Donald Glut: Hvězdné Války: Impérium vrací úder

„Tomuhle teda říkám pořádná zima!“ Luke Skywalker promluvil poprvé po několika hodinách od chvíle, kdy vyjel z nově založené základny povstalců. Seděl obkročmo na tauntauně, jediné další živé bytosti široko daleko. Cítil se unavený a osamělý, a zvuk vlastního hlasu ho překvapil.

Luke stejně jako jeho přátelé z povstalecké Aliance se vydával na výzkumy bílých pustin Hothu a shromažďoval informace o novém domově. Všichni se vraceli na základnu se smíšenými pocity uspokojení a osamělosti. Nic neodporovalo předběžným zjištěním, že na této studené planetě neexistují žádné inteligentní formy života. Luke na těchto osamělých výpravách viděl jen holé bílé pláště a věnce modře zabarvených hor, které se ztrácely v mlhách na vzdálených obzorech.

Luke se usmál za šedivou bandáží ve tvaru masky, která ho chránila proti hothským mrazivým větrům. Přehlížel ledové pustiny skrz ochranné brýle a čepici lemovanou kožešinou si narazil pevněji na hlavu.

Posměšně stáhl koutek úst, když si představoval výzkumníky ve službách císařské vlády. „Galaxie je posetá sídlišti kolonizátorů, kteří se sotva zajímají o záležitosti Impéria nebo jeho odpůrců, Aliance povstalců,“ pomyslel si. „Ale kolonizátoři by museli být blázni, aby uplatňovali nároky na Hoth. Tahle planeta nemá nikomu co nabídnout – jenom nám.“

Povstalecká Aliance založila předsunuté stanoviště v tomto ledovém světě asi před měsícem. Luka na základně dobře znali, a i když mu bylo sotva třiadvacet let, ostatní povstalečtí válečníci ho oslovovali veliteli Skywalkere. Ten titul mu trochu vadil. Ale stalo se, že velel partě ostřílených vojáků. Luke už toho prožil mnoho a velmi se změnil. Sotva mohl uvěřit tomu, že ještě před třemi lety byl vykuleným venkovským klukem na Tatooinu, který mu byl domovem.

Mladý velitel nasadil své tauntauně ostruhy. „Tak jdem, holka,“ pobídl ji.

Šedé tělo sněžné ještěrky bylo chráněno před chladem hustou srstí. Cválala po svalnatých zadních nohách, tříprstá chodidla zakončená velkými zahnutými drápy odhazovala bohaté přepršky sněhu. Hlava, podobná lamě, byla natažená dopředu a hadovitý ocas se narovnával, když zvíře vybíhalo do ledového svahu. Rohatá hlava se obracela ze strany na stranu, jak odolávala poryvům větru, které narážely na chundelatý čenich.

Luke si přál, aby výprava už byla u konce. Měl pocit, že je celý zmrzlý, i když byl dobře zabalený. Ale věděl, že má, co chtěl; přihlásil se dobrovolně, že pojede přes ledová pole a bude hledat nějaké formy života. Zachvěl se, když se podíval na dlouhý stín, který on a zvíře vrhali na sníh. „Zvedá se vítr,“ pomyslel si. „A až se setmí, bude nesnesitelně mrznout.“ Byl v pokušení vrátit se na základnu o něco dřív, ale věděl, jak je důležité mít jistotu, že povstalci jsou na Hothu sami.

Tauntauna rychle zabočila doprava a málem Luka shodila. Pořád si ještě nemohl zvyknout na jízdu na nevypočitatelných zvířatech. „Bez urážky,“ řekl svému oři, „daleko líp bych se cítil v kokpitu svého starého spolehlivého spídru.“ Ale pro takovouhle výpravu byla tauntauna přes jisté nevýhody tím nejvýkonnějším a nejpraktičtějším dopravním prostředkem, který byl na Hothu k sehnání.

Když zvíře vylezlo na další ledový kopec, Luke je zarazil. Stáhl si černé brýle z očí a chvilku mžoural, než si zvykl na oslepující záři sněhu.

Najednou jeho pozornost upoutal jakýsi objekt, který proletěl po nebi směrem k zamlženému obzoru a zanechal po sobě kouřovou stopu. Luke bleskově hmátl rukou v rukavici k opasku po elektrotriedru. Po zádech mu přeběhl mráz, který se dal srovnat s tím hothským. To, co uviděl, bylo totiž dílo lidských rukou, objekt možná dokonce vypustilo Impérium. Mladý velitel nespouštěl z objektu zrak, sledoval jeho ohnivou dráhu a upřeně pozoroval, jak dopadl na bílou zem a ztratil se v záři výbuchu.

Při zvuku výbuchu se Lukova tauntauna otřásla. Z čumáku jí uniklo ustrašené zavrčení a začala nervózně hrabat ve sněhu. Luke ji pohladil po hlavě a snažil se ji uklidnit. Přes burácející vichr sotva slyšel sám sebe. „Jen klid, holka, byl to jenom další meteorit!“ křičel. Zvíře se uklidnilo a Luke si dal komunikátor těsně před ústa. „Echo tři volá Echo sedm. Hane, kamaráde, jak mě slyšíš?“

Z přijímače praskala statická elektřina. Pak rušením pronikl známý hlas: „To jsi ty, chlapče? Co se děje?“

Ten hlas byl trochu starší a ostřejší než Lukův. Luke si na chvilku připomněl své první setkání s corelliánským vesmírným pašerákem tehdy v tmavé, mimozemšťany přecpané taverně v přístavu na Tatooinu. Teď to byl jediný Lukův přítel, který nebyl oficiálním členem Aliance.

„Zrovna jsem dokončil objížďku a na nic živého jsem nenarazil,“ říkal Luke do komlinku s ústy co nejblíž u vysílačky. „Na téhle kostce ledu není ani tolik života, co by se vešlo do kosmického křižníku,“ odpověděl Han, který měl co dělat, aby ho bylo přes hvízdání větru slyšet. „Hlídací majáky jsou na svých místech. Vracím se zpátky na základnu.“

„Brzo se uvidíme,“ odpověděl Luke. Stále pozoroval svíjející se sloup tmavého dýmu, který stoupal z černého bodu v dálce. „Kousek odtud spadl meteor, prohlídnu si ho. Nezdržím se dlouho.“

Luke vypnul komlink a obrátil pozornost k tauntauně. Plaz přešlapoval, přenášel váhu z nohy na nohu. Hluboko z hrdla mu vycházelo mručení, které patrně znamenalo strach.

„Nó, holka,“ řekl a pohladil tauntaunu po hlavě. „Copak je… Něco cítíš? Tam nic není.“

Ale také Luke začal být neklidný, poprvé od chvíle, kdy opustil tajnou základnu povstalců. Pokud něco věděl o těchto sněžných ještěrkách, pak to, že mají pořádně ostré smysly. Aniž bylo tázáno, zvíře se pokoušelo Lukovi sdělit, že nablízku cosi je, cosi nebezpečného.

Luke už neztrácel ani minutu, odepjal si z opasku malý předmět a nastavil jeho miniaturní ovladače. Zařízení bylo dost citlivé a dokázalo vystopovat i nejmenší formy života tím, že detekovalo tělesnou teplotu a vnitřní tělesné systémy. Ale sotva Luke začal signály studovat, poznal, že už není třeba – ani čas – pokračovat.

Padl na něho stín, vztyčil se nad ním dobrý metr a půl. Luke se obrátila zazdálo se mu, že okolní terén ožil. Obrovská hrouda pokrytá bílou srstí, dokonale maskovaná na sněhových muldách, po něm divoce skočila.

„Panenko skákavá…“

Luke nestačil vytáhnout blaster z pouzdra. Obrovská tlapa ledové stvůry wampy ho tvrdě naplocho udeřila do tváře a srazila ho z tauntauny do zmrzlého sněhu.

Na Luka padly mrákoty tak rychle, že nezaslechl žalostné skřeky tauntauny ani náhlé ticho, které následovalo po ostrém praskání lámaného vazu. Necítil, že ho ten obrovský, chlupatý útočník surově popadl za kotníky, necítil ani, že ho cosi táhne jako bezvládnou loutku přes zasněženou pláň.

Z jámy, kam z nebe spadl neznámý předmět, stále stoupal černý dým. Kouř už od chvíle, kdy předmět dopadl na zem a vytvořil doutnající kráter, značně prořídl, protože černé chuchvalce rozehnaly po pláních ledové větry Hothu.