

Žít znamená pro Sabinu vidět. Vidění je vymezeno dvojí hranicí: silným světlem, které oslepuje, a totální tmou. Tím je možná určena Sabinina nechuť k jakémukoli extrémismu. Extrémy znamenají hranici, za níž končí život, a vášeň extremismu, v umění i v politice, je zastřená touha po smrti.

Slovo "světlo" nevyvolává ve Franzovi představu krajiny, na níž spočívá měkká zář dne, ale pramen světla sám o sobě; slunce, žárovka, reflektor. Franzovi se vybavují známé metafory: slunce pravdy, oslepující záře rozumu atd. Stejně jako světlo, přitahuje ho i tma. Ví, že se v naší době považuje za směšné

zhasínat při milování lampu a proto nechává rozsvíceno malé světlo nad postelí. Ve chvíli, kdy vnikne do Sabiny, zavírá však oči. Slast, která ho naplní, žádá

si tmy. Ta tma je ryzí, čistá, bez představ a vidin, ta tma nemá konce, nemá hranic, ta tma je nekonečno, které si každý nosíme v sobě. (Ano, kdo hledá nekonečno, ať zavře oči!)

Ve chvíli, kdy cítí, jak se slast šíří jeho tělem, Franz se roztahuje a rozplývá do nekonečna své tmy, stává se sám nekonečnem. Ale čím víc se muž stává větším ve své vnitřní tmě, tím více se zmenšuje ve své vněj ší podobě. Muž se zavřenýma očima je troskou muže. Sabině je ten pohled nepříjemný, nechce se na Franze dívat a zavírá proto oči též. Ale tato tma pro ni neznamená nekonečno, nýbrž

pouhý nesouhlas s viděným, negaci viděného, odmítnutí vidět.

—4. --Sabina se dala přemluvit, aby navštívila společnost krajanů. Zase diskutovali o tom, zda se proti Rusům mělo či nemělo bojovat se zbraní v ruce. Samozřejmě, že zde, v bezpečí emigrace, všichni prohlašovali, že se bojovat mělo. Sabina řekla:

"Tak se tam vraťte a bojujte."

To neměla říct. Muž s prošedivělými naondulovanými vlasy na ni napřáhl dlouhý ukazovák: "Takhle nemluvte. Všichni máte odpovědnost za to, co se tam stalo. I vy. Co jste doma udělala proti komunistickému režimu? Malovala jste si obrazy, to bylo všechno..."

Hodnocení a prověřování občanů je hlavní a nepřetržitá sociální činnost v komunistických zemích. Má-li mít malíř povolenu výstavu, má-li občan dostat víza, aby mohl jet na prázdniny k moři, má-li se fotbalista stát členem národního mužstva, musí být shromážděny nejdříve všechny posudky a zprávy o něm (od domovnice, od kolegů, od policie, od stranické organizace, od odborů) a tyto posudky jsou pak zvláštními, k tomu určenými úředníky sečteny, zváženy, zrezumovány. To, o čem posudky mluví, se však nijak netýká schopnosti občana malovat, hrát fotbal nebo jeho zdraví, které vyžaduje, aby strávil prázdniny u moře. Týkaj í se jen a jen toho, čemu se říkalo "občanův politický profil" (tedy toho, co občan říká, co si myslí jak se chová, jak se zúčastňuje schůzí či májových průvodů). Protože všechno (všední život, pracovní postup i prázdniny) závisí na tom, jak bude občan hodnocen, musí se každý (chce-li hrát fotbal za národní mužstvo, mít výstavu obrazů nebo strávit prázdniny u moře) chovat tak, aby byl zhodnocen příznivě.

Na to teď myslila Sabina, když slyšela mluvit šedovlasého muže. Nestaral se o to, zda jeho krajané hrají dobře fotbal nebo dobře malují (nikdo z Čechů se nikdy nestaral o to, co Sabina maluje), ale zda se stavěli proti komunistickému režimu aktivně či jen pasivně, doopravdy či jen naoko, od počátku či až dnes. Protože byla malířka, všímala si dobře lidských tváří a znala z Prahy fyziognomii lidí, jejichž vášní je prověřovat a hodnotit druhé. Všichni z nich měli ukazovák o něco delší než prostřední prst a mířili jím proti těm, k nimž

mluvili. Ostatně i prezident Novotný, který vládl v Čechách čtrnáct let až do roku 1968, měl přesně takové holičem nakulmované vlasy a ukazovák nejdelší ze všech obyvatel střední Evropy.

Když zasloužilý emigrant uslyšel z úst malířky, jejíž obrazy nikdy neviděl, že se podobá komunistickému prezidentovi Novotnému, zbrunátněl, zbledl, ještě

jednou zbrunátněl, ještě jednou zbledl, neřekl nic a odmlčel se. Všichni mlčeli spolu s ním, až se Sabina konečně zvedla a odešla.

Byla z toho nešťastná, ale už dole na chodníku ji napadlo: Proč by se vlastně měla stýkat s Čechy? Co ji s nimi spojuje? Krajina? Kdyby měl každý z nich říci, co si představuje pod jménem Čechy, obrazy, které by jim vystupovaly před očima by byly docela nestejnorodé a netvořily by žádnou jednotu. Anebo kultura? Ale co to je? Dvořák a Janáček?

Ano. Ale co když Čech nemá pro hudbu smysl? Podstata češství se rázem rozplyne.

Anebo velcí mužové? Jan Hus? Nikdo z tamtěch lidí nečetl ani řádku z jeho knih. Jediné, čemu byli s to svorně rozumět, byly plameny, sláva plamenů v nichž

uhořel jako kacíř na hranici, sláva popele, v který se proměnil, takže podstata češství, říká si Sabina, je pro ně právě jen popel, nic víc. Ty lidi spojuje jen jejich porážka a výčitky, které adresuj í jeden druhému.

Šla rychle ulicí. Víc než rozchod s emigranty ji teď rozrušily jej í myšlenky. Věděla, že jsou nespravedlivé. Mezi Čechy byli přece i jiní lidé než ten muž s dlouhým ukazovákem. Ticho rozpaků, které následovalo za jejími slovy, zdaleka neznamenalo, že by byli všichni proti ní. Spíš byli zmateni tou náhlou nenávistí, tím neporozuměním, jehož se tu v emigraci všichni stávaj í obětí. Proč

jí jich není spíš líto? Proč je nevidí jako dojemné a opuštěné?

My již víme, proč ne: Už když zradila otce, otevřel se před ní život jako dlouhá cesta zrad a každá nová zrada ji přitahovala jako neřest a jako vítězství. Nechce a nebude stát v řadě! Nebude stát v řadě pořád se stejnými lidmi a stejnými řečmi! Proto je tak rozrušena vlastní nespravedlivostí. To rozrušení

není nepříjemné, naopak, Sabina má pocit, jako by právě nad něčím zvítězila a někdo neviditelný j í za to tleskal.

Vzápětí za tím opojením se však ozvala úzkost: Někde ta cesta přece musí končit!