Кундера - Kundera - Nesnesitelna lehkost byti

Poučil ji příběh s inženýrem o tom, že milostné avantýry nemají nic společného s láskou? Že jsou lehké a nic neváží? Je už klidnější?

Vůbec ne.

Vmysli se jí vrací tato scéna: Vyšla ze záchodu a její tělo stálo v předsíňce nahé a zavržené. Duše se třásla, polekána, hluboko v útrobách. Kdyby v té chvíli muž, který byl uvnitř pokoje, oslovil její duši, byla by se rozplakala, byla by mu padla do náruče.

Představila si, že by místo ní stála v předsíňce u záchodu některá Tomášova milenka a místo inženýra byl uvnitř Tomáš. Řekl by dívce jedno jediné slovo a ta by ho v pláči objala. Tereza ví, že takto vypadá chvíle, kdy se rodí láska: žena neodolá hlasu, který vyvolává ven její polekanou duši; muž neodolá ženě, jejíž duše se stala vnímavá pro jeho hlas. Tomáš není nikde chráněn před nástrahou lásky a Tereza se o něho musí bát každou hodinu a každou minutu.

Co má jako zbraň? Jen svou věrnost. Nabídla mu ji hned od počátku, hned prvního dne, jako by si byla vědoma, že mu nemá co jiného dát. Jejich láska je podivně

asymetrická architektura: spočívá na absolutní jistotě její věrnosti jak mamutí palác na jediném sloupu.

Vrána už skoro nehýbala křídly a jen sem tam cukla zraněnou, polámanou nožkou. Tereza se od ní nechtěla vzdálit, jako by bděla u lůžka umírající sestry. Nakonec přece jen odešla do kuchyně, aby rychle poobědvala. Když se vrátila, vrána byla mrtvá.

—22. —V prvním roce lásky Tereza při milování křičela a ten křik, jak jsem řekl, chtěl oslepit a ohlušit smysly. Později křičela méně, ale její duše byla stále oslepena láskou a neviděla nic. Teprve když se milovala s inženýrem, nepřítomnost lásky způsobila, že její duše prozřela.

Byla zase v sauně a stála před zrcadlem. Dívala se na sebe a viděla v duchu scénu tělesné lásky v inženýrově bytě. To, co si z ní pamatovala, nebyl milenec. Upřímně řečeno, neuměla by ho ani popsat, snad si ani nevšimla, jak vypadal nahý. To, co si pamatovala (a na co se teď, vzrušena, dívala v zrcadle) bylo jej í vlastní tělo; jej í klín a kulatá skvrna umístěná těsně nad ním. Ta skvrna, která pro ni byla až dosud pouhou prozaickou vadou pleti, se jí vryla do mysli. Chtěla ji ještě znovu a znovu vidět v tom neuvěřitelném sousedství cizího mužského údu.

Nemohu než to ještě jednou zdůraznit: netoužila vidět pohlaví cizího muže. Chtěla vidět své ohanbí v sousedství cizího údu. Netoužila po milencově těle. Toužila po svém vlastním těle, náhle objeveném, nejbližším i nejcizejším a nejvíc vzrušujícím.

Dívala se na své tělo plné drobných kapek, které na něm zůstaly ze sprch, a myslila na to, že v nejbližší ch dnech se u ní inženýr opět staví v baru. Toužila, aby přišel, toužila, aby ji k sobě pozval! Nesmírně po tom toužila!

—23. --Každý den se bála, že se inženýr objeví u baru a že mu nebude umět říci "ne". Jak dny míjely, obava, že přijde, byla vystřídána strachem, že nepřijde. Uplynul měsíc a inženýr se neobjevil. Tereze se to zdálo nevysvětlitelné. Zklamaná touha ustoupila do pozadí a byla vystřídána znepokojením: proč nepřišel?

Obsluhovala zákazníky. Byl mezi nimi opět muž s lysinou, který ji kdysi napadl, že

nalévá alkohol mladistvým. Vyprávěl nahlas oplzlou anekdotu, stejnou, kterou slyšela stokrát od opilců, kterým nosila pivo kdysi v malém městě. Zase se j í

zdálo, že matčin svět se k ní vrací a proto přerušila plešatého muže velice nevlídně.

Muž se urazil: "Vy mi nebudete poroučet. Můžete být moc ráda, že vás necháváme tady za tím barovým pultem."

"Kdo my? Kdo je to my?"

