Кундера - Kundera - Nesnesitelna lehkost byti

Franzovi je to náhle naprosto jasné: Marie-Claude prohlásila, že Sabinin šperk je ošklivý, protože si to mohla dovolit.

Ještě přesněji: Marie-Claude prohlásila, že Sabinin šperk je ošklivý, aby dala najevo, že si může dovolit Sabině říci, že je její šperk ošklivý. Sabinina výstava před rokem neměla valný úspěch a Marie-Claude nestála příliš o přízeň Sabiny. Naopak, Sabina měla důvod stát o přízeň Marie-Claude. Z jejího jednání to však nebylo poznat.

Ano, Franzovi je to zcela jasné: Marie-Claude využila příležitosti, aby dala Sabině (i jiným) najevo, jaký je mezi nimi dvěma skutečný poměr sil.

—7. --Malý slovník nepochopených slov (dokončení)

Starý kostel v Amsterodamu

Z jedné strany jsou domy a v jejich velkých přízemních oknech, které se podobají výkladům obchodů, jsou malé pokoj íčky kurev, které svlečeny do prádla sedí těsně u skla v křesílcích vystlaných polštáři. Vypadají jako velké znuděné kočky. Druhou stranu ulice tvoří obrovský gotický chrám ze čtrnáctého století. Mezi světem kurev a světem Božím jako řeka mezi dvěma říšemi se prostírá

intenzivní pach moče. Uvnitř zbyly ze starého gotického slohu jen vysoké holé bílé zdi, sloupy, klenba a okna. Na zdech není jediný obraz, nikde žádná socha. Kostel je vyklizený jako tělocvična. Jen uprostřed jsou nastaveny do velikého čtverce řady židlí obklopující miniaturní pódium se stolkem pro kazatele. Za židlemi jsou dřevěné kabiny, lóže pro bohaté rodiny měšťanů. Ty židle a lóže tu stojí bez nejmenšího ohledu k tvaru zdí a umístění sloupů, jako by chtěly vyjádřit gotické architektuře svou lhostejnost a opovržení. Kalvínská víra proměnila už před staletími kostel v pouhý hangár, který nemá

jinou funkci než chránit modlitbu věřících před deštěm a sněhem. Franz byl fascinován: tímto obrovským sálem prošel Veliký Pochod dějin. Sabina si vzpomněla, jak po komunistickém převratu byly v Čechách všechny zámky znárodněny a proměněny v učňovská učiliště, v domovy

důchodců,ale také v kravíny. Jeden takový kravín navštívila: do štukových zdí byly přibity háky se železnými kruhy a k nim uvázány krávy dívaj ící se zasněně z oken do zámeckého parku, kde pobíhaly slepice.

Franz řekl: "Ta prázdnota mne fascinuje. Lidé nahromadí oltáře, sochy, obrazy, židle, křesla, koberce, knihy a pak přijde ta chvíle radostné úlevy, kdy to smetou všechno jako smetí ze stolu. Umíš si představit to Herkulovo koště, které

vymetlo tento chrám?"

Sabina ukázala na dřevěnou lóži: "Chudí musili stát a bohatí měli lóže. Ale existovalo něco, co spojovalo bankéře i chudáka: nenávist ke kráse."

"Co je to krása?" řekl Franz a před očima se mu vybavila vernisáž výstavy, které

se musil nedávno účastnit po boku své ženy. Nekonečná marnost řečí a slov, marnost kultury, marnost umění.

Když pracovala jako studentka na stavbě mládeže a měla v duši jed z veselých pochodů, které zněly bez přestání z tlampačů, sedla si jednou v neděli na motocykl a jela daleko do kopců. Zastavila se v neznámé vesničce ztracené v kopcích. Opřela motocykl o zeď kostela a vešla dovnitř. Sloužili právě mši. Náboženství bylo tehdy pronásledováno režimem a většina lidí se kostelu vyhýbala. V lavicích seděli jen starci a stařenky, protože ti se režimu nebáli. Ti se báli jen smrti.

Kněz pronesl zpěvavým hlasem větu a lidé ji po něm opakovali sborem. Byly to litanie. Stále stejná slova se vracela jako poutník, který nemůže odtrhnout oči od krajiny anebo jako člověk, který se nemůže rozloučit se životem. Seděla vzadu v lavici, chvílemi zavírala oči, jen aby slyšela tu hudbu slov, a pak je zase otvírala: viděla nahoře modře malovanou klenbu a na ní velké zlaté hvězdy. Byla okouzlena.

To, co v tom kostele nenadále potkala, nebyl Bůh, ale krása. Věděla přitom dobře, že ten kostel a ty litanie nebyly krásné samy o sobě ale právě ve spojení

se stavbou mládeže, na které trávila dny v rámusu písní. Mše byla krásná, protože se jí zjevila náhle a tajně jako zrazený svět.

Od té doby věděla, že krása je zrazený svět. Můžeme ji potkat jen když ji pronásledovatelé někde omylem zapomněli. krása je schována za kulisou prvomájového průvodu. Chceme-li ji najít, musíme roztrhnout plátno dekorace.

"To je poprvé, co mne nějaký kostel fascinuje," řekl Franz. Nebyl to ani protestantismus ani askeze, co v něm probouzelo nadšení. Bylo to něco jiného, něco velmi osobního, o čem si netroufal před Sabinou mluvit. Zdálo se mu, že slyší hlas, který ho nabádá, aby vzal do ruky Herkulovo koště a vymetl ze svého života vernisáže Marie-Claude, zpěváky Marie-Anne, kongresy a symposia, marné řeči, marná slova. Velký prázdný prostor amsterodamského chrámu se mu zjevil jako obraz vlastního osvobození.

Síla

Vposteli jednoho z moha hotelů, kde se milovali, si Sabina hrála s Franzovými pažemi: "To je neuvěřitelné," řekla, "jaké ty máš svaly." Franz měl z té chvály radost. Vstal z postele, vzal těžkou dubovou židli za nohu dole při zemi a pomalu ji zvedal do výše.

"Nemusíš se ničeho bát," říkal, "ochránil bych tě ve všech situacích. Dělal jsem kdysi judo závodně."

Podařilo se mu vzpažit ruku i s těžkou židlí nad hlavu a Sabina řekla: "To je příjemné vědět, že jsi tak silný."

Vhloubi duše však dodala ještě toto: Franz je silný, ale jeho síla se obrací

jen navenek. Vůči lidem, s nimiž žije, které má rád, je slabý. Franzova slabost se jmenuje dobrota. Franz by Sabině nikdy nic neporučil. Nenařídil by jí, jako kdysi Tomáš, aby položila na zem zrcadlo a chodila po něm nahá. Ne že by mu chyběla smyslnost, ale chybí mu síla poručit. Jsou věci, které se dají

uskutečnit jen násilím. Tělesná láska není myslitelná bez násilí. Sabina se dívala na Franze, jak kráčel pokojem se židlí zvednutou do výše, připadalo jí to groteskní a naplnil ji podivný smutek.

Franz postavil židli na zem a usedl na ni tváří k Sabině.

"Ne že by mi to nedělalo dobře, že jsem silný," řekl, "ale nač potřebuju v Ženevě tyhle svaly? Nosím je jako ornament. Jako paví péro. S nikým jsem se v životě nepral."

Sabina pokračovala v melancholické úvaze: A kdyby měla muže, který by j í poroučel? Který by ji chtěl opanovat? Jak dlouho by ho snesla? Ani ne pět minut!

Z čehož plyne, že se pro ni nehodí žádný muž. Ani silný ani slabý. Řekla: "A proč nepoužiješ síly někdy proti mně?"

"Protože láska znamená zřeknout se síly," řekl Franz tiše. Sabina si uvědomila dvě věci: za prvé, že ta věta je nádherná a pravdivá. Za druhé, že se tou větou Franz diskvalifikuje v jej ím erotickém životě. Žít v pravdě

To je formule, kterou použil Kafka buď ve svém deníku nebo v nějakém dopise. Franz si už nepamatuje kde. Ta formule ho zaujala. Co je to, žít v pravdě?

Negativní definice je snadná: znamená to nelhat, neskrývat se, nic netajit. Od té doby, co poznal Sabinu, Franz žije ve lži. Vypráví ženě o kongresu v Amsterodamu a o přednáškách v Madridu, které se nikdy nekonaly, a bojí se jít se Sabinou po ženevské ulici. Baví ho lhát a skrývat se právě proto, že to nikdy nedělal. Je z toho příjemně rozrušen jako primus, který se odhodlal j ít jednou v životě za školu.

Pro Sabinu žít v pravdě, nelhat sobě ani jiným, je možné jen za předpokladu, že žijeme bez publika. Ve chvíli, kdy našemu jednání někdo přihlíží, přizpůsobujeme se chtě nechtě očím, které nás pozoruj í, a nic už není pravda z toho, co děláme. Mít publikum, myslit na publikum, to znamená žít ve lži. Sabina opovrhuje literaturou, kde autoři prozrazují na sebe i na své přátele všechny intimity. Člověk, který ztratí svou intimitu, ztratí vše, myslí si Sabina. A člověk, který se jí zbavuje dobrovolně, je monstrum. Sabina proto nijak netrpí tím, že musí tajit svou lásku. Naopak, jen tak může "žít v pravdě". Franz si je naopak jist, že v rozdělení života na soukromou a veřejnou sféru je obsažen pramen veškeré lži: člověk je někým jiným v soukromí a někým jiným na veřejnosti. "Žít v pravdě" znamená pro něho zrušit bariéru mezi soukromým a veřejným. Rád cituje větu André Bretona o tom, že by chtěl žít "ve skleněném domě", kde nic není tajemstvím a kam každý může vidět. Když slyšel svou ženu, jak říká Sabině "ten šperk je ošklivý!", pochopil, že už