Кундера - Kundera - Nesnesitelna lehkost byti

Bylo snadné říci "ne, ne, není to na moje přání!", ale neuměla si představit, že by zklamala Tomáše. Jak by se mu omluvila, kdyby se zase vrátila domů? A tak řekla: "Ano.

Ovšem. Je to na moje přání."

Muž s puškou pokračoval: "Abyste rozuměla, proč se ptám. Děláme to, jen když máme jistotu, že lidé, kteří za námi přijdou, si sami výslovně přejí zemřít. Je to jen služba pro ně."

Podíval se na Terezu tázavě, takže ho musila ještě jednou ujistit: "Ne, buďte bez obav. Je to na moje přání."

"Chcete jít na řadu první?" zeptal se.

Chtěla popravu aspoň trochu oddálit a tak řekla: "Ne, prosím vás ne. Jestli je to možné, chtěla bych být až poslední."

"Jak chcete," řekl a poodešel k ostatním. Jeho dva pomocníci neměli zbraň a byli tu jen proto, aby se věnovali lidem, kteří přišli zemřít. Brali je pod paží a provázeli po trávníku.

Travnatá plocha byla rozlehlá a prostírala se do nedohledných dálek. Popravovaní si mohli sami vybrat pro sebe strom. Zastavovali se, rozhlíželi a dlouho se nemohli rozhodnout. Dva z nich si konečně vybrali dva platany, ale ten třetí šel pořád dál a dál, jako by se mu žádný strom nezdál dost vhodný pro jeho smrt. Pomocník, který ho držel jemně pod paží, ho trpělivě

provázel, až muž konečně ztratil odvahu jít dál a zastavil se u rozložitého javoru.

Potom pomocníci uvázali všem třem mužům pásku kolem očí.

A tak tam byli na rozlehlém trávníku tři muži přitištěni zády ke třem stromům, každý s páskou na očích a s hlavou obrácenou k nebi.

Muž s puškou zalícil a střelil. Kromě zpěvu ptáků nebylo nic slyšet. Puška měla tlumící zařízení. Bylo jen vidět, jak muž opřený o javor se počíná hroutit. Aniž se vzdálil z místa, kde stál, muž s puškou se otočil jiným směrem a člověk opřený o platan se v naprostém tichu zhroutil též a za několik chvil poté (muž s puškou se jen znovu pootočil na místě) padl na trávník i třetí popravovaný.

—13. --Jeden z pomocníků přistoupil mlčky k Tereze. Držel v ruce stuhu temněmodré barvy.

Pochopila, že jí chce zavázat oči. Vrtěla hlavou a řekla: "Ne, chci všechno vidět."

Ale to nebyl pravý důvod, proč ho odmítla. Nebylo v ní nic z hrdinů, kteří jsou odhodláni se dívat statečně do očí peletonu popravčích. Chtěla jen oddálit smrt. Zdálo se jí, že ve chvíli, kdy bude mít na očích pásku, octne se už v předpokoji smrti, odkud není cesty zpět.

Muž ji k ničemu nenutil a vzal ji pod paží. A tak šli po širokém trávníku a Tereza nebyla s to se rozhodnout pro žádný strom. Nikdo ji nenutil, aby spěchala, ale ona věděla, že uniknout stejně nemůže. Když uviděla proti sobě

kvetoucí kaštan, zastavila se u něho. Opřela se zády o kmen a podívala se nahoru: viděla sluncem prosvětlenou zeleň a z dálky slyšela znít město, slabounce a sladce, jako by se z něho ozývalo tisíce houslí. Muž zvedl pušku.

Tereza cítila, že její odvaha je u konce. Byla zoufalá nad svou slabostí, ale neuměla ji opanovat. Řekla: "Ale to nebylo moje přání." Sklopil okamžitě hlaveň pušky a řekl velice mírně: "Když to není vaše přání, tak to nemůžeme udělat. Na to nemáme právo."

A jeho hlas byl laskavý, jako by se Tereze omlouval za to, že ji nemůže zastřelit, když si to sama nepřeje. Ta laskavost jí rvala srdce a ona se obrátila tváří ke kůře stromu a rozplakala se.

—14. --Celé její tělo se otřásalo pláčem a ona objímala strom, jako by to nebyl strom ale jej í otec, kterého ztratila, jej í dědeček, kterého nepoznala, jej í

pradědeček, její prapradědeček, nějaký strašně starý muž, který přišel z nejvzdálenějších hloubek času, aby jí nastavil svou tvář v podobě drsné kůry stromu.