"My," řekl muž a poručil si další vodku. "A zapamatujte si, že mne nebudete urážet." Potom ukázal na Terezin krk, kolem něhož byl omotán náhrdelník z laciných perel: "Odkud máte ty perly? To vám přece nedal váš manžel, který je umývačem oken! Ten na to přece nemá, kupovat vám dary! To vám dávají zákazníci? Za co vám to asi dávají?"

"Okamžitě držte hubu," zasyčela Tereza.

Muž se snažil chytit náhrdelník do prstů: "Pamatujte si dobře, že prostituce je u nás zakázána!"

Karenin se vztyčil, opřel se předníma packama o stůl a zavrčel.

—24. --Vyslanec řekl: "To byl fízl."

"Když je fízl, měl by se chovat nenápadně," namítla Tereza. "Co je to za tajnou policii, když přestane být tajná!"

Vyslanec se usadil na své pohovce a dal si nohy pod sebe, jak se to naučil v kursech jógy. Nad ním se usmíval Kennedy v rámečku a dával jeho slovům zvláštní posvěcení.

"Paní Terezko," řekl otcovsky, "fízlové mají několik funkcí. Ta první je klasická. Poslouchají, co si lidé říkají mezi sebou a podávají o tom zprávy svým nadřízeným.

Druhá funkce je zastrašovací. Dávají nám najevo, že nás mají v moci, a chtějí, abychom se báli. To je, oč usiloval váš plešatec.

Třetí funkce spočívá v tom, že se snaží zinscenovat situace, které by nás kompromitovaly. Dnes už nikdo nemá zájem obžalovat nás z úkladů proti státu, protože to by nám získalo jen další sympatie. Spíš se nám budou snažit najít v kapse hašiš nebo nám dokázat, že jsme znásilnili dvanáctiletou holčičku. Nějakou holčičku vždycky najdou, která to dosvědčí."

Zase si vzpomněla na inženýra. Jak to, že už nikdy nepřišel?

Vyslanec pokračoval: "Potřebují dostat lidi do pasti, aby je mohli získat do svých služeb a s jejich pomocí pak nalíčit další pasti na další lidi a udělat tak postupně z celého národa jedinou organizaci konfidentů." Tereza nemyslila na nic jiného než na to, že inženýra za ní poslali policajti. Kdo to byl ten divný chlapec, který se opil v hospodě naproti a vyznával j í

lásku? Plešatý fízl ji kvůli němu napadl a inženýr se jí zastal. Všichni tři hráli svou roli v předem připraveném scénáři, jehož cílem bylo naklonit j í muže, který měl za úkol ji svést.

Jak to, že ji to nenapadlo?! Vždyť ten byt byl divný a k tomu člověku se vůbec nehodil! Proč by ten elegantně oblečený inženýr bydlil v tak ubohém bytě? Byl to vůbec inženýr? Byl-li to inženýr, jak to že mu dali z práce volno ve dvě hodiny odpoledne? A jak to že by inženýr četl Sofokla? Ne, to nebyla knihovna žádného inženýra! Ta místnost se spíš podobala zabavenému bytu nějakého zatčeného chudého intelektuála. Když jí bylo deset let a zatkli jejího otce, také zabavili byt i s celou knihovnou. Kdo ví, k čemu pak bytu používali. Teď je jasné, proč už nikdy nepřišel. Splnil své poslání. Jaké? Opilý fízl to bezděčně prozradil, když jí řekl: "Prostituce je dnes u nás zakázána, nezapomeňte to!" Ten domnělý inženýr bude svědčit, že se s ním vyspala a žádala po něm peníze! Budou j í hrozit skandálem a vydírat, aby udávala lidi, kteří se opíjejí u jejího baru.

"Ten váš příběh není nijak nebezpečný," uklidňoval ji vyslanec.

"Snad ne," řekla zaškrceným hlasem a odcházela s Kareninem do nočních ulic Prahy.

—25. --Lidé většinou utíkají svému trápení do budoucnosti. Představují si na dráze času čáru, ze kterou jejich dnešní trápení přestane existovat. Ale Tereza žádnou takovou čáru před sebou nevidí. Útěchu jí může přinést jenom pohled nazpátek. Byla opět neděle. Sedli si do auta a vyjeli daleko za Prahu. Tomáš byl u volantu, Tereza vedle něho a Karenin se k nim ze zadního sedadla občas naklonil a lízal jim uši. Po dvou hodinách dojeli do malého lázeňského města, kde spolu asi před šesti lety strávili několik dnů. Chtěli tam zůstat přes noc.