Pak se otočila. Tři muži už byli daleko, bloumali po trávníku jako hráči golfu a puška v ruce jednoho z nich vypadala opravdu jako golfová hůl. Scházela dolů cestami Petřína a v její duši zůstal stesk po tom muži, který ji měl zastřelit a nezastřelil. Toužila po něm. Někdo jí přece musí pomoci! Tomáš

j í nepomůže. Tomáš ji posílá umřít. Pomoci j í může jen někdo jiný!

Čím více se blížila městu, tím více se j í stýskalo po tom muži a tím více se bála Tomáše. Neodpustí j í, že neudělala, co slíbila. Neodpustí j í, že nebyla dost statečná a že ho zradila. Už byla v ulici, kde bydlili a věděla, že ho za chvíli uvidí. Zachvátil ji z toho takový strach, že měla v žaludku tíseň a chtělo se jí zvracet.

—15. --Inženýr ji zval, aby ho navštívila v jeho bytě. Už dvakrát ho odmítla. Tentokrát souhlasila.

Poobědvala jako vždy ve stoje v kuchyni a pak odešla. Nebyly ještě dvě hodiny. Blížila se k jeho domu a cítila, jak její nohy, bez podnětu její vůle, samy zvolňují krok.

Ale pak ji napadlo, že to byl vlastně Tomáš, kdo ji za ním poslal. To on jí přece stále vysvětloval, že láska a sexualita nemají nic společného, a ona jde jen vyzkoušet a potvrdit jeho slova. Slyší v duchu jeho hlas: "Já ti rozumím. Vím, co chceš. Všechno jsem zařídil. Půjdeš až nahoru a všechno pochopíš." Ano, nedělá nic než že vyplňuje Tomášovy rozkazy.

Chce u inženýra zůstat jen chvíli; jen co vypij í šálek kávy; jen aby poznala, co je to doj ít až k samé hranici nevěry. Chce své tělo vystrčit na tu hranici, nechat ho tam chvíli stát jako na pranýři a pak, až ho bude chtít inženýr obejmout, řekne, jako to řekla muži s puškou na Petříně: "Ale to není moje přání."

A muž pak skloní hlaveň pušky a řekne laskavým hlasem: "Když to není vaše přání, tak se vám nemůže nic stát. Na to nemám právo."

A ona se obrátí ke kmeni stromu a rozpláče se.

—16. --Byl to předměstský činžák vystavený na začátku století v dělnické čtvrti Prahy. Vstoupila do chodby se špinavými, vápnem natřenými zdmi. Sešlapané kamenné

schody se železným zábradlím ji vedly do prvního poschodí. Tam se dala doleva. Byly to druhé dveře, bez vizitky a beze zvonku. Zaťukala. Otevřel.

Celý byt se skládal z jedné jediné místnosti přepažené v prvních dvou metrech záclonou, která tak vytvořila vpředu jakousi náhražku předsíně; byl tam stůl s vařičem a lednička. Když postoupila dál dovnitř, uviděla proti sobě vertikální

obdélník okna v čele úzkého a protáhlého pokoje; po jedné straně byla knihovna, po druhé straně gauč a jedno křeslo.

"Můj byt je hrozně prostý," řekl inženýr, "doufám, že vás to nezarazilo."

"Ne, nezarazilo," řekla Tereza a dívala se na stěnu, která byla celá pokryta poličkami a knihami. Tento muž tu nemá pořádný stůl, ale stovky knih. To bylo Tereze milé a úzkost, s kterou sem šla, se trochu utišila. Už od dětství

považuje knihu za znamení tajného bratrstva. Člověk, který má doma tuto knihovnu, jí nemůže ublížit.

Zeptal se jí, co jí může nabídnout. Víno?

Ne, ne, víno nechce. Když něco, tak kávu.

Odešel za plentu a ona přistoupila ke knihovně. Jedna z knih ji zaujala. Byl to překlad

Sofoklova Oidipa. Jak je to zvláštní, že je tu tato kniha! Před mnoha lety ji dal Tomáš Tereze, aby si ji přečetla a dlouze o ní vyprávěl. Napsal pak své myšlenky do novin a kvůli tomu článku se celý jejich život převrátil vzhůru nohama. Dívala se na hřbet té knihy a ten pohled ji uklidňoval. Jako by tu Tomáš

nechal úmyslně svou stopu, vzkaz, že všechno zařídil on. Vytáhla knížku a rozevřela ji.

Až se inženýr vrátí z předsíňky, zeptá se ho, proč má tu knihu, zda ji četl a co si o ní myslí. Takto se přesune lstí konverzace z nebezpečného území cizího bytu do důvěrného světa Tomášových myšlenek. Pak ucítila ruku na rameni. Inženýr jí vzal knížku z ruky, položil ji beze slova zpátky do knihovny a odváděl si ji ke gauči